Studánka a klíč

Kapitola 1 — Dívka, která rozebírala svět

Když se na dvoře něco rozbilo, většina lidí nejdřív zaklela a pak zavolala Radanina otce.

Když se na dvoře něco rozbilo, Radana si pro to nejdřív přišla sama.

Bylo jí deset a chodila bosá častěji, než se matce líbilo. Ne snad proto, že by neměla střevíce, ale protože jí podrážky překážely. Tvrdila, že přes ně člověk necítí zem, a když necítí zem, nemůže vědět, jestli stojí rovně. Matka jí na to vždycky říkala, že na rovné stání nepotřebuje zem, nýbrž rozum. Jenže rozum u Radany fungoval podivně. Na věci, které jiným dětem připadaly důležité, zapomínala, ale jakmile někde zahlédla sponu, petlici, přezku, čep nebo zlomený nůž, už u toho klečela, mračila se a strkala do toho prsty.

Toho rána se na prahu sýpky utrhlo železné oko, kterým se přivazovala zástrč. Otec si toho všiml, až když chtěl vysypat do pytle poslední zbytek loňského ječmene.

„No to mě podrž,“ zavrčel, zatahal za uvolněný kus kovu a hned nato zvedl hlas: „Radano! Kdes byla naposledy u mých věcí?“

Zpod vozu, odstaveného u plotu, se ozvalo šustění.

„Ne u tvých věcí,“ odpověděl tlumený hlas. „U kola.“

„U kterého kola?“

„U toho, co vrže.“

Otec si přitiskl dva prsty ke kořeni nosu. Byl vysoký, široký v ramenou a věčně trochu očazený, i když zrovna nic nekoval. Na dvoře jejich domu se totiž pořád něco opravovalo. Jednou zámek na truhle, podruhé obruč sudu, potřetí závěs u dveří. Kdyby se člověk rozhlédl pozorněji, našel by mezi špalky na dřevo, provazy, sušícími se bylinami a hromadami železa malou dílnu, která vypadala, jako by vyrostla přímo z hlíny. Nízká stříška, hliněná pec, stůl plný pilin, vrtáků, pilníků, dřevěných klínků a věcí, jejichž účel chápal jenom on.

A Radana.

Vystrčila se zpod vozu od čela až po kolena, černý pruh prachu přes tvář, v ruce kus dřeva a mezi zuby úzký železný hřeb.

„Co jsi dělala s tím kolem?“ zeptal se otec už mírněji.

Radana si vyndala hřeb z pusy. „Zkoušela jsem, proč zpívá.“

„Kolo nezpívá.“

„Tohle jo. Když se točí rychle a je na něm málo tuku.“ Zvedla ten kus dřeva. „A tohle mu tlačilo sem.“

Vysoukala se ven, otřela si hřbetem ruky čelo a dřepla si vedle kola opřeného o vůz. Bylo staré, s dubovým ráfkem a lehce křivými loukotěmi. Její otec je chtěl už dávno vyměnit, jenže vždycky bylo něco naléhavějšího. Radana strčila dva prsty k náboji, pootočila kolem a poslouchala. Dřevo zavrzalo, pak slabě zakvílelo.

„Slyšíš?“

„Slyším, že se v něm vrtáš od rána.“

„Ne. Tohle.“ Naklonila hlavu ke straně, až jí hnědý cop sklouzl přes rameno. „Není to vrzání. To dřevo někde drhne o železo. Jen málo. Ale když se roztočí, bude se to obrušovat. A pak praskne.“

Otec stál chvíli mlčky, ruce v bok. Nebyl to muž, který by lehce přiznával, že má dítě pravdu. Ale pak si klekl, sáhl do náboje, chvíli s kolem pohrával a zvedl k ní oči.

„Kdy jsi na to přišla?“

Pokrčila rameny. „V noci.“

„V noci se spí.“

„Já vím. Jenže to kolo bylo slyšet až do komory.“

Z domu vyšla matka s košíkem rozvěšených svazečků yzopu a mateřídoušky. Byla menší než otec, štíhlá, rychlá v pohybech a mluvila tím tichým hlasem, který člověka přiměl zmlknout spolehlivěji než křik.

„Nevadí ti,“ řekla, aniž položila košík, „že ji jednou najdeme rozebranou vedle dveří? Jen proto, aby zjistila, jak drží pohromadě?“

Radana se zazubila. „Kdybych se rozebrala sama, složím se zas.“

„Toho se právě bojím,“ zamumlala matka.

Pověsila byliny pod okap vedle ostatních. Svazky se ve větru lehce pohupovaly a mezi nimi visely i dva malé předměty z červené vlny a kostěných korálků. Kdo neznal jejich dům, považoval by je za obyčejnou ozdobu. Kdo ho znal, ten věděl, že matka před každou zimou plete nové, šeptá u toho slova, která se neříkají nahlas před hosty, a pak je zavěšuje na místa, kudy nejčastěji táhne.

V osadě se takové věci nedělaly okázale. Nikdo nestál o zbytečné otázky. Na dveřních rámech byly vyřezané nenápadné znaky, do kaše se při prvním vaření nové sklizně házela špetka popela ze starého ohniště a některé ženy, když měly těžký porod nebo horečku, nenosily na krku křížek, ale prsten po matce či babce. O takových věcech se nemluvilo. Prostě byly.

Radana k nim vzhlížela s tímtéž zaujetím jako k zámkům a přezkám. Jen ji na nich dráždilo něco jiného. U kovu a dřeva člověk dřív nebo později přišel na to, proč věc dělá, co dělá. U šeptaných slov, prstenů a znamení na prahu to tak snadné nebylo.

„Maminko,“ řekla, když si matka narovnala šátek na hlavě, „proč ten levý střapec visí níž než pravý?“

„Protože je těžší.“

„Není. Má míň korálků.“

Matka se pousmála koutkem úst. „Tak proto, že si to přeje.“

„To je hloupost.“

„A přece visí níž.“

Radana zúžila oči. Takové odpovědi nesnášela. Byly jako dveře bez kliky. Člověk cítil, že se dají otevřít, ale nevěděl jak.

Otec se zvedl od kola, práskl dlaní o stehna a kývl k sýpce. „Tak, a teď mi pověz něco užitečnějšího. Utrhlo se to samo, nebo ses v tom zase hrabala?“

Radana k němu přešla, dřepla si k železnému oku u dveří a ani se ho zatím nedotkla. Jen se dívala. Na prasklinu kolem hřebu. Na černý stín rzi. Na tříska kolem otvoru. Otec ji nechal. Už se naučil, že když odpoví moc rychle, trefí se vedle.

„Neutrhlo,“ řekla po chvíli.

„Aha.“

„Nejdřív se to uvolnilo. Dlouho. Jen trochu. Pak do toho někdo trhl, když bylo vlhko, a dřevo povolilo.“

„Někdo?“

Pokrčila rameny. „Ty. Nebo Matěj odvedle. Ten s dveřmi vždycky škube, jako by se pral s kancem.“

Otec si odfrkl. „Tak to spravím po jídle.“

„Nejdřív to spravím já.“

„Ty?“

„Jen se podívám.“

„Radano—“

Ale už byla na kolenou. Natáhla ruku, palcem přejela po hraně dřeva a zavřela jedno oko, jako by si něco měřila. Pak bez varování vytrhla otci z opasku malý nůž.

„Hej!“

„Jen na chvilku.“

Začala špičkou nože opatrně odhrnovat ztrouchnivělé vlákno kolem otvoru. Matka si mezitím sedla na stoličku pod okap a začala otrhávat suché lístky z pelyňku. Byla zvyklá, že když se Radana do něčeho zakousne, je lepší ji chvíli nechat. Jinak je protivná celý den.

„Vidíš?“ řekla dívka po chvilce.

Otec neviděl nic.

Ona ale ano. Nůž zanořila hlouběji do boční spáry, vypáčila malou třísku a zpod ní vykoukla tmavá, téměř rozpadlá část dřeva.

„Shnilo to zevnitř.“

„Jak by mohlo?“

„Tudy zatéká. Když prší z jihu.“ Klepla nožem na hranu prahu. „Tady je to trochu níž. Stéká to sem.“

Otec se zamračil, pak poklepal na desku kloubem. Dutější zvuk ho přesvědčil víc než dceřina jistota.

„No,“ zabručel neochotně. „Tak možná.“

Radana už ale zase nemyslela na něj. Hlavu měla plnou té tmavé rozměklé hmoty ve dřevě, schované očím. Věci se kazí zevnitř, pomyslela si. Ne tam, kde je člověk vidí hned. A stejně tak se zevnitř drží, když jsou udělané správně. Ne navenek, ne silou ruky. Tvarem. Opřením. Tlakem.

Vstala tak prudce, až se jí zatočila hlava.

„Já vím, jak to udělám.“

Otec nešťastně zahučel. „To je přesně to, čeho se bojím.“

„Ne tady. Jinde.“ Ukázala neurčitě do vzduchu, jako by tam už visela myšlenka v hotové podobě. „Kdyby ta věc držela zevnitř jinak, nešlo by s ní tak snadno škubat. Musela by se… zakousnout.“

Matka zvedla oči od pelyňku. „Co by se mělo zakousnout?“

Radana otevřela pusu, ale nic z ní nevyšlo. To ji rozčílilo skoro víc než otcovy pochyby. Viděla to jasně — v hlavě. Jenže tam to bývalo vždycky snazší než v řeči. Něco tenkého, co vklouzne dovnitř, otočí se a tím pohne něčím skrytým. Ne zástrč zvenku. Ne petlice. Vevnitř. Otec to ještě nepochopí, uvědomila si. Ani matka ne.

„Nic,“ utrousila. „Ještě nic.“

Obrátila se a zmizela v domě tak rychle, až po ní ve dveřích zavlál vzduch.

Ve své komoře padla na břicho k nízké truhle pod lůžkem, vytáhla odtud destičku z hladkého dřeva a kus uhlu. Truhla byla obyčejná, po pradědovi, s víkem ošoupaným od rukou a s petlicí, kterou uměl otevřít každý, kdo měl dost trpělivosti a tenký drát. To sama zjistila loni. Otec se na ni tehdy zlobil celé dva dny, ne proto, že to udělala, ale protože to ukázala i Matějovi odvedle. Matěj pak týden lezl lidem po dvorcích a otevíral, co neměl.

Radana se sklonila nad prkénko a začala kreslit. Kruh. Dírku. Něco dlouhého. Vzadu zarážku. Přeškrtla to. Znovu. Ještě jednou. Když uhel zaskřípal po dřevě, mrazilo ji příjemně v zubech. Tohle byl okamžik, kdy svět přestal být hlučný. Žádné slepice, žádné matčino volání, žádné kladivo z dílny. Jen čára a to, co má být za ní.

Dům mezitím žil dál. V síni duněly kroky. Zvenčí doléhalo tlumené bušení kovu o kov. Někde zahučela pec. Matka na dvoře zpívala polohlasem starou píseň, kterou Radana neměla ráda, protože se v ní pořád opakovalo totéž dokola. Jen na konci, vždycky na konci, se tón zlomil do něčeho skoro cizího. Když byla menší, myslela si, že to matka pokaždé pokazí. Teprve později si všimla, že to naopak dělá schválně.

Nakreslila další čáru a znehybněla.

Ve dřevěném rámu dveří, hned vedle prahu, byl vyrytý starý znak. Když byla mladší, přejížděla po něm prstem tak dlouho, až si do bříška vryla jeho tvar. Dnes už ho skoro nevnímala. Teď jí ale připomněl matčina slova o těžším střapci.

Možná některé věci nedrží silou ani hřebem, pomyslela si. Možná drží tím, že jsou přesně tam, kde být mají.

Sjela z lůžka, popadla truhlu za kovové madlo a zkusila víko. Vrznulo. Otevřelo se. Hloupé, jednoduché, obehraně známé. Pod víkem ležely svinuté stužky, dvě kostěné jehlice, stará šňůrka s prasklým korálkem, otcovy odhozené kovové odřezky a její vlastní poklady: kus lesklého pyritu, vyschlá vážka, oblý kámen s dírkou a malá bronzová spona bez jehly, kterou našla loni po dešti u cesty.

Vzala tu sponu do ruky. Byla zohýbaná, napůl k ničemu. A přece krásná. Její oblouk byl hladký, uzavřený, jistý. Věc, která ví, jak držet. Ať už látku, plášť, nebo celou myšlenku.

„Radano!“

Matčin hlas ji vrátil zpátky.

Seběhla do síně tak rychle, že se bosou patou smekla na udusané hlíně. Matka stála u stolu a na něm ležel rozvázaný vak.

„Došli poslové od hradiště,“ řekla. „Tvůj otec tam musí s dalšími muži zítra před svítáním. A já pojedu s ním.“

„Proč ty?“

„Protože paní z horního dvorce má těžce nemocného chlapce a chtějí, abych se na něj podívala.“

„A já?“

Matka se na ni zadívala pozorněji, jako by to nebyla jen prostá otázka. Radana ten pohled znala. Přicházel vždycky, když se v domě něco měnilo.

„Ty zůstaneš doma.“

„Sama?“

„Ne sama. Přijde Dobromila odvedle. Bude tu s tebou, dokud se nevrátíme.“

Radana stáhla ústa. Dobromila odvedle byla hodná, ale mluvila moc, pořád se na něco ptala a navíc se jí zdálo, že dítě se má přes den hlavně plést dospělým pod nohy co nejmíň nápadně. Nechápala, že nejzajímavější věci se dějí právě tehdy, když si člověk smí dělat po svém.

„Jak dlouho?“

„Dva dny. Tři, když se cesta zhorší.“

„To je dlouho.“

„Není.“

„Je.“

Otec vešel do síně s kusem opracovaného dřeva v ruce a už z jejího obličeje poznal, že se mu to nebude líbit.

„Co zas?“

„Nechce, abychom odjeli,“ řekla matka klidně.

„Nechce, aby u ní byla Dobromila,“ opravila ji Radana.

Otec položil dřevo na stůl. „Dobromila tě uhlídá.“

„Nejsem tele.“

„To ne. Tele, když ho pustíš, běží jedním směrem.“

Radana se nadechla k odseknutí, ale matka mezi ně vstoupila dřív, než stihla něco vypálit.

„Radano.“ Natáhla ruku a upravila jí pramen vlasů za uchem. „Jsou věci, které se prostě musí. Ten chlapec nahoře může umřít. A tvůj otec slíbil pomoc se zásobami. Vrátíme se hned, jak to půjde.“

„Můžu jet s vámi.“

„Ne.“

„Proč?“

„Protože kdyby ses cestou rozhodla rozebrat cizí vůz, musela bych tě přiškrtit.“

To řekl otec. Matka po něm střelila pohledem, v němž bylo napůl kárání a napůl souhlas. Radana sklopila oči, ale jen proto, aby neviděli, jak se v nich zablesklo. Nebyla uražená tolik, jak se tvářila. V hlavě už jí totiž běželo něco jiného.

Dva dny. Možná tři.

Dost času.

„Dobře,“ řekla tak tiše, až to skoro znělo poslušně.

A právě to oba znejistilo.

Otec si ji měřil s podezřením. „Co je?“

„Nic.“

„Když řekneš ,nic‘ tímhle hlasem, znamená to vždycky něco.“

„Tak ne nic. Jen budu doma.“

Matka se pousmála, ale v očích jí zůstala opatrnost. Znala svou dceru až příliš dobře. Věděla, že ticho u ní nikdy neznamená klid. Jen to, že se myšlenka přesunula hlouběji.

Venku se zvedl vítr a rozkýval svazky bylin pod okapem. Levý červený střapec se znovu pohnul níž než pravý.

Radana k němu krátce vzhlédla, pak se podívala na své ruce. Na šmouhy od sazí v záhybech prstů. Na drobnou třísku zaraženou v dlani. Na jemnou černou čáru uhlu pod nehtem palce.

Některé věci drží silou, pomyslela si.

Jiné správným tvarem.

A to druhé bylo vždycky zajímavější.

Teprve večer, když dům potemněl, když matka skládala věci na cestu a otec venku naposledy obcházel dvůr, vytáhla Radana zpod lůžka svou truhlu, položila ji doprostřed komory a dlouho na ni hleděla.

Pak si klekla, opřela o ni obě dlaně a pošeptala skoro neslyšně:

„Tak. A zítra začneme.“

Kapitola 2 — Truhla na tajnosti

Dobromila přišla ještě před svítáním, zabalená do tmavého pláště a s uzlíkem pod paží, jako by se stěhovala nejméně na půl zimy.

Radana ji slyšela dřív, než zaklepala. Její kroky byly opatrné a vláčné, takové ty kroky člověka, který se ve cizím domě snaží našlapovat tiše, ale přitom dává každým došlapem najevo, že je slušný. Pak se ozvalo zakašlání, zapraskání branky a teprve potom klouby o dřevo.

Matka už byla vzhůru. Oheň v peci jen líně dýchal do tmy a v síni bylo cítit vlažné mléko, kouř a čerstvě rozvázaný pytel se sušenými bylinami. Otec si stahoval opasek, matka si vázala šátek tak pevně, až se jí napnuly jemné žilky na spáncích.

„Tak je tady,“ řekla a pohlédla na Radanu způsobem, který předstíral prostotu a ve skutečnosti znamenal: ani to nezkoušej.

Radana seděla na lavici u pece a žmoulala kus chleba tak dlouho, až z něj nadělala hustou hroudu. Nespala skoro nic. Hlava jí jela od večera bez ustání a teď v ní všechno pulzovalo ještě jasněji než v noci. Truhla. Klíč. Dírka. Vnitřní jazyk, který se zvedne jen tehdy, když má dovnitř zasunutá věc přesný tvar.

Dobromila vstoupila s dechem zamlženým ranním chladem.

Byla to žena kolem čtyřicítky, široká v bocích, s dobráckým obličejem a rukama ztvrdlými od práce. Vlasy si stáčela do pevného uzlu tak hladce, až to Radaně připomínalo vyleštěný kaštan. Když se usmívala, ztrácela se jí horní ret skoro docela. Když ne, vypadala, jako by se chystala každému nabídnout polévku nebo napomenutí podle toho, co bude třeba dřív.

„Požehnané jitro,“ řekla a hned se křižovala tak rychle, že se jí loket zachytil o rám dveří. „Je tu zima jak ve studni.“

„Uvnitř je tepleji než venku,“ poznamenala matka.

„To jistě. Venku je teď tepleji už jen mrtvým.“ Dobromila položila uzlík na lavici, promnula si ruce a obrátila se k Radaně. „A ty budeš dnes hodná, viď?“

Radana se na ni podívala tak dlouze, až by méně odolný člověk znejistěl.

„To záleží na tom, co znamená hodná.“

Dobromila se zasmála. „Na tohle se přesně ptával můj nejstarší, když chtěl lézt na střechu.“

„A pustila jste ho?“

„Jednou.“

„A?“

„Spadl do sudu.“

Radana nepatrně zvedla obočí. To byla odpověď, která si zasloužila uznání.

Otec si přehodil přes rameno vak a bezmála se musel sehnout, aby minul nízký trám. „Dřevo je nasekané. Voda je natahaná. Do dílny nepolezeš. Do sýpky sama taky ne. A kolem potoka vůbec ne.“

„Hm.“

„To nebyla prosba.“

„Já vím.“

Matka se k ní sklonila, položila jí dlaň na tvář a chvíli ji jen držela. Byla to krátká, obyčejná chvíle, ale Radanu z ní cosi píchlo pod žebry tak ostře, až na okamžik zapomněla na truhlu i zámek.

„Vrátíme se rychle,“ řekla matka tiše.

„Já vím.“

„A Dobromilu poslouchej.“

To už bylo horší.

„Budu se snažit.“

Matka si odfrkla. „Aspoň nelžeš.“

Pak odešli.

Dveře se zavřely, na dvoře zaskřípal vůz, kůň zafuněl do mrazu a kola zapraskala v zmrzlé hlíně. Radana stála u prahu a poslouchala, dokud hluk nezmizel za ohybem cesty. Ještě chvíli hleděla do šedého rána, v němž visely holé větve jako tenké kosti, a pak se pomalu otočila.

Dům ztichl jinak než jindy.

Ne úplně. Pořád tu byla Dobromila, která si rozvazovala uzlík, skládala na stůl kus sýra, ječné placky a malou lahvičku s něčím žlutým, co vypadalo jako tuk se solí. Pořád tu bylo zapraskání pece, kapání z vědra a vrabec, který se z neznámých důvodů rozhodl cvrlikat přímo pod střechou. Ale něco podstatného odjelo s rodiči. Jakási pevná tíha dospělého dohledu, o niž se člověk mohl vzpírat, i když ji zrovna nesnášel.

Radana ten pocit znala. Ne jako svobodu. Spíš jako když se uvolní uzel a celá věc se najednou dá rozložit.

Dobromila si povzdechla a narovnala záda. „Tak. Co s tebou budeme dělat?“

„Nic.“

„To sotva.“

„Můžu si kreslit.“

„Kreslit co?“

„Věci.“

„Jaké věci?“

„Takové, které ještě nejsou.“

Dobromila si ji změřila a pak se rozhodla, že bude moudřejší se neptat dál. „Dobře. Jenom ne u pece, ať si nespálíš cop.“

Radana přikývla se vzorností tak podezřelou, že by si jí všiml i slepý kohout. Jenže Dobromila už mezitím dolévala vodu do hrnce a rozhlížela se, co by kde srovnala, takže jí to uniklo.

Radana se stáhla do komory.

Truhla stála přesně tam, kde ji večer nechala, uprostřed místnosti, jako tichá výčitka i výzva zároveň. Na víku ležela její dřevěná destička s několika černými náčrty. V ranním světle, které sem padalo malým oknem, vypadaly najednou méně přesvědčivě než v noci. Příliš rovné. Příliš prosté. Myšlenka byla dál než ruka.

Posadila se před truhlu se zkříženýma nohama.

„Tak,“ řekla si potichu.

Pohladila petlici. Byla ošoupaná, obyčejná a protivně poctivá ve své hlouposti. Když na ni člověk pohlédl, hned věděl, co s ní. Vyháknout. Podstrčit. Nadzvednout. Obejít.

„Ty nejsi žádné tajemství,“ zamumlala.

Vytáhla zpod lůžka malý kožený váček s otcovy odřezky. Vysypala si je na podlahu. Zazvonily o sebe tenkým, dráždivým hlasem. Kousky železa, dva zahnuté hřeby, ulomený plíšek z přezky, drobný čep, půlka bronzového kroužku a kus drátu, který si schovala, protože byl zvláštně pružný.

Pak sáhla ještě pro bronzovou sponu bez jehly.

Tohle nebyla práce pro sílu. To věděla od začátku. Kdyby člověk chtěl jen něco pevně zavřít, stačil by mu silnější hák a širší zástrč. Ona ale chtěla věc, jejíž síla nebude v tlaku zvenčí, nýbrž v tom, co se stane uvnitř po vložení správného tvaru.

Nejdřív zkusila dřevo.

Z poličky si vzala dva úzké hranolky z tvrdého jasanu, které jí otec kdysi nechal, protože „na hraní jsou dobré dost“. Jeden přiložila z vnitřní strany truhly k přední stěně, druhý k víku. Mezi nimi si představovala cosi pohyblivého — jazyk, který vyskočí nahoru a zakousne se do vyhloubené drážky. Ale jak ho zvednout? A hlavně: jak ho zvednout jen jedním určitým předmětem?

Zakousla se do rtu tak silně, až jí v ústech naskočila kovová chuť.

Potřebovala nejprve pohyb dovnitř, pak otočení, a teprve to musí zvednout něco skrytého.

Vzala hřeb a zkusila ho zasunout do vyvrtané dírky v kusu dřeva. Šťouchla. Nic. Otočila. Nic. Podložila ho zespodu kouskem plíšku. Hřeb se zasekl, plíšek odskočil a trefil ji do zápěstí.

„Au.“

„Co děláš?“ ozvalo se ode dveří.

Radana sebou trhla.

Dobromila tam stála s rukama umaštěnýma od těsta a dívala se střídavě na ni a na rozsypané železo po podlaze.

„Nic.“

„Tohle není nic. Tohle je přesně to, o čem mě tvoje matka varovala.“

„Jen si zkouším jednu věc.“

Dobromila vešla dovnitř. Dřepla si s tichým zasténáním vedle ní a vzala do ruky bronzovou sponu. Otočila ji proti světlu.

„Pořád schováváš kdejaký krám.“

„To není krám.“

„Není? Nemá jehlu, je křivá a šla by sotva připnout i na starý pytel.“

„Ale držela by.“

Dobromila zvedla oči. „Cože?“

Radana natáhla ruku a vzala si sponu zpátky. Přiložila ji na okraj víka truhly.

„Podívejte. Tady tlačí. Tady se opírá. A tady by, kdyby nebyla zlámaná, držela. Ne silou. Tvarem.“

Dobromila mlčela.

Radana chvíli čekala, jestli se zasměje. Když to nepřišlo, pokračovala:

„Petlice je hloupá. Každý vidí, jak funguje. Ale kdyby bylo všechno schované tady…“ Poklepala na přední stěnu truhly. „…a dovnitř by se zasunulo něco, co je přesné jen jednou, muselo by to pustit jen tomu.“

„Tomu?“

„Tomu, kdo to má.“

Dobromila si sedla na patu. „Mluvíš, jako bys chtěla schovat poklad.“

Radana se zamračila. „Ne poklad.“

„Tak co?“

Neodpověděla hned. Pohledem zavadila o svinutou šňůrku, o kousek pyritu, o náčrty na destičce. O všechno to malé smetí, které pro ni nebylo smetím.

„Věci.“

Dobromila se pousmála. „Ty svoje věci.“

„Ano.“

„A co na nich má být tak tajného?“

Radana sklopila oči k truhle a lehce pohladila víko. Ne po dřevě. Po tom, co v něm teprve chtěla vybudovat.

„Že jsou moje.“

To Dobromilu zarazilo víc, než by sama čekala. Zatím v té holce viděla hlavně neposedu, trochu podivínskou, trochu příliš chytrou na svůj věk. Teď jí na okamžik připadala starší. Ne moudřejší, jen starší nějakým zvláštním vnitřním způsobem.

„No dobrá,“ řekla nakonec. „A jak to chceš udělat?“

Radana k ní vzhlédla. „Pomůžete mi?“

„To záleží.“

„Na čem?“

„Jestli mi pak nespadne víko na prsty.“

Radana poprvé od rána opravdu vycenila zuby v úsměvu.

A tak začaly.

Nejdřív Dobromila přidržovala. Pak podávala. Pak se ptala. Nakonec navrhovala.

Radana si nechala truhlářský vrták, který našla v otcově dílně, a dlouho jen zkoušela, kde přesně chce otvor. Příliš vysoko by se mechanismus nevešel. Příliš nízko by se jazyk nechytil do víka. Příliš vlevo by víko táhlo křivě. Příliš vpravo by šel celý tlak do slabší části dřeva.

„Tady,“ řekla nakonec.

„Jsi si jistá?“ zeptala se Dobromila.

„Ne.“

„Tak proč právě tam?“

„Protože všude jinde je to horší.“

Dobromila se zasmála nosem. „To je poctivá odpověď.“

Vrtání šlo ztuha. Dřevo truhly bylo staré, vyschlé, ale pořád houževnaté. Radana se nad vrtákem zapřela celým tělem, až jí drobné ruce zčervenaly. Špička zaskřípala, zakousla se a zevnitř vířily tenké světlé piliny. Bylo to uspokojující, skoro slavnostní. Každé otočení ukrajovalo z hloupé prostoty víka a vytvářelo v něm prostor pro něco chytřejšího.

„Pomalu,“ napomenula ji Dobromila. „Nebo to prorveš skrz jak kanec plot.“

„Já vím.“

„Ne, ty to víš, až když je pozdě.“

Radana zabručela, ale zpomalila.

Když byl otvor hotový, zkusila do něj zasunout dřevěný kolík, který si nahrubo ořezala nožem. Šel dovnitř. Otočila jím. Nic.

„Vidíte?“ řekla otráveně. „Tohle je špatně.“

„Jak to víš?“

„Protože se nic nestalo.“

„To bývá u většiny věcí normální.“

„U dobrých ne.“

Pak začala znovu.

Vyřezala menší vnitřní destičku. Do té zkusila vsadit dva tenké kolíčky tak, aby bránily pohybu čehokoli, co nebude mít správně seříznuté hrany. Napoprvé to nešlo zasunout vůbec. Podruhé se to zasunulo, ale nešlo otočit. Potřetí to šlo otočit i kusem klacíku, což bylo ještě horší.

„Takže to umí otevřít i kus lesa,“ procedila.

Dobromila mezitím seděla s nohama nataženýma do strany a držela malou destičku mezi prsty, jako by šlo o šperk.

„Co kdyby tam nebyly jen dvě?“ nadhodila.

Radana zvedla hlavu.

„Ty kolíčky. Co kdyby byly tři? Nebo čtyři?“

„Pak se to nebude chtít hýbat.“

„A když bude ten klíč…“ Dobromila se zarazila a sama se překvapila, že použila to slovo bez rozpaků. „…když bude ta věc, co se strká dovnitř, tenčí?“

Radana jí destičku vytrhla a chvíli na ni jen zírala.

„Co? Co je?“ ohradila se Dobromila.

„Nic.“ Radana už ale sahala po dalším odřezku. „Jen jste to řekla správně.“

„Co jsem řekla správně?“

„Klíč.“

To slovo na chvíli zůstalo viset v komoře mezi nimi.

Klíč.

Ne drát. Ne háček. Ne hřeb. Klíč.

Něco, co nefunguje silou, ale tím, že je přesně takové, jaké má být.

Radana cítila, jak jí zrychlil tep. Najednou to nebyla jen neurčitá představa, ale věc se jménem. A věci, které měly jméno, šly obvykle postavit.

„Tak dělej opatrně,“ zamumlala Dobromila, zřejmě sama trochu omámená tím zvláštním okamžikem.

Pracovaly celé dopoledne.

Jednou musely všechno rozebrat, protože se jazyk uvnitř příliš zakusoval a nešel pustit. Podruhé praskl tenký dřevěný klíč v půli a Radana se na něj tak rozzuřila, že ho rozdupala bosou patou. Potřetí se ukázalo, že otvor je vyvrtaný o vlásek křivě, což ji přimělo obejít truhlu třikrát dokola, jako by se tím chyba sama narovnala.

Dobromila zatím chodila mezi komorou a síní, občas míchla polévku, občas přiložila do pece, občas se vrátila s kusem drátu nebo s myšlenkou, která ji napadla zrovna při hnětení těsta.

„Když se to opře tady, nebude to vyjíždět do strany.“

„Tak to ukažte.“

„Počkej, jen si sednu. Už nejsem z dubu.“

„Já taky ne.“

„Ty nejsi ani z trávy. Ty jsi z ostružiní.“

Kolem poledne už měly na vnitřní straně truhly upevněnou malou dřevěnou schránku, do níž se skrz otvor strkal první hrubý klíč. Byl ještě ošklivý, hranatý a zdaleka ne hotový, ale když měl správně seříznuté zuby, pohnul uvnitř dvěma kolíčky zároveň. A když se pootočil, zvedl tenkou svislou tyčku vzhůru.

Ta tyčka se poprvé zvedla jen o nehet.

Radana na ni zůstala zírat s pusou pootevřenou. Piliny se jí lepily na zpocené čelo, na nose měla tmavou šmouhu od uhlu a ruce samý drobný vryp.

„Viděla jste to?“ zašeptala.

Dobromila si přitiskla prsty k ústům, jako by se bála, že kdyby promluvila nahlas, něco se zase pokazí.

„Viděla.“

„Ještě.“

Radana znovu zasunula klíč. Teď opatrněji. Srdce jí bušilo až v krku. Zuby dřeva hladce přejely přes vnitřní kolíčky. Pootočila. Tenká tyčka se zvedla výš.

„Ještě!“

„Neulom to,“ sykla Dobromila, ale stejně se naklonila tak blízko, až se skoro dotkla čelem víka.

Radana vytáhla klíč ven a v tu chvíli jazyk klesl zpátky.

Obě mlčely.

Pak se Dobromila pomalu posadila na paty a vydechla. „No…“

„No?“

„No teda.“

Radana se rozesmála. Krátce, ostře, nevěřícně. Bylo to vzácné. Většinou se usmívala jen jedním koutkem, nebo se šklebila, když měla pocit, že ví něco navíc než ostatní. Tohle bylo jiné. Čistá radost člověka, jemuž se myšlenka poprvé zachytila o skutečnost.

„Musíme do víka vyhloubit drážku,“ řekla hned nato, už zase soustředěná. „Jinak se to nebude mít čeho chytit.“

„Myslíš teď hned?“

„Ano.“

„A myslíš taky na to, že jsem ti měla jen dávat pozor, a ne předělávat celý dům naruby?“

„Jen truhlu.“

Dobromila zavřela oči. „To je samozřejmě mnohem lepší.“

Ale stejně jí podala dláto.

Odpolední světlo se pomalu přesouvalo po stěně komory, když spolu vyřezávaly do spodku víka úzkou drážku. Radana přitlačovala, Dobromila přidržovala. Jednou ujelo dláto a zanechalo vedle tenkou rýhu, kvůli níž Radana zasyčela, jako by jí někdo urazil kus cti. Dobromila ji musela skoro násilím odtáhnout, aby se napila vody a snědla aspoň kousek placky.

Když se vrátily, drážka byla hotová.

Pak přišel ten okamžik.

Dobromila držela schránku zevnitř na místě, Radana vsadila klíč do otvoru, pootočila a tenká tyčka vyjela vzhůru přesně do vyhloubené drážky. Víko se ani nehnulo. Zkusila jím zatlačit. Nic.

Zatáhla silněji.

Nic.

Dobromila na ni vytřeštila oči.

„Tak to znovu otevři.“

Radana vytáhla klíč, zasunula ho podruhé, pootočila opačně, jazyk klesl — a víko povolilo.

Pomalu se zvedlo.

Obě na sebe pohlédly.

V komoře bylo ticho tak husté, že by v něm člověk slyšel růst mech.

„To funguje,“ řekla Dobromila nakonec skoro pohoršeně.

„Já vím.“

„Ne, ty tomu nerozumíš. To opravdu funguje.“

Radana si vzala klíč do obou rukou. Byl zatím dřevěný, hrubý, s nehezkými zuby a ještě otesaný do křiva. Ale byl její. První. A jedinečný.

„Otevře to jen tenhle,“ řekla tiše.

„Aspoň dokud někdo neudělá stejný.“

Radana zavrtěla hlavou. „Neudělá.“

„Jak to víš?“

„Protože příště bude složitější.“

Dobromila se na ni dívala déle, než bylo běžné.

Pak pomalu vstala, otřela si ruce do zástěry a přejela pohledem od truhly ke klíči, od klíče k otvoru, od otvoru zpátky k Radaně.

„Tvoje matka by měla vidět, cos udělala.“

„Ukážu jí to.“

„A tvůj otec taky.“

„Ten nejdřív řekne, že je to zbytečnost.“

„A pak to zkusí rozebrat.“

„A nepůjde mu to.“

V tom bylo tolik jistoty, až Dobromilu zamrazilo.

Za oknem už se světlo lámalo do podvečera. Vzduch v komoře voněl dřevem, potem a jemně i tím starým, suchým kouzlem domova, které se drží ve zdech, když v nich lidé po generace něco opravují, vážou, chrání a schovávají. Radana ten pach znala celý život, ale teď v něm bylo cosi navíc. Jako by se v místnosti usadil nový druh ticha. Ne prázdný. Čekající.

Dívka si pověsila klíč na provázek a přiložila si ho k hrudi.

„Tohle je teprv začátek,“ řekla.

Dobromila chtěla odpovědět něco lehkého, něco jako že u jednoho zámku svět nekončí. Jenže místo toho se jí pohled na okamžik stočil k malému oknu.

Venku už byl dvůr skoro šedý.

A za sklem, mezi holými větvemi bezového keře, se jí na zlomek vteřiny zdálo, že někdo stál.

Nejasný tvar. Stín ramen. Snad tvář.

Mrkla — a nic tam nebylo.

„Co je?“ zeptala se Radana.

Dobromila se rychle vzpamatovala. „Nic. Jen jsem myslela, že… nic.“

Radana se zamračila, ale pak sklopila oči ke klíči. Ještě jednou jím pootočila v zámku, jen pro ten zvuk. Tiché klapnutí uvnitř truhly jí proběhlo až do konečků prstů.

Venku se zvedl vítr a opřel se do stěn domu.

Někde pod oknem něco slabě křuplo.

Kapitola 3 — Muž za oknem

Dobromila už o stínu za oknem znovu nemluvila.

Ani nemusela. Stačilo, jak se po zbytek odpoledne občas zarazila uprostřed pohybu a mimoděk stočila hlavu ke dvoru, jako by tam zaslechla něco, co Radana ne. Jenže Radana slyšela taky. Ne kroky ani hlas. Spíš malé věci. Tiché zadrhnutí vzduchu. Suché škrábnutí o stěnu. Jednou krátké cinknutí, jako když se nehtem zavadí o kovový hřebík. Všechno tak nepatrné, že by se to dalo svést na vítr, kdyby vítr zrovna nefoukal z druhé strany.

Seděla v komoře na podlaze a držela nový klíč mezi prsty, jako by z něj chtěla teplem dlaně vytáhnout ještě něco víc. Už ho zkusila zasunout do otvoru snad dvacetkrát. Pokaždé cítila totéž krátké zaváhání uvnitř dřeva, pak jemný odpor, tiché klapnutí a nakonec ten téměř neznatelný pohyb skrytého jazyka. Nepřestávalo ji to těšit. Člověk strčil kus dřeva do jiné věci ze dřeva a kovu — a uvnitř, mimo oči, se pohnulo cosi přesně tak, jak si přála. Nebylo v tom žádné křičící kouzlo, žádná matčina šeptaná slova, žádný závan divného chladu po starých znameních. Jen tvar. A přece jí to připadalo skoro zázračné.

Pak venku zaštěkal pes.

Krátce, ostře, jednou. A hned zmlkl.

Radana zvedla hlavu.

Pes od Matějových nebyl hloupý. Hloupí byli jeho páni, kteří ho věčně nechávali přivázaného ke kůlu tak krátkým provazem, až si o něj odřel srst na krku. Když štěkal na lišku, štěkal dlouho. Když na cizího člověka, přecházel do hlubšího, přerývaného vrčení. Tohle bylo něco jiného. Jako by ho cosi vyrušilo a zároveň zarazilo.

Radana vstala, přistoupila k oknu a opatrně se podívala ven.

Dvůr ležel ve světle pozdního odpoledne, plochý a známý. Vůz stál tam, kde ráno stál. Pod okapem se lehce pohupovaly svazky bylin. U plotu se válel kus polena, které otec minulý týden odkopl stranou a už na něj zapomněl. Nic.

Jen v blátě pod oknem, těsně vedle kamene zarostlého mechem, byly dvě otlačené stopy.

Ne hluboké. Jen špičky. Někdo tam stál opatrně, s váhou staženou dozadu, aby se neopřel o stěnu.

Radana zírala dolů tak dlouho, až se jí do skla vysrážel dech. Pak se otočila.

Dobromila právě skládala ze stolu misku a tvářila se, že se soustředí jen na to, aby nerozlila zbytek polévky. Ale když Radana vyšla z komory, hned po ní střelila pohledem.

„Byl tam někdo.“

Dobromila si povzdechla, skoro unaveně. „Viděla jsi ho?“

„Ne. Jen stopy.“

„Tak to mohl být kdokoli.“

„Ne tady. Tady pod oknem nikdo nestojí jen tak.“

„Třeba Matěj.“

„Matěj by se opřel celým bokem o stěnu a ještě by mi mával.“

Dobromila na to nic neřekla. Odložila misku, utřela si ruce do zástěry a vyšla s Radanou před dům. Obě se sklonily ke stopám. Bláto už trochu oschlo a obrys nebyl ostrý, ale byl tam. Dvě špičky, úzké, dospělé. Ne dětské. Ne bosé. Ne matčiny. Ne otcovy.

„No,“ řekla Dobromila nakonec. „To se mi nelíbí.“

„Mně taky ne.“

„A právě proto se budeš držet dneska uvnitř.“

Radana nakrčila nos. „A co když je pořád venku?“

„Tak ho snad víc potěší, když sem budeš běhat po dvoře?“

To byla bohužel rozumná námitka.

Vrátily se dovnitř a Dobromila přiložila do pece o kus víc dřeva, než bylo potřeba. Dům se začal pomalu plnit podvečerním teplem a kouřem, který se držel nízko, než si našel cestu ke komínu. Venku se zatahovalo. Západní světlo ztratilo barvu a střecha naproti zšedla tak, až vypadala, jako by ji někdo přes noc zestárl o dvacet let.

Radana si znovu sedla ke stolu, ale místo aby kreslila, poslouchala.

Dům mluvil zvláštním jazykem. Trámy pracující v chladu, hliněná podlaha, která ve vlhku jinak voní, oheň, co občas sykne, když narazí na smolnatější kus polena. To všechno znala. Mezi známými zvuky se ale čas od času objevilo něco cizího. Škrtnutí. Zastavený krok. Jakoby dech těsně za prknem.

Dobromila se ji pokusila zaměstnat. Nejdřív jí podstrčila hrách na přebírání, pak košík s potrhanou šňůrou, nakonec ji poslala pro vodu aspoň k neckám v síni, když už ne ven ke studni. Radana všechno udělala, ale pokaždé jen napůl pozorně. Myšlenky měla pořád u truhly, u klíče a u těch stop pod oknem.

„Myslíte, že se někdo díval na tu truhlu?“

Dobromila se zarazila s hrncem v ruce. „Na truhlu?“

„Nebo na mě.“

„To je dost rozdíl.“

„Není.“

Dobromila položila hrnec na kraj pece. „Radano, lidi se dívají na všechno možné. Někdo je zvědavý. Někdo je hloupý. Někdo jen jde kolem a zabloudí očima, kam nemá.“

„A někdo chce vědět, jak co funguje.“

„Ano. To se děje.“

Radana si pohrávala s klíčem na provázku. „Takoví jsou nejhorší.“

„Ty jsi přesně taková.“

„Ale já se dívám na věci.“

„A myslíš, že ostatní ne?“

Na to neměla odpověď hned. Seděla tiše, zkoumala drážky v dřevěném klíči a pak řekla: „Já se dívám, abych pochopila. Jiní se možná dívají, aby vzali.“

Dobromila už tentokrát neodporovala. Jen si ji mlčky měřila, jako by si v duchu přerovnávala všechno, co si dosud o té holce myslela.

Soumrak se snášel rychle. Z oken se staly tmavé desky a od lesa táhl chlad, který se nejprve vplazí pod práh, než člověk vůbec postřehne, že přišel. Dobromila zavřela okenice v síni i v komoře, zastrčila dřevěné háky a zkontrolovala závoru na dveřích tak důkladně, až se Radana musela usmát.

„Ta jde otevřít zahnutým drátem,“ poznamenala.

Dobromila se k ní otočila tak prudce, až jí málem sklouzl šátek. „Tak to si nech pro sebe.“

„Jen říkám.“

„A já říkám, že dneska si nebudeš zkoušet nic na dveřích ani na oknech. Rozumíš?“

„Rozumím.“

Ve skutečnosti rozuměla až moc dobře. Obyčejná závora, obyčejný hák, obyčejný způsob zavírání. Hloupý dům, pomyslela si nevděčně. Uvnitř se člověk může zamknout, jen když předpokládá, že ten druhý bude ještě hloupější.

Večer snědly večeři tišeji než obvykle. Dobromila mluvila jen o nutných věcech — ať Radana dojí placku, ať položí nůž ostřím od sebe, ať si před spaním opláchne ruce. Radana zas odpovídala ještě úsporněji. Když pak z pece zbylo jen sálavé teplo a jediný lojový knot u stěny, dům se ponořil do zvláštního pološera. Stíny v něm nerostly rovně. Zachytávaly se o trámy, natahovaly se po zemi a schovávaly v koutech, kde si člověk přes den ničeho nevšimne.

Dobromila si ustlala v síni na lavici u pece. Tvrdila, že tam aspoň uslyší, kdyby někdo sahal na dveře. Radanu poslala do komory s tak přísným pohledem, že protestovat by bylo zbytečné.

Jenže Radana stejně nešla spát.

Ne hned.

Seděla na lůžku, kolena přitažená k hrudi, a poslouchala, jak se dům pomalu ukládá. Nejprve Dobromilino převalení na lavici. Pak tiché odkašlání. Pak dlouho nic. Nakonec se ozvalo pravidelné, mírně chrčivé dýchání člověka, který usnul rychle, protože je unavený po poctivém dni.

Radana počkala ještě chvíli. Pak sklouzla bosýma nohama na zem.

Lojový knot v její komoře už dohoříval, ale na práci by ještě stačil. Truhla stála pod oknem, tichá a uzavřená. Přejela po ní dlaní, jako by hladila živé zvíře, které se může kdykoli leknout. Z kapsy vytáhla klíč a bez jediného zvuku ho zasunula dovnitř.

Klap.

Víko se otevřelo.

Uložila dovnitř destičku s náčrty, bronzovou sponu, pružný drát i ten malý kus pyritu. Pak zaváhala a sundala si z krku i klíč. Chvíli ho držela nad tmou uvnitř truhly.

Ne.

To ještě ne.

Znovu si ho pověsila na krk a víko zavřela. Kdyby se stalo něco zlého, chtěla ho mít u sebe. To rozhodnutí přišlo tak samozřejmě, až si teprve potom uvědomila, že už o něm přemýšlí jako o věci důležitější než většina ostatních.

V tom něco lehce ťuklo do okenice.

Ztuhla.

Ne hlasitě. Jen jednou. Dřevo o dřevo.

Radana pomalu obrátila hlavu k oknu. Tma za okenicí byla úplná. Ještě jednou to zkusila přesvědčit sama sebe, že je to větev. Že vítr. Že bezový keř. Jenže bez roste níž a na tuhle stranu okna nikdy nedosáhne.

Druhé ťuknutí nepřišlo.

To bylo skoro horší.

Přešla po špičkách ke dveřím do síně a pootevřela je jen o vlas. Dobromila pořád spala. Jedna ruka jí visela dolů z lavice, prsty skoro na podlaze. Oheň v peci se proměnil v červené oko pod popelem.

Radana dveře zase zavřela. Měla by ji vzbudit, pomyslela si. Měla by. Jenže tím by potvrdila vlastní strach nahlas, a to se jí příčilo. Navíc — co kdyby tam venku nikdo nebyl? Co kdyby to opravdu byla jen větev? Dobromila by se probudila, rozsvítila další knot, prošla dům a ráno by o ní mluvila jako o vyděšeném kuřeti.

Radana se kousla do rtu.

Pak si klekla k oknu a velmi pomalu, po milimetrech, odsunula vnitřní dřevěnou západku na okenici.

Chvíli jen čekala, ruka na dřevě.

A pak okenici pootevřela.

Dovnitř se vtlačil chladný vzduch a s ním pach hlíny, vlhkého listí a něčeho cizího. Ne silného. Jen lehké kovové chuti, jako když člověk olízne minci.

Venku nebylo nic než tma dvora, šikmý stín vozu a světlejší pruh cesty vedoucí od branky. Radana přivřela oči. Zrak si v tmě zvykal pomalu. Koutkem zahlédla pohyb — nízko při zemi, u stěny.

Srdce se jí rozběhlo.

Ale byl to jen kocour od Matějových, šedý pruh chlupů s jedním uchem natrženým do špičky. Seděl pod oknem a nehleděl na ni. Hleděl ke stodole.

Radana polkla.

Kočky se nedívají na prázdno. Aspoň ne tímhle způsobem. Tělo nehybné, jen ocas pomalu škubne špičkou. Uši připlácnuté dozadu.

Něco tam bylo.

U stodoly se nic nehýbalo. Jen stín navrstvený na stín. A přece odtud přicházel ten pocit, který se jí odpoledne usadil pod kůží. Jako když stojíš zády ke dveřím a víš, že za nimi někdo je, přestože jsi neslyšel jediný zvuk.

Radana okenici opatrně zase přivřela.

Tentokrát už Dobromilu vzbudila.

Nejdřív pošeptu, pak silněji, nakonec jí musela zatřást za rameno. Dobromila se probudila s krátkým zalapáním po dechu a hned chtěla něco říct, ale Radana jí přitiskla prst ke rtům.

„Někdo je venku.“

Spánek z Dobromily spadl tak rychle, až to bylo obdivuhodné. Posadila se, sáhla instinktivně po pohrabáči opřeném vedle pece a přikývla.

„Kde?“

„U stodoly. Nebo byl.“

Dobromila se zvedla pomaleji, než by zvedl mladší člověk, ale jistěji. Její bosé nohy téměř nevydaly zvuk. Došla ke dveřím, naslouchala a pak sykla:

„Neotvírala jsi okno?“

Radana mlčela tak výmluvně, že to byla odpověď sama o sobě.

Dobromila zavřela oči. „Ty jednou umřeš zvědavostí.“

„Tak se aspoň dozvím proč.“

„Ne, jen budeš mrtvá.“

Zůstaly stát v síni, obě napjaté, každá jinak. Dobromila sevřená strachem, který už něco v životě zažil a ví, co všechno se může stát. Radana nabitá tenkým, ostrým vzrušením, v němž se děs míchal s touhou vědět.

Venku nic.

Pak se ozvalo zapraskání.

Ne u dveří. Vzadu. U zadní stěny domu, kde byla malá dřevěná skříňka na nářadí a pod ní hromada polen.

Dobromila zvedla pohrabáč pevněji. „Zůstaň tady.“

„Ne.“

„Radano.“

„Když tam půjdete sama, uvidíte míň.“

„A ty víc?“

„Ano.“

Dobromila ji chtěla okřiknout, ale zarazila se. Zřejmě si v té jediné vteřině spočítala, že hádat se nahlas je teď to nejhloupější, co by mohla udělat.

„Tak za mnou. A ani slovo.“

Obešly pec a pomalu se sunuly k zadní části síně. Tam byla jen úzká chodbička ke komoře s nářadím a malá škvíra mezi prkny, kudy bylo ve dne vidět proužek dvora. Teď tudy dovnitř lezla jen tma.

Dobromila se přikrčila a přiložila oko ke škvíře.

Dlouho nic neříkala.

Pak jen šeptla: „Někdo tam opravdu je.“

Radaně stačil ten šepot. Chtěla se natlačit vedle ní, ale Dobromila jí zastoupila cestu ramenem.

„Stůj.“

„Chci vidět.“

„Já taky nechci vidět všechno.“

Venku se ozvalo měkké šustnutí. Pak tiché, zkušené zacloumání s dřevěnou skříňkou. Někdo ji zkoušel, ne aby ji otevřel, ale aby poznal, jak je těžká. Chvilku poté se cosi přesunulo blíž ke stěně.

K oknu Radaniny komory.

Dobromila ucukla od škvíry tak prudce, až do ní bouchla ramenem. Otočila se k Radaně a v očích měla už nezaměnitelný strach.

„Kdo by to byl?“

Radana skoro odpověděla: někdo, kdo se dívá, aby vzal. Ale slova jí uvízla.

Místo nich se ozval jiný zvuk.

Velmi pomalé, opatrné zasunutí něčeho tenkého mezi dřevo a rám hlavních dveří.

Dobromila zbledla.

Obě se otočily ke vchodu.

Závora se ani nepohnula. Ještě ne. Jen se do ní zvenčí cosi dotklo a chvíli naslouchalo jejímu odporu. Jako by ten, kdo stál venku, chtěl nejdřív zjistit, s čím má tu čest.

Radana se podívala na pohrabáč v Dobromilině ruce, na dveře, na svou komoru, kde pod oknem stála truhla.

A poprvé od chvíle, kdy její nápad dostal jméno, jí došlo, že některé věci se člověk nepokouší otevřít jen ze zvědavosti.

Zvenčí přišlo druhé, jistější hrábnutí.

Pak tiché klapnutí kovu o kov.

A něco ve dveřích se pohnulo.

Kapitola 4 — Probuzení v cizím domě

Nejdřív si myslela, že ji probudila bolest.

Pak pochopila, že bolest ji vlastně budila celou dobu, jen se jí až teď podařilo prodrat se skrz zbytky toho šedého omámení, které jí muž v noci vehnal do plic. Měla ztuhlý krk, pravou ruku znecitlivělou od ramene až k prstům a obě kolena otlačená tak, že už ani nebolela ostře, spíš tupě a vytrvale, jako by jí někdo do kloubů nacpal hrst písku. Dřevo kolem ní páchlo starým prachem, smolou a uzavřeným dechem.

Ležela zkroucená v truhle.

Ta myšlenka přišla prostě a bez okras. Ne jako výkřik. Jako hřebík zatlučený rovnou do hlavy.

Na okamžik jen dýchala. Krátce, opatrně, aby si neodřela žebra o víko. Tma uvnitř nebyla úplná; někde u okraje víka prosvítal tenký proužek bledší šedi. Ráno, pomyslela si. Nebo den. Nevěděla, jak dlouho spala. Mohla to být chvíle. Mohla to být půlka dne. V truhle se čas smrskne na tělo. Jen na dech, bolest a to, kam přesně opřít loket, aby člověka nepíchal do kosti.

Zkusila pohnout levou rukou. Šlo to.

Pravou vytahovala spod vlastního boku pomalu, po malých úsecích, se zatnutými zuby. Když se jí konečně podařilo vytáhnout ji ven, zaplavilo jí prsty tisíce drobných jehliček a ona musela na chvíli zavřít oči, i když ve tmě to nic nezměnilo.

Nejdřív si sáhla na krk.

Provázek s klíčem tam nebyl.

To čekala. Přesto ji to bodlo.

Pak přejela dlaní po vnitřní straně víka a po hraně otvoru, který sama navrhla, sama vyvrtala a sama včera tak pyšně hladila. Teď ji to dřevo vítalo zevnitř, tvrdé, nepřátelské a až směšně přesné. Její vlastní práce. Její první skutečný nápad. A hned se obrátil proti ní.

„Ty hloupá krávo,“ zašeptala sama sobě.

Ne truhle. Sobě.

Měla klíč schovat jinam. Měla ho v noci nenechat na krku. Měla Dobromilu vzbudit dřív. Měla udělat sto jiných věcí. Jenže to všechno bylo k ničemu. Teď potřebovala přestat myslet na včerejšek a začít myslet na dveře. Na stěny. Na kroky. Na to, jestli je tu sama.

Přitiskla ucho k víku.

Dlouho neslyšela nic než vlastní krev.

Pak, velmi z dálky, kapnutí.

Jedno. Po chvíli druhé.

Voda.

Takže studánka? Nebo aspoň vlhké místo. V noci to slovo přišlo z mlhy, teď se vrátilo jasněji. Voda bývá blízko starých skrýší častěji než lidé. Kdo něco schovává, potřebuje pít. Kdo někoho schovává, taky.

Znovu poslouchala.

Tentokrát zachytila ještě něco jiného. Krátké skřípnutí. Jako když venku na větru pootevřená dvířka narazí do rámu, ale ne úplně. Pak ticho. Potom snad šelest větví.

Žádné kroky.

Žádný hlas.

Žádné člověčí zakašlání, popotahování, nic.

Pomalu zvedla obě ruce a zatlačila do víka.

Nejdřív opatrně. Jen zkouška.

Nepovolilo.

Zabrala víc, břichem, rameny, stehny. Truhla zavrzala, ale spíš bolestí dřeva než otevřením. Zámek držel.

Samozřejmě že držel. Proto ho dělala.

Radana zavřela oči a v hlavě si zkusila představit vlastní mechanismus. Otvor, vnitřní schránka, dvojice kolíčků, jazyk, který po otočení vyskočí vzhůru do drážky ve víku. Kdyby měla klíč, otevře to za dech. Kdyby měla drát, ten správně tvarovaný, možná by dokázala pohnout jedním kolíčkem, pak druhým. Jenže nic takového u sebe neměla. Jen ruce, nehty a mozek, který si teď nesměl dovolit zpanikařit.

Rozepřela prsty a začala hmatat po dně truhly.

Narazila na stužku. Na kostěnou jehlici. Na hranatý pyrit. Na destičku s náčrty. Na kus drátu.

Ztuhla.

Drát.

Muž jí všechno nevysypal. Jen nahlédl a zase zavřel. Ponechal uvnitř většinu těch věcí, které považoval za bezcenné. Protože hledal ji, ne její poklady. Hlupák. Ne tak hloupý, jak čekala, ale dost.

Nahnula se obtížně do strany, nahmátla tenký pružný kousek a sevřela ho v prstech. Byl kratší, než by potřebovala. Jedním koncem ohlý. Ale byl.

Teď hlavně klid.

Zasunula drát do otvoru po klíči.

Napoprvé narazil špatně. O dřevo.

Napodruhé zajel hlouběji.

Radana sevřela rty. Nepotřebovala vidět. Sama to stavěla. Věděla, kde je první odpor, kde druhý. Nešla přímo po jazykovém zdvihu; snažila se nahmatat kolíčky. Jeden. Druhý. Musela by je odtlačit a současně vytvořit oporu pro pootočení. Se špatným nástrojem. Poslepu. V truhle, kde se sotva mohla nadechnout.

Po několika marných pokusech jí po zádech stekl studený pot.

Drát zaskřípal.

Něco uvnitř cvaklo — ale ne správně. Jen se zasekl ještě víc.

„Ne, ne, ne…“

Vytáhla ho ven. Srdce jí bušilo tak silně, až měla pocit, že tím otřásá celou truhlou. Znovu se přinutila nadechnout nosem. Pomalu. Tohle byla nejhorší chvíle. Ne když člověk neví nic. Ale když ví skoro dost a stejně to nestačí.

Ještě jednou.

Tentokrát si drát nejprve jazykem navlhčila, pak ho zkusila v prstech lehce přiohnout. Nebylo to skoro poznat. Jen málo. Ale někdy stačí málo. To přece věděla nejlíp ze všech.

Zasunula.

Oťukala první kolíček. Druhý. Tlačila jemněji, ne silou. Pootočila zápěstím v nepatrném oblouku.

Uvnitř to klaplo.

Ne hlasitě. Ale správně.

Zarazila se, skoro se bála pohnout. Pak opřela obě dlaně do víka a velmi pomalu zatlačila.

Truhla povolila.

Víko se zvedlo o prst. Do tváře jí vpadl vlhký, studený vzduch a světlo, které bylo po tmě uvnitř skoro bolestivé. Zůstala ještě v polosedu, mžourala a nechala oči, aby si navykly.

Byla v malé dřevěné místnosti.

Ne domě v pravém slova smyslu. Spíš v chatrči nebo úkrytu. Stěny z hrubých fošen, škvíry vycpané mechem. Nízký strop. V jednom rohu hromada dřeva a stará houně. Ve druhém stolek se džbánem, dvěma miskami a krátkým tisovým prutem položeným vedle nože. U stěny visel mužův plášť, ještě vlhký od noci. Vedle něj opasek, kožený váček a široký prsten se znaky, odložený na převrácené misce.

Dveře stály pootevřené.

A opravdu sem bylo slyšet kapání vody. Někde venku, velmi blízko.

Radana vystrčila hlavu nad okraj truhly a zůstala nehybná. Každý sval ji bolel. Pravé chodidlo měla úplně přeleželé. Ale muž tu nebyl.

To bylo dobré.

To bylo zároveň hrozné.

Kdyby byl uvnitř, věděla by, na čem je. Takhle mohla přijít chvíle, kdy se vrátí, a ona nebude připravená. Nejdřív musí vědět, kde je. Co tu má. Co si vezme. A jak daleko se dá doběhnout, než ji les sežere nebo než ji on najde.

Pomalu se vysoukala z truhly.

Jakmile se postavila, svět se s ní lehce zhoupnul. Musela se opřít o víko, než se jí podlaha přestala vlnit pod nohama. Kolena protestovala. Rameno pálilo. Když si sáhla na krk, našla tam jen tenkou odřeninu od přetrženého provázku.

Nejdřív boty.

Byly opřené u dveří. Její. Zablácené, ale celé. Vedle nich ležel i plášť, který jí muž v noci přehodil přes ramena. Ne její, cizí, hrubý, ale teplý. Vzala obojí.

Pak sáhla po stolku.

Tisový prut zvedla, jen aby zjistila, co s ním je. Nebyl úplně rovný, lehce zploštělý na jednom konci, ohlazený používáním a pokrytý jemnými tmavými zářezy. Ne ozdoba. Nástroj. Jeden z těch starších kusů, které se ještě nepoužívají k velkým čarům na dálku, ale spíš k vedení, přenášení, soustředění. Něco mezi hůlkou a ukazovátkem k neviditelným věcem. Matka kdysi říkala, že v některých rodech na východ od jejich hradiště muži takové pruty nosí místo nože, protože víc věří cestě než ostří.

Radana ho chvíli vážila v ruce.

Pak ho položila zpátky.

Byl příliš nápadný. Chyběl by. A ona zatím potřebovala zmizet dřív, než muž zjistí, že se ztratila.

Nůž vzala.

Nebyl velký, spíš řezací, ale ostrý dost. Zastrčila si ho za opasek. Pak přemýšlela o prstenu. Kovový kruh se znaky v sobě nesl cosi studeného i teď, když ležel bez prstu na dřevě. Na okamžik ji napadlo vzít i ten. Třeba by ho muž bez něj hledal déle. Třeba by jí byl k něčemu.

Jenže zároveň cítila, že takové věci bývají zrádné. Starý prsten nepatří každému, kdo ho zvedne. Některé předměty si člověka poznamenají dřív, než si on všimne jich. Matka by ho tu nechala. Bylinářka Milena z dolního konce taky. Otec by řekl, že kdo krade neznámé nářadí, koleduje si o přištípnuté prsty. A v tomhle měli nejspíš všichni pravdu.

Nechala prsten ležet.

Místo toho prohledala stůl očima ještě jednou a našla maličký voskový sáček se solí a tři suché placky zabalené v hadru. Vzala si jednu placku a špetku soli vsypala do kapsy. Pak se zarazila a sáhla pro džbán. Voda byla studená a měla kovovou pachuť, ale byla voda. Vypila pár loků tak rychle, až se rozkašlala.

Teprve potom přešla ke dveřím.

Pootevřela je víc jen o málo a podívala se ven.

Chatrč stála na okraji malé mýtiny, nebo spíš nepravidelného prokousnutí lesa. Přímo před ní, sotva deset kroků od prahu, byla kamenná studánka. Ne vykroužený lesní pramen, jaký vídala doma, ale staré místo upravené lidskou rukou. Nízký kamenný lem, uvnitř černá voda a nad ní převislá větev jasanu, na niž někdo navázal tři tenké bronzové kroužky. Když se hnuly ve větru, necinkaly. Jen se lehce pootočily a držely směr k severovýchodu.

Směrové kroužky.

Staré. Velmi staré.

Takže ten muž nebyl jen obyčejný zloděj se šikovným prstenem. Znal staré cesty. Znal značky proti bloudění. Znal místa, kde se hranice lesa chovají jinak než jinde. To sedělo až příliš dobře s tím, co se po nocích šeptalo mezi ženami, když si myslely, že děti spí: že jsou v českých zemích místa, kam se dá vstoupit jen přes správné znamení, správnou krev nebo správný omyl. A že mezi těmi, kdo taková místa používají, nejsou jen léčitelky a strážci pramenů, ale i lidé mnohem horší.

Radana stáhla ruku zpátky do chatrče.

Jestli uteče bez rozmyslu, les ji sebere.

Jestli zůstane, muž se vrátí.

Takže žádná panika. Jen práce.

Vrátila se k truhle.

Chvíli na ni hleděla a pak se v ní něco srovnalo. Tohle byla její výhoda. Zná ji. Ví, jak funguje. A ví taky, co by čekala, kdyby se vracela na mužově místě. Otevřená truhla. Prázdné víko. Uprchlé dítě. Zmatek. Pátrání.

Jenže ona mu mohla nechat něco jiného.

Zavřela víko.

Pak našla klíč.

Ležel v misce na polici nad stolem, jako by si byl muž jistý, že z truhly se dítě samo stejně nedostane. Dřevěný, otesaný, známý. Když ho Radana vzala do ruky, projel jí tělem tak prudký záblesk radosti, až ji to skoro zabolelo.

„Tak tys mě přece jen nenašel líp než já tebe,“ zamumlala.

Zasunula klíč do zámku a pootočila. Jazyk zajel na místo. Ještě jednou víko nadzvedla, aby si ověřila, že drží. Drželo.

Dobře.

Nechala truhlu zamčenou.

Pak zvedla ze země trochu své staré pokrývky, nacpala ji narychlo dovnitř škvírou u pantu a nechala z ní kousek vyčuhovat, jako by se někdo uvnitř při spaní jen neklidně převaloval. Nebyl to dokonalý klam. Ale na první pohled a v běhu mohl stačit. Nebo aspoň na vteřinu zdržet.

Přešla k prahu a klekla si.

Zem před chatrčí byla měkká, nasáklá vodou. Pár stop tam zůstalo z noci i rána. Mužovy boty. Koňská kopyta. Tah špiček, když nesl těžkou truhlu dovnitř. Radana přemýšlela, kudy půjde, aby zanechala co nejméně.

Podél stěny chatrče vedla úzká hrana kamenů až k zadnímu rohu. Odtamtud rostly dva husté smrčky. Kdyby po nich přelezla do mechu, mohla by zpočátku obejít bláto. Pak už jen držet pevný směr od studánky pryč. Ne první cestičku, která se nabídne. Pryč od vody. Pryč od značek. A hlavně pryč dřív, než se muž vrátí.

Než vykročila, obrátila se ještě jednou po místnosti.

Plášť. Nůž. Placka. Sůl v kapse. Boty na nohách. Klíč.

Klíč?

Podívala se na něj v ruce.

Vzít, nebo nechat?

Jedna část jí říkala: vezmi ho, je tvůj. Druhá: bez něj hned pozná, že jsi venku. Třetí, ta nejstudenější a nejužitečnější, nakonec rozhodla. Bez klíče neotevře truhlu hned. A když ji bude chtít otevřít rychle, ztratí čas. Navíc — je to jediný jistý nástroj, který má.

Strčila si klíč za lem tuniky na prsa.

Pak vyšla ven.

Vzduch venku ji udeřil do tváře chladem a pachem mechu. Světlo bylo matné, rozplizlé, bez stínu. Dopoledne nebo poledne pod zataženou oblohou, těžko říct. Studánka kapala do kamene pravidelně, jako by nic na světě nebylo naléhavé. Bronzové kroužky na větvi se nepatrně otočily, když kolem nich prošel závan větru.

Radana se jim vyhnula obloukem. Staré směrové věci se člověku nepletou do cesty jen tak. Zvlášť ne, když netuší, komu jsou nastavené.

Opřela dlaň o zadní stěnu chatrče, vyšplhala na první kámen a pak na druhý. Dřevo bylo vlhké, mech kluzký. Jednou jí podjela noha a jen taktak se zachytila prsty o špalek vražený do spáry. Zaklela tak potichu, že to skoro nebylo slyšet. Pak se protáhla mezi smrčky a ocitla se za chatrčí.

Tady už les začínal bez přechodu.

Žádná pěšinka, žádný lidský pořádek. Jen kořeny, kapradí, staré jehličí a kmeny stojící příliš blízko u sebe. Na jednom z nich objevila vyřezaný znak podobný tomu, který muž v noci odemykal u cesty. Dvojitý kruh, tři šikmé čáry. Sotva patrný pod lišejníkem.

Tak tudy ne.

Obešla strom z druhé strany a zkusila najít směr podle světla. Marně. Obloha byla jednolitá. Zkusila mech na kmenech. V tomhle lese rostl skoro všude. Zkusila naslouchat studánce a odhadnout, kde zůstává za zády. To bylo lepší. Ne jisté, ale lepší.

Ušla sotva deset kroků a už měla pocit, že dělá něco nesmyslného. Les kolem nebyl hlučný, ale plný jakéhosi tichého tlaku. Jako by ji pozoroval stejným způsobem, jak ji včera pozoroval muž zpoza okna. Ne očima. Rozmístěním.

Nedívej se na celý les, okřikla se v duchu. Jen na další krok. A pak na další.

Přeskočila padlý kmen. Obešla kámen. Podlezla větev. Každou chvíli se ohlížela, ale tak, aby se tím sama nezatočila. Studánku slyšela pořád, i když už by podle vzdálenosti dávno slyšet neměla. To se jí nelíbilo vůbec.

Pak napravo zapraskala větev.

Radana zmrzla.

Další zvuk už nepřišel.

Pomalu sklonila ruku k noži za pasem.

Do nosu ji udeřila slabá vůně kouře. Čerstvého. Ne z chatrče. Někde jinde. A s ní na okamžik cosi ještě jemnějšího — zvířecí srst? Kůň?

Muž.

Vrací se.

Nečekala dál.

Rozběhla se.

Ne po cestě, žádná tu nebyla. Přímo mezi stromy, kamsi šikmo od studánky, od kouře, od všeho. Větve ji švihaly přes tvář, měkká zem jí podkluzovala pod botami, jednou málem upadla přes kořen, ale vyrovnala to rukama. Srdce jí bušilo tak hlasitě, že přehlušilo i vodu. Běžela, dokud jí vzduch nezačal řezat v hrudi.

A přesto, když se po několika desítkách kroků ohlédla, měla strašlivý pocit, že prostor za ní se neskládá tak, jak by měl.

Že chatrč už tam není.

Že studánku už neslyší.

A že to je možná ještě horší.

Kapitola 5 — Život u studánky

První den po tom přiznání, že jsou ztracení oba, se nestalo nic velkého.

A právě to bylo na něm nejhorší.

Žádné náhlé prozření. Žádná cesta, která by se konečně ukázala mezi stromy. Žádný hlas ze studánky ani žádné slitování lesa. Jen obyčejný hlad, ztuhlé svaly, mokré boty a dvě děti, které se na sebe čas od času podívaly s výrazem lidí, již by si za jiných okolností obešli jeden druhého širokým obloukem.

Radana stála u studánky, ruce založené na hrudi, a pozorovala Bohdana, jak znovu kontroluje okraj mýtiny. Dělal to jinak než ona. Nešel slepě vpřed. Zastavil se u každého druhého stromu, chvíli si prohlížel kůru, mech, rozestupy větví a pak zvedal oči někam výš, jako by čekal, že odpověď visí v korunách.

„Hledáš co?“ zeptala se.

„Přerušení.“

„Čeho?“

„Vzoru.“

„To je chytrá odpověď pro někoho, kdo se vrátil sem.“

Bohdan se ani neotočil. „A ty hledáš co?“

„To, co funguje.“

„A našlas?“

„Ještě ne.“

To ho přimělo ohlédnout se. Ne usmát. Jen uznat, že tohle byla aspoň poctivá odpověď.

Dopoledne strávili tím, že se každý po svém snažil mýtinu proměnit v něco snesitelnějšího. Radanina noční chýše byla dobrá tak akorát na to, aby člověk neumřel hned. Ve dne na ni dopadlo plné světlo a ukázalo každý její nedostatek. Křivou kostru, řídkou vrstvu chvojí, spodní část otevřenou větru a zem uvnitř ušlapanou tak, že by v příštím dešti nasákla jako houba.

„Tohle spadne,“ řekl Bohdan po chvilce, když si ji prohlédl z boku.

„Nespadlo to.“

„Jen proto, že ses opřela o dva správné smrčky.“

„Tak mi můžeš poděkovat.“

„Nepřeháněj.“

Radana mu vlepila pohledem tak ostré ticho, že Bohdan po malé pauze dodal: „Myslel jsem… že je to lepší než nic.“

„To ano.“

„Ale pořád špatné.“

„Tak to oprav.“

Bohdan si přehodil vak přes rameno dozadu, aby mu nepřekážel, a podíval se kolem sebe. Bylo na něm vidět, že se nechce tvářit užitečně, a přesto jím je. Vybral si tři silnější spadlé větve, jednu zkusil kolenem a hned ji odhodil jako trouchnivou. Druhou zarazil do země. Třetí položil napříč mezi kořeny jedle. Pracoval bez řečí, jen občas sykl, když mu zraněné koleno připomnělo samo sebe.

Radana ho chvíli nechala.

Pak nevydržela a přiklekla si vedle něj. „To je moc nízko.“

„Není.“

„Je. Když na to přijde déšť z boku, poteče dovnitř.“

„Když to zvedneš víc, vezme ti to vítr.“

„Ne když to uděláš dvojitě.“

„Z čeho? Z přání?“

„Z mladých břízek.“

Bohdan se na ni podíval s nepříjemnou směsí únavy a uznání. „Břízky tu nejsou.“

„Jsou. Kus za tím kamenem s lišejníkem.“

„Ty ses tam byla dívat?“

„Ano.“

„Sama?“

„Ano.“

„A vrátila ses?“

„Jak vidíš.“

„Takže ses nepoučila.“

„Ty taky ne.“

Tahle hádka mohla růst dál, ale nakonec oba jen odfrkli a šli pro břízky společně. Byly tenké, pružné a daly se stáhnout k sobě bez prasknutí. Radana je chtěla použít jako oblouky, Bohdan zase tvrdil, že se musí opřít o pevnější kostru. Nakonec udělali obojí: jeho hrubá opora, její ohyb a přes to vrstva chvojí, trávy a větví v takovém sklonu, aby déšť stékal stranou.

Pracovali skoro do poledne.

Slunce neviděli, ale světlo vystoupilo výš a změnilo barvu. Studánka pod ním vypadala tmavší než ráno. Bronzové kroužky nad ní se po celou dobu jen nepatrně otáčely a občas zachytily bledý lesk, jako by sledovaly směr, který dvě děti zatím nečetly.

Když skončili, přístřešek už nepřipomínal zoufalé hnízdo. Byl pořád malý a křivý, ale měl dvě vrstvy, zadní stěnu zpevněnou větvemi a uvnitř zvýšené lůžko z chvojí překrytého suchou trávou. Vlevo nechali úzkou mezeru pro vzduch, vpravo nízkou hromádku kamenů, kde by se dalo případně udržet drobné teplo, pokud by se odvážili na oheň.

„Teď je to moje a tvoje,“ řekla Radana.

„Nebo moje a tvoje.“

„Začínala jsem první.“

„Ale nespadne to kvůli mně.“

„Ještě pořád to může spadnout.“

„Tak uvidíme.“

Sedli si před přístřešek a jedli to, co každý měl. Radana našla několik brusinek a další hrst šťavelu. Bohdan vytáhl ze svého vaku malý kus tvrdého sušeného sýra zabaleného v plátně a dvě hrsti sušených plodů, které neznala. Byly drobné, tmavé a po rozkousnutí chutnaly hořce i sladce zároveň.

„Co je to?“

„Dřín.“

„To u nás neroste.“

„U nás jo.“

U nás.

Radana si všimla, jak to slovo pronesl. Ne pyšně. Spíš opatrně, jako by z něj mohla vytéct věc, kterou ještě nechce pustit ven.

„Kde je u vás?“

Bohdan kousal dlouho, než odpověděl. „Na jihu. Za řekou. Tam, kde je víc kamenů než polí.“

„To je strašně přesné.“

„Stačí to.“

„Mně ne.“

„Tobě stačí, že to není tady.“

Radana protočila očima, ale neodpověděla. Místo toho ukázala na jeho vak. „A co v něm ještě máš?“

„Věci.“

„To už jsi říkal.“

„Pořád je to pravda.“

„Tak aspoň jaké.“

Bohdan chvíli váhal, pak vak rozvázal a položil si ho do klína. Neotevřel ho úplně. Jen tolik, aby dovnitř mohl sáhnout a postupně vytáhnout obsah. Jeden kovový kruh. Druhý, menší. Třetí, trochu zkřivený a na okraji jemně vroubkovaný. Přesýpací nádobku s tmavým prachem. Drobné kožené pouzdro se dvěma kostěnými jehlicemi. Krátký svazek tenkých plíšků svázaných nití. A kus látky, do nějž bylo pečlivě zašito cosi tvrdého, co neukázal.

Radana se naklonila blíž.

Kruhy nebyly stejné. Každý měl jinou šířku, jiné zářezy, jiné nerovnosti na obvodu. Jeden z nich měl na vnitřní straně drobné body uspořádané po třech, druhý tenké rysky, které vypadaly nahodilé, dokud si člověk nevšiml, že se v jednom místě zahušťují.

„To nejsou ozdoby,“ řekla dřív, než si to stihla rozmyslet.

Bohdan rychle zvedl oči. „Nikdy jsem neříkal, že jsou.“

„Ale tváří se tak.“

„To dělají schválně.“

„Kdo?“

„Ti, co je dělali.“

„A kdo je dělal?“

Bohdan zasunul jeden kruh zpátky do vaku. „Staří.“

Radana si odfrkla. „To je skoro stejně hloupé jako říct jih.“

„Mně to stačí.“

„Jasně. Tobě stačí všechno, co nic nevysvětluje.“

„A tobě nestačí nic, dokud to nerozebereš.“

„Ano.“

Tentokrát se na ni podíval déle. „To je nebezpečné.“

„Nevědět je taky.“

Pak přišla chvíle, kdy se mýtina utišila způsobem, který neměl nic společného s větrem. Ptáci, kteří občas krátce zavolali z korun, zmlkli. Voda ve studánce dál kapala, ale i ten zvuk najednou vystoupil víc než předtím. Radana s Bohdanem se na sebe podívali téměř současně.

Někdo byl poblíž.

Neviděli nikoho. Jen ten tlak. Krátké zadrhnutí místa, jako by se les sám nadechl a přestal věřit vlastnímu tichu.

Bohdan už měl ruku na noži. Radana sevřela svůj klíč v kapse tuniky.

Čekali.

Po několika dlouhých úderech srdce se napětí zase rozplynulo. V korunách zašuměl vítr a někde nalevo se rozběhlo malé zvíře přes listí. Možná kuna. Možná nic důležitého. Jenže ani jeden nůž nepustil hned.

„To bývá on?“ zeptal se Bohdan tiše.

„Někdy.“

„Vidělas ho tady?“

„Ne. Ale vím, když něco hledá.“

Bohdan přikývl a neptal se dál. Poprvé jí uvěřil bez hádky.

Odpoledne se pustili do další práce. Radana chtěla zlepšit boty, protože i po včerejší úpravě jí pravá pata pořád dřela. Bohdan zase trval na tom, že potřebují místo na suché věci. Nakonec rozdělili den podle toho, co komu šlo líp.

Ona rozřezala zbytky cizího pláště zevnitř na úzké proužky podšívky a vycpala jimi obě boty v nejhorších místech. Potom vzala tenké větévky a vytvořila z nich primitivní rošt, který zavěsila vevnitř přístřešku pod střechu, aby tam mohli sušit látku, mech nebo byliny mimo vlhkou zem. Když zjistila, že se celý rošt kýve, nadávala tak soustředěně, až Bohdan, který právě nosil kameny, pronesl:

„Mluvíš jako starý kovář.“

„To je můj otec.“

„Tak to sedí.“

„A ty mluvíš jako někdo, kdo se bojí dokončit větu.“

„To není totéž.“

„Ne. Je to otravnější.“

Bohdan mezitím nanosil k zadní straně přístřešku ploché kameny a vyskládal je do nízkého půlkruhu, který chránil před bočním větrem. Nebylo to nic velkého, ale fungovalo to. Pak ještě vyhloubil mělkou rýhu, aby déšť příště nestékal rovnou dovnitř.

„Kde ses to naučil?“ zeptala se Radana, když ho při tom pozorovala.

„Cestou.“

„Jakou cestou?“

„S lidmi.“

„S jakými lidmi?“

Bohdan se opřel o paty a setřel si bláto z rukou. „S takovými, co nespí pokaždé pod stejnou střechou.“

„Putovní?“

„Někdy.“

„Obchodníci?“

„Někdy.“

„Tak co jste?“

„Moje matka by řekla, že slušní. Můj otec, že opatrní.“

„A ty?“

Bohdan chvilku mlčel. „Unavení.“

To Radanu odzbrojilo víc než cokoli předtím. Přestala se vyptávat a jen mu podala kousek suché trávy k ucpání spáry mezi kameny.

K večeru už měli rytmus.

Ona šla ke keřům a hledala, co se dá sníst a uskladnit. On obešel mýtinu v užším kruhu a sledoval, kde se les tváří pevněji a kde naopak uhýbá. Pak se vrátili, položili úlovek doprostřed mezi sebe a bez dlouhých slov ho rozdělili. Ne přesně napůl. Spíš podle toho, kdo co přinesl a kdo co víc potřeboval. Když Bohdan dostal o jeden oříšek víc, Radana se zamračila, ale nic neřekla, protože jeho koleno ještě pořád při chůzi tuhlo. Když si ona nechala větší kus placky, Bohdan jen zvedl obočí a nekomentoval to, protože věděl, že jí od rána kručelo v břiše hlasitěji než jemu.

Druhý den zkusili odejít společně.

Nebyl to útěk, jen pokus. Domluvili se, že nepůjdou daleko. Každý padesát kroků od studánky. Pak zpátky. Potom jiným směrem. Zkoušeli počítat nahlas, pak potichu. Nechávali za sebou na kamenech svazky trávy, vyrývali nožem značky, věšeli proužky látky. Dvakrát se vrátili tam, odkud vyšli. Jednou je cesta přivedla ke studánce zezadu, ačkoli byli přesvědčení, že se stáčejí doleva. Jednou narazili na padlý kmen, který oba považovali za nový, a pak zjistili, že na něm visí Radanin vlastní proužek látky, který tam před chvílí uvázala z opačné strany.

Po třetím pokusu Bohdan kopl do mechu tak prudce, až si hned nato znovu chytil koleno.

„To je k ničemu.“

„Ano.“

„To je celou dobu tvoje nejlepší odpověď?“

„Když je pravdivá, tak jo.“

„Nenávidím to tu.“

Radana se opřela o kmen a zadívala se ke studánce. „Já taky.“

„Ale tváříš se, jako bys to chtěla porazit.“

„A co mám dělat? Poprosit?“

Bohdan sklonil hlavu. „Někdy to u některých míst pomáhá.“

„U kamenů možná. U zlodějského lesa ne.“

„Ty nevíš, co to je za les.“

„Ty taky ne.“

„Možná o trochu víc než ty.“

To byla chyba. Radana se odlepila od kmene tak rychle, až se jí rozletěly vlasy do tváře. „Tak mluv.“

„Nemůžu.“

„Nechceš.“

„Je v tom rozdíl.“

„Výborně. Další rozdíl, co nic neřeší.“

Pohádali se víc, než bylo rozumné. Ne o lese. O všem kolem něj. O tom, kdo se sem dostal čí vinou. O tom, kdo z nich zadržuje důležité věci. O tom, zda Bohdanovy kruhy jsou k něčemu, nebo jen mrtvé dědictví. O tom, zda Radanin nůž a klíč znamenají víc než jeho přesýpací nádobka. Nakonec Bohdan prohodil něco o dívkách, co sahají na cizí věci, a Radana po něm hodila hrst mokrého mechu.

Minula.

Bohdan se zatvářil uraženě jen do té chvíle, než mu došlo, jak pitomě teď oba vypadají. Pak se mu nepatrně zlomil koutek úst. Radana to viděla a chtěla zůstat vážná. Nepodařilo se jí to.

Byl to malý, neochotný smích. Krátký. Skoro hněvivý.

Ale byl tam.

Od té chvíle se něco posunulo.

Ne zásadně. Pořád si neříkali všechno. Pořád spali s noži poblíž ruky. Pořád si navzájem kontrolovali pohledem vak, klíč, přesýpací nádobku i každé delší ticho. Jenže práce už nebyla „moje“ a „tvoje“ tak ostře jako první den. Když Radana objevila poblíž studánky keřík se suchými šípky, přinesla je rovnou i pro něj. Když Bohdan našel pod vývratem dvě téměř suché houby a trs drobných klacků chráněných před vlhkem, donesl je bez řečí do přístřešku. Když se večer ochladilo, seděli u vchodu bok po boku tak blízko, aby si navzájem nepřekáželi, a přitom si brali teplo z toho, že vedle nich někdo dýchá.

Třetí den se odvážili na malý oheň.

Ne pořádný. Jen hluboko mezi kameny, s vrstvou suché kůry a tenkých třísek, které Bohdan vyškrábal nožem z vnitřku shnilého pařezu, kde ještě nezvlhly. Radana přidala suchý mech a jemně na něj dýchala. Dvakrát z toho byl jen smrad. Potřetí se uvnitř kamenů rozsvítila drobná oranžová tečka.

Oba ztuhli.

Pak se tečka rozrostla na plamének tenký jako jazyk ještěrky. Nehřál skoro vůbec. Přesto se na něj oba dívali, jako by seděli před slavností.

„Nikomu to neříkej,“ řekl Bohdan.

„Komu asi? Stromům?“

„Jim hlavně ne.“

Uvařili si nad ním vodu v jediné kovové mističce, kterou Bohdan vytáhl ze dna vaku. Do horké vody naházeli šťavel, drcené šípky a tři rozlousknuté oříšky, z nichž nebylo nic než mastný film na hladině. Výsledek chutnal kysle, trpce a trochu po kouři.

Pili to po doušcích.

„Je to strašné,“ řekla Radana.

„Je to teplé.“

„To uznávám.“

Studánka stála opodál a odrážela oranžový záblesk ohně v černé hladině. Vypadalo to, jako by se v ní plamen nehýbal stejně jako nad kameny. Jako by dole pod vodou hořel jiným rytmem. Radana si toho všimla koutkem oka, ale byla unavená a hladová a nechtělo se jí tomu dávat jméno. Zatím ne.

Večer, než ulehli do přístřešku, Bohdan nečekaně promluvil do tmy: „Když jsem byl malý, matka mi říkala, že některá místa si člověka nejdřív zadrží, aby zjistila, jestli stojí za cestu ven.“

Radana ležela na boku, klíč pod dlaní, a hleděla do černé střechy z větví. „A stojíme?“

Bohdan dlouho neodpovídal.

Pak řekl: „Nevím. Ale už tu nejsi sama.“

Tentokrát se neusmála ani neodsekla. Jen zavřela oči a poprvé od únosu neusínala s pocitem, že proti tmě stojí úplně sama.

Kapitola 6 — Les, který nepouští

Několik dní po sobě se snažili přesvědčit les, že jsou chytřejší než on.

Nejdřív tomu věřila hlavně Radana. Ne proto, že by byla odvážnější. Jen si ještě pořád nedokázala připustit, že existuje věc, která se nedá rozebrat, pojmenovat a obejít správným způsobem. Když něco nefunguje jednou, zkusí se to podruhé jinak. Když nefunguje podruhé, je chyba buď v nástroji, nebo v hlavě toho, kdo ho drží. Tak ji to učil otec, aniž by to někdy řekl celou větou.

Proto začala od toho nejjednoduššího.

„Budeme značit stromy,“ rozhodla.

Bohdan seděl u kamenů, na nichž včera drželi maličký oheň, a nožem opatrně seškrabával zaschlou smůlu z čepele. „To jsme už dělali.“

„Ne dost dobře.“

„Ty myslíš víc řezat.“

„Já myslím chytřeji řezat.“

Vzala svůj nůž a vyšla k prvnímu smrku za mýtinou. Na kůru vyryla šikmou čáru, pod ni dvě krátké, jako znamení na prknech v otcově dílně, když si něco odkládal na později. U dalšího stromu křížek. U třetího kolečko s čárkou. Ne aby to bylo hezké. Aby to bylo rozlišitelné. Každé znamení jiné, každé zřetelné, každé tam, kde by ho nepřehlédla ani po tmě.

Bohdan ji chvíli mlčky pozoroval a pak se zvedl.

„Když už to děláš, dělej to i ve výšce očí.“

„Proč?“

„Protože dole ti to mech sežere dřív.“

„Za hodinu?“

„V tomhle lese bych se nedivil.“

Přidala tedy další sadu značek výš. Tam, kam dosáhla zvednutou paží. Pak se vydali v jednom směru, pomalu, beze spěchu. Každých deset kroků další značka. Každých dvacet krátké ohlédnutí. Každých třicet zastavení a kontrola, jestli mýtina ještě někde mezi kmeny probleskuje.

Po padesáti krocích ji neviděli.

Po sedmdesáti se objevila vlevo, ačkoli přísahala, že ji nechávají za zády.

Po devadesáti narazili na strom s kolečkem a čárkou.

„To není možné,“ řekla Radana.

Bohdan se k němu sklonil, prsty přejel přes čerstvě porušenou kůru a nic neřekl.

„To je ten náš.“

„Ano.“

„Ale ten měl být za námi.“

„Ano.“

„Takže jsme se otočili.“

„Neotočili.“

„Tak jak—“

Bohdan zvedl hlavu. „Nevím.“

To slovo už mezi nimi neznělo jako lenost nebo uhýbání. Teď to bylo horší. Byla v něm skutečná bezmoc.

Vrátili se ke studánce a Radana se hned pustila do dalšího pokusu. Přinesla od okraje mýtiny malé kameny a začala je skládat do šipek. Jedna ukazovala na sever, jak si aspoň myslela podle toho, kde ráno zesvětlela obloha. Druhá vedle přístřešku ukazovala k místu, kudy vyšli. Třetí postavila dál mezi kořeny, aby tvořila sled.

Když se po krátkém okruhu vrátili, jedna šipka ležela rozpadlá, druhá ukazovala jinam a třetí nenašli vůbec.

„Ty jsi s tím hýbal?“ obořila se na Bohdana.

„Ne.“

„Tak kdo? Veverka?“

„Možná.“

„Veverka ti nepřeskládá kameny do jiného směru.“

„Tak les.“

Řekl to tak obyčejně, až se na něj Radana prudce otočila.

„Tohle není odpověď.“

„A co chceš? Abych ti ukázal ruku, co to přehodila?“

„Chci vědět, jak to dělá!“

„Možná se ptáš špatně.“

„A ty se zase bojíš ptát vůbec.“

Tentokrát se pohádali doopravdy. Ne v těch malých pichlavých větách, které mezi nimi probíhaly od prvního dne, ale naplno, unaveně a zle. Radana mluvila příliš hlasitě. Bohdan příliš tiše. To bylo někdy ještě otravnější. Člověk má pak pocit, že musí křičet za oba.

Nakonec po něm hodila kus větve.

Nevážně. Ale hodila.

On se uhnul a větev skončila ve studánce s tupým cáknutím. Oba ztuhli. Hladina se zavlnila a na chvilku v ní bronzové kroužky nad vodou nevypadaly jako tři, ale jako mnohem víc soustředných obrysů, rozbíhajících se do temna.

Radana se kousla do rtu. Bohdan po ní střelil pohledem, ale nic neřekl. Jen pomalu došel ke kamennému lemu, větev vytáhl a položil stranou.

„Na vodu neházej nic.“

„Proč?“

„Protože se to nedělá.“

„To je zase jedna z tvých výborných odpovědí.“

„Ne. To je jedna z odpovědí mé matky.“

To ji zarazilo.

Bohdan si otřel mokrou ruku do tuniky. „U některých míst, říkala, není důležité, jestli rozumíš proč. Stačí, že víš jak.“

Radana sedla na kámen a sklopila oči k hladině. „Moje matka zase říkala, že kdo dělá věci bez proč, ten se jednou probere v cizím domě.“

Bohdan na ni chvíli hleděl. „Tak to se trefila.“

To už nemělo být vtipné. Přesto se oběma v koutcích úst mihlo cosi, co má ke smíchu blíž než k hněvu. Jen na okamžik. Pak to bylo pryč.

Další den zkusili počítat kroky.

Tentokrát šli každý zvlášť a druhý zůstával u studánky, aby hlídal, odkud se ten první vynoří. Radana si zvolila směr mezi dva smrky s rozštěpenými vršky a nahlas počítala. Jeden, dva, tři, čtyři. Do padesáti šla klidně. K stovce pomaleji. U stého dvacátého kroku měla pocit, že zem pod nohama měkne víc, než by měla. U stého čtyřicátého uslyšela za sebou Bohdanův hlas.

„Jdeš moc doleva.“

Otočila se.

Stál u studánky.

Ne malý v dálce. Ne mezi stromy. U studánky. Jen trochu vpravo od přístřešku, jako by tam čekal celou dobu.

Radana se prudce rozhlédla kolem sebe. Žádná mýtina. Žádná voda. Jen les. Pak udělala tři rychlé kroky vpřed — a vyšla mezi dva smrky přímo naproti němu, sotva patnáct kroků od místa, kde začínala.

„Kolik?“ zeptal se.

„Sto čtyřicet.“

„Podle mě padesát.“

„Tak sis to počítej sám!“

Počítal.

Vyšlo mu osmdesát dva, než se znovu vynořil u studánky z opačné strany, než kam šel. Potom zkusili totéž ještě jednou, tentokrát se zadrženým dechem a s rytmem určovaným kapkami vody padajícími do studánky. Nepomohlo to. Rytmus se cestou změnil, nebo si to jen namlouvali. V lese bylo všechno stejně snadné pokazit jako zpochybnit.

V noci se obloha poprvé na chvíli vyčistila.

Leželi venku před přístřeškem, zabalení v plášti a zbytcích chvojí, a hleděli skrz trhliny v korunách vzhůru. Radana ukázala na nejjasnější skupinu hvězd, kterou znala podle otce. Ne jmény; těm on nevěřil. Ale polohou nad stodolou, nad zimním polem, nad cestou k hradišti.

„Když tuhle udržíme vlevo a půjdem pořád rovně, měli bychom se někam dostat.“

„Někam ano,“ řekl Bohdan.

„Ven.“

„To už si do toho dosazuješ sama.“

Přesto šli. Hned, dokud byla obloha otevřená. Drželi hvězdu mezi dvěma větvemi, pak kolem ní, pak znovu. Jenže po čase se koruny zavřely a z nebe zůstaly jen cáry. Když se po další chvíli znovu objevilo, byla hvězda vpravo.

„Vidíš?“ řekla Radana. „To není možné.“

„Možné to očividně je.“

„Tak se pohnulo nebe.“

„Nebo les.“

„To je to samé.“

„Ne tady.“

Vrátili se promrzlí a beze slov. Radana dlouho nespala. Poslouchala Bohdanův dech vedle sebe a v hlavě jí naskakovaly všechny neúspěšné pokusy jako špatně zasazené kolíčky v zámku. Značky. Kameny. Kroky. Hvězdy. Nic nedrželo. Nic se nedalo zopakovat stejným výsledkem. To nebyl zmatek. To bylo pravidlo. Jen ještě nevěděla jaké.

Ráno vytáhla z kapsy dřevěný klíč a chvíli si s ním pohrávala mezi prsty.

Bohdan si toho všiml. „Ty ho nosíš pořád?“

„Ano.“

„Proč?“

„Protože je můj.“

„To nestačí.“

„Stačí. A taky proto, že přesně vím, co dělá.“

„A myslíš, že tady ti to pomůže?“

Radana sevřela klíč v dlani. „Nevím. Ale když mám u sebe aspoň jednu věc, která poslouchá přesně, líp se mi snáší všechno ostatní.“

Bohdan na to neodpověděl hned. Pak si sáhl na svůj vak. „Tomu rozumím.“

Ten den už nic nezkoušeli. Aspoň ne navenek. Místo toho se drželi mýtiny a každý pracoval po svém. Radana opravila okraj přístřešku, znovu přivázala uvolněný rošt na sušení a z tenkých prutů vyrobila dvě nové špejle na propichování šípků, aby je mohli sušit nad kameny. Bohdan seděl u vody a postupně vytahoval kruhy z vaku, jeden po druhém, čistil je látkou a zase ukládal.

Dělával to často, ale dnes poprvé ne tak, aby to Radana neviděla.

Seděla kousek od něj, původně zády, a předstírala, že se věnuje botě. Jenže u třetího kruhu už nevydržela.

„Kolik jich je?“

Bohdan chvíli mlčel. „Pět.“

„A vždycky jsi lhal?“

„Ne vždycky. Jen doteď.“

„To je skoro totéž.“

Položil před sebe všechny kruhy do trávy. Pět kusů. Každý jiný, a přitom si podivně podobné, jako sourozenci, kteří si přestali být podobní až časem. Největší měl na okraji drobné zuby, druhý vnitřní vroubky, třetí po obvodu pravidelné důlky, čtvrtý jen tři výraznější výstupky a pátý byl skoro hladký, jen s nepatrnou ryskou, která vypadala jako chyba odlitku.

Radana si přisunula kolena blíž.

„To není sada šperků.“

„Není.“

„Není to ani jen rodová památka.“

„Ne.“

„Tak co to je?“

Bohdan sklopil zrak k vodě. Chvíli se v ní díval na převrácené koruny stromů, než promluvil.

„Můj děd říkal, že kdysi dávno naše rodina držela cesty.“

„Jak držela?“

„Nevím přesně.“

„Bohdane.“

„Nevím přesně!“ vyštěkl poprvé prudce. Pak se zarazil a odvrátil hlavu. „Promiň.“

Radana ztichla.

Po chvíli pokračoval už tišeji. „Říkali tomu návratné kruhy. Nebo návratové. Každý doma tomu říkal trochu jinak. Nebyly jen na les. Spíš na...“ Zadrhl se. „Na vazbu mezi místem a člověkem. Na to, kudy se dá projít, když cesta není rovná.“

„A tvůj otec je umí?“

„Měl by.“

„Ale neuměl vás vyvést.“

Bohdan sevřel čelist tak tvrdě, až se mu v ní pohnul sval. „Říkal jsem, ať tam nejdeme.“

„To není odpověď.“

„To je jediná, kterou mám.“

Nastalo ticho, v němž bylo slyšet jen kapání studánky a škrábnutí jeho nehtu o kov kruhu.

„On tě vzal s sebou, i když jsi to neuměl?“ zeptala se Radana opatrněji.

Bohdan přikývl. „Protože se to jednou naučit musím. Protože nejsem nejmladší. Protože už nejsem malý. Protože prý nestačí znát kruhy podle váhy v ruce a jména v písni.“

„V písni?“

„Jen útržky.“ Zavřel oči a odříkal téměř šeptem, jako něco, co slyšel příliš mnohokrát, aby to ještě chtěl: „První drží okraj, druhý slyší čas, třetí hledá návrat, čtvrtý cizí hlas...“ Zarazil se. „Pak už nevím.“

Radana se pomalu nadechla. „A pátý?“

„Pátý se doma neříká nahlas.“

„Proč?“

„Nevím.“ Krátce se pousmál bez veselí. „To už ode mě čekáš moc stejné odpovědi.“

Tentokrát se Radana nerozzlobila. Sledovala kruhy před sebou tak soustředěně, až přestala vnímat i chlad kamene pod stehnem. Pět kusů. Každý jiný. Jeden drží okraj. Druhý slyší čas. Třetí hledá návrat. Čtvrtý cizí hlas. A pátý se neříká. To nezní jako výzdoba. To zní jako součásti.

Natáhla ruku.

Bohdan ji chytil za zápěstí dřív, než se dotkla největšího kruhu. Ne bolestivě. Jen okamžitě.

„Ne.“

„Jen se podívám.“

„I to někdy stačí.“

„Na co? Abych ho ukradla?“

„Aby ses do něj zamotala.“

„Do kovu se člověk nezamotá.“

Bohdan její ruku nepustil. „Do věcí, co patří k cestám, jo.“

Dívala se na jeho prsty sevřené kolem svého zápěstí. Pak na jeho tvář. Nebyl v tom výsměch. Ani panovačnost. Jen strach tak starý, že už se proměnil v zvyk.

„Pusť.“

Pustil.

Radana si přisunula ruce k sobě, ale neustoupila. „Tak mi to aspoň ukaž.“

Bohdan chvíli zvažoval. Pak zvedl nejmenší kruh, ten skoro hladký, a položil ho na plochý kámen mezi nimi. „Tohle je první, který jsem směl držet sám.“

„Ten je skoro bez ničeho.“

„Není.“

Naklonila hlavu blíž.

A najednou to uviděla.

Ne ozdobu. Ne náhodné škrábance. Po obvodu běžely jemné drážky. Tak mělké, že v běžném světle splývaly. Ale nebyly stejné. Tady jedna delší, pak dvě krátké vedle sebe. O kousek dál mezera. Pak skupina čtyř, z nichž třetí byla hlubší. A na vnitřní straně téměř neviditelný výstupek, přesně na místě, kde by mohl zapadnout do něčeho dalšího.

„Počkej,“ vydechla.

Vzala svůj dřevěný klíč a položila ho vedle kovového kruhu. Ne aby je srovnávala věcně. Spíš pohybem myšlenky. Klíč. Tvar. Zářez. Odpor. Místo, kam něco zapadne jen v jediném směru. To všechno jí naskočilo v hlavě tak rychle, až jí po zádech přeběhl chlad.

„Tohle nejsou značky, aby se to poznalo,“ řekla.

Bohdan mlčel.

„Tohle jsou pracovní hrany.“

Teď už se díval i on. Ne na kruh. Na ni.

Radana ukázala prstem těsně nad kovem, aniž by se ho dotkla. „Tady. Tady. A tady. Vidíš? Kdyby to byl jen vzor, nebylo by to takhle nepravidelné. Ale když to má něco vést, zadržet nebo pootočit...“ Zarazila se a přešla k dalšímu kruhu. „A tenhle má zuby dovnitř. Ne ven. Takže se nechce chytat za řetěz nebo látku. Chce se zachytit do jiného kusu.“

Bohdan měl najednou ve tváři směs nedůvěry a něčeho ostřejšího, co se blížilo naději, ale ještě se jí bálo říkat jménem.

„Nikdo doma o tom takhle nemluví.“

„Možná proto, že se na to dívají jako na památku.“

„To není památka.“

„Právě.“

Seděli mlčky nad pěti kruhy, studánka kapala vedle nich a les kolem se tvářil lhostejně jako pokaždé, když člověk narazí na něco důležitého. To se Radaně na světě nelíbilo skoro nejvíc. Jak klidně umí vypadat ve chvíli, kdy se uvnitř někoho právě všechno přeskládává.

Bohdan nakonec promluvil první. „Když jsme šli sem, otec je nesl jinak.“

„Jak?“

„Nedal je všechny do vaku. Dva měl u pasu. Jeden v ruce. Přesýpací nádobku zvlášť.“

„A ty ses díval?“

„Snažil jsem se.“

„A?“

„Myslel jsem, že sleduje cestu.“

Radana zavrtěla hlavou. Oči měla pořád na kruzích. „Ne. Snažil se něco sestavit.“

„Ale nesestavil.“

„Nebo špatně.“

Bohdan polkl. V té větě bylo víc věcí, než se řeklo nahlas. Otec, který měl umět cestu. Otec, který vzal syna příliš brzy nebo příliš pozdě. Otec, který teď někde je — nebo není — a po něm zbyl vak s kusy něčeho, co nikdo z nich neumí použít.

„Takže jsme ztracení kvůli mně?“ zeptal se tak tiše, že málem nebylo poznat, že to byla otázka.

Radana zvedla hlavu. „Ne.“

„Kvůli nim?“

„Taky ne.“

„Tak kvůli čemu?“

Chvíli hledala slova. „Kvůli tomu, že máme v rukou kus věci a myslíme si, že je to celek.“

Bohdan se na ni dlouho díval. Pak velmi opatrně, jako by pokládal spící zvíře, položil vedle nejmenšího kruhu i druhý.

„Tak se dívej dál,“ řekl.

A Radana poprvé opravdu měla pocit, že se les kolem nich možná nedá přemoci silou ani vytrvalostí.

Ale snad se dá otevřít.

Kapitola 7 — Obraz ve vodě

Ráno přišlo bez větru.

Po několika dnech šumění, kapání a neustálého pohybu větví působilo to ticho skoro nepřirozeně. Smrky kolem mýtiny stály nehnutě, jako by je někdo zadržel v půli dechu. Jen studánka dál vydávala svůj stálý, tenký zvuk, voda po kapkách přepadávala přes okraj kamenné misky a ztrácela se v měkké hlíně pod ní.

Radana se probudila dřív než Bohdan. Chvíli ležela v přístřešku a poslouchala to ticho, dokud jí nezačalo lézt pod kůži. Pak opatrně vylezla ven, přitáhla si plášť přes ramena a šla ke studánce.

Voda byla ráno vždycky nejtmavší.

Ne černá. Jen tak hluboká, že se v ní člověk neviděl hned jako v misce. Musel chvíli stát, nechat oči zvykat a čekat, až se z hladiny vynoří tvář, větev, obloha nebo cokoliv jiného, co se rozhodne vrátit. Radana si klekla na kámen vedle lemu a nabrala trochu vody do dlaně. Byla ledová. Omyla si jí zápěstí a tvář, pak dlaň nechala chvíli viset nad hladinou.

Něco jí nesedělo.

Nevěděla hned co. Jen pocit. Ten zvláštní druh nesrovnalosti, jaký v člověku zůstane po špatně usazeném klínu nebo po dveřích, které doléhají jen nahoře a dole už ne. Hladina byla klidná. Její odraz v ní taky. A přece…

Naklonila se níž.

Nad studánkou visela větev s bronzovými kroužky. Ve vodě ji viděla také. Jenže v odrazu visely o něco níž a pootočené jiným směrem, než jak opravdu byly. Ne moc. O vlásek. Ale dost.

Radana zamrkala a narovnala se. Podívala se nahoru na skutečné kroužky. Pak dolů na vodu.

Nahoře mířil nejmenší k severní straně větve. Ve vodě se stáčel k východu.

Přejela jazykem po rtu.

„Bohdane.“

Z přístřešku se ozvalo neurčité zamručení.

„Bohdane!“

Tentokrát už vylezl. Rozcuchaný, nevyspalý, se stéblem trávy přilepeným na tváři. Mžoural do rána tak zle, jako by mu někdo osobně ublížil tím, že existuje.

„Co je?“

„Sem.“

„Jestli je to zase lišejník, co vypadá jako znak, tak—“

„Není.“

To ho umlčelo. Došel ke studánce a stoupl si vedle ní. „Co vidíš?“

„Podívej se na kroužky nahoře. A pak do vody.“

Bohdan to udělal. Chvíli nic neříkal. Pak se přikrčil níž. „To je jen úhel.“

„Není.“

„Může být.“

„Tak si stoupni jinam.“

Poslechl. Udělal dva kroky doleva, pak doprava. Znovu se sklonil. Kroužky ve vodě se měnily s pohledem jen trochu, ale ten rozdíl nezmizel. Odraz si držel vlastní pootočení, ne zcela věrné tomu, co nad ním viselo.

Bohdan se zamračil. „To dřív nebylo.“

„Možná bylo.“

„To bych si všiml.“

„Ne. Ty ses díval na to, jestli nás to pustí ven. Já na to, jak je to udělané.“

„To není to samé?“

„Zjevně ne.“

Ještě chvíli oba mlčeli a hleděli na hladinu. Pak Bohdan velmi pomalu sundal vak z ramene.

„Zkusíme to?“

Radana se k němu otočila tak rychle, až jí vlasy sklouzly přes tvář. „Ano.“

Usadili se ke kameni vedle studánky, tam kde už včera rozkládali kruhy. Ráno bylo studené a vlhké, prsty se jim na kovu rychle ochladily, ale ani jeden toho nenechal. Bohdan vytáhl všech pět kruhů, přesýpací nádobku a malý kus hadru, kterým si je obvykle čistil. Radana přitáhla plochý kámen blíž k lemu studánky, aby měli pevnou rovinu.

Nejdřív zkusili to nejprostší.

Položili největší kruh na kámen a vedle něj druhý, vroubkovaný. Zkoušeli je pootočit vůči sobě podle drážek, které si Radana včera všimla. Jedna poloha. Druhá. Třetí. Dvakrát se zdálo, že by do sebe mohly zapadnout, ale vždycky jen napůl. Kov se kousl, neotočil se dál a nakonec zase sklouzl stranou.

„Takhle ne,“ řekla Radana.

„To jsi poznala jak?“

„Když to sedí správně, nevzpouzí se to na každém zubu.“

„To zní strašně jako ty.“

„Ano.“

Zkusili třetí kruh. Menší, hladší, s drobnými body po obvodu. Ten se do největšího vešel lépe, ale zase v něm plaval příliš volně. Přesný opak. Nebránil se, jen nikde nedržel.

Bohdan sevřel čelist. „Možná chybí střed.“

„Možná chybí pořadí.“

„To je skoro totéž.“

„Ne.“

„Ty umíš být nesnesitelná i ráno.“

„A ty vypadáš, jako by tě ráno urazilo.“

Kdyby byli doma, možná by se pohádali doopravdy. Tady jen pokračovali. Není čas urážet se, když člověk sedí u vody, která se dívá jinam než obloha.

Po prvním nezdaru Radana navrhla, aby kruhy nepokládali jen na kámen, ale i přímo nad hladinu. Bohdan byl proti.

„Když to spadne dovnitř?“

„Tak tam sáhneš.“

„Do té vody se nesahá jen tak.“

„Ty ses z ní včera napil.“

„To je něco jiného.“

„Všechno je pro tebe něco jiného.“

Ale nakonec ustoupil. Držel největší kruh oběma rukama nad studánkou, zatímco Radana pod něj přikládala menší. Dívali se, jak se jejich obrysy odrážejí ve vodě.

Tam to bylo vidět hned.

Na hladině neležely přesně tak, jak je drželi. V odrazu se vnitřní kruh pootočil do polohy, do které ho venku nevedli. Jen o trochu. Ale zřetelně. Jedna skupina drážek se tím srovnala s jinou. V obraze spolu začaly mluvit.

„Vidíš to?“ zašeptala Radana.

„Vidím.“

„Nepohybuj s tím.“

„Nepohybuju.“

„Tak proč se to mění?“

Bohdan polkl. „Protože to mění voda?“

Radana natáhla prst a zastavila ho těsně nad hladinou. Ne dotyk. Jen stín. Kovové kruhy ve vodě se nepatrně zachvěly. Ne ty skutečné. Jen odraz. A v tom zachvění na okamžik došlo k něčemu, co je oba přimrazilo.

V obraze do sebe jeden kruh zapadl.

Nahoře ne. Jen dole.

Trvalo to sotva mrknutí. Pak se hladina znovu srovnala a odraz se rozpadl do běžné nepravdivosti.

Bohdan prudce vydechl. „Udělalo to.“

„Ano.“

„Takže…?“

„Takže voda ukazuje správnou polohu.“

„A my ji nedržíme.“

„Ještě ne.“

Radana se posadila na paty a zamračila se na kruhy, jako by ji osobně zradily. Potom vstala, obešla studánku z druhé strany a dívala se do hladiny pod jiným úhlem. Obraz se změnil, ale ne náhodně. Některé drážky se znovu přiblížily, jiné ne. Voda neukazovala jeden jediný prostý odraz. Spíš opravovala něco, co bylo venku vychýlené.

„Přesýpací nádobku,“ řekla náhle.

Bohdan s ní v ruce zaváhal. „Proč?“

„Protože tohle nebude jen o poloze. Říkal jsi, že uvnitř je čas.“

„Říkal jsem, že otec říkal něco o čase.“

„Totéž.“

„Není.“

„Podej mi ji.“

Tentokrát ji dostala bez další hádky. Nádobka byla chladná a podivně těžká na svou velikost. Uvnitř se tmavý prášek přesypával pomaleji než písek, skoro neochotně. Radana ji otočila v prstech, pak ji podržela nad hladinou vedle dvojice kruhů.

Odraz v ní neukázal nádobku stejně.

Uvnitř vodní verze se prášek sypal opačným směrem, než měl.

Oba na to zůstali zírat.

„To není možné,“ vydechl Bohdan.

„Přestaň to říkat.“

„Ale ono není!“

„Tak si to nech na později a dívej se.“

Chlapec si promnul čelo. Vypadal zároveň vyděšeně i nějak starobyle soustředěně, jako by mu před očima náhle ožila věc, kterou dosud znal jen z nedůvěryhodných vět dospělých.

„Moje matka…“ začal a odmlčel se.

Radana zvedla hlavu. „Co?“

„Jednou zpívala něco, když balila ten vak. Myslel jsem, že je to jen stará písnička pro malé. Ale bylo tam… něco o vodě.“

„Jak něco?“

„Nevím přesně.“

„Tak si vzpomeň.“

„Kdyby to šlo, už jsem si vzpomněl.“

„Zkus to.“

Bohdan zavřel oči. Dlouho mlčel. Jen studánka kapala, voda se nehnula a někde vysoko jednou zavolal pták. Pak Bohdan tiše, skoro proti své vůli řekl:

„Co se na kovu ztratí, voda si pamatuje.“

Radana nepromluvila.

Bohdan otevřel oči. „A ještě něco. Čas neptej se cesty, čas se ptej návratu. Nebo tak nějak.“

„Nebo tak nějak není dobré.“

„Já vím.“

„Řekni to znovu.“

Poslechl. Pomaleji. Jako by slova tahal z dávno zavřené schránky.

„Co se na kovu ztratí, voda si pamatuje. Čas neptej se cesty, čas se ptej návratu.“

Radana cítila, jak se jí uvnitř něco sklaplo na správné místo. Ne řešení. Jen lepší otázka.

Přisunula nádobku ke kruhům a tentokrát je nesrovnávala podle oka, ale podle odrazu. Největší kruh dolů. Do něj vroubkovaný. Pak menší s body. Hladina pod nimi ukazovala pootočení, které nahoře nedrželo. Radana pohybovala kovem po nepatrných úhlech, Bohdan se shýbal a hlásil jí, kdy se drážky v obraze sbližují.

„Teď.“

„Tak?“

„Ne. Zpátky o vlásek.“

„Tohle není vlásek, to je půl světa.“

„Tak menší půl světa.“

Zkusili první sestavení. Nic. Když Radana pustila vnitřní kruh, sesmekl se a udeřil o kámen. Bohdan sykl, jako by udeřili jeho.

Podruhé vložili mezi dva kruhy i třetí a zkusili k nim přiložit nádobku bokem, jakoby měla sloužit jako osa. Nesedělo to. Jedna hrana se zakously, druhá zůstala volná. Při pokusu pootočit se celý útvar rozpadl a dva kruhy sklouzly do Radanina klína.

Potřetí Bohdan navrhl, že zkusí obrátit pořadí, protože „čas se ptej návratu“ může znamenat od konce ke středu. Hádali se o tom tak prudce, až nakonec oba zmlkli jen proto, že už jim došla slova. Pak to udělali po jeho. A opět nic. Tentokrát se nejmenší kruh zakousl do prostředního tak pevně, že ho museli dlouze uvolňovat nožem a kostěnou jehlicí.

Radana si sedla do mechu a opřela si čelo o kolena.

„Děláme to špatně.“

„To vím taky.“

„Ne jen pořadím. Něčím jiným.“

Bohdan si přehodil nohy a chvíli jen obracel přesýpací nádobku mezi prsty. „Můj otec kdysi říkal, že některé věci se neskládají od největšího k nejmenšímu. Ale od toho, co drží směr.“

Radana zvedla hlavu. „A co drží směr?“

„Nevím.“

„Skvělé.“

„Možná…“ Zarazil se. „Možná to nejsou kruhy.“

Podívala se na něj tak ostře, až se málem omluvil. Jenže pak jí zrak sklouzl ke studánce. K bronzovým kroužkům nad ní. Ke kamennému lemu. K odrazu, který pořád tvrdohlavě ukazoval jinou pravdu než vzduch.

„Ne,“ řekla pomalu. „Směr možná drží místo.“

Vstala tak rychle, až ji píchlo v boku, a přesunula sestavu těsně k okraji vody. Ne nad hladinu. Přímo na kamenný lem studánky, do místa, kde kámen byl staletým používáním ohlazený a trochu vlhký. Největší kruh položila doprostřed. Do něj menší, ale ne až dosedl. Jen lehce. Pak vzala přesýpací nádobku a položila ji napříč tak, aby se jedním kovovým okrajem dotýkala výstupku na třetím kruhu.

„To nedrží,“ řekl Bohdan.

„Tak to drž.“

Přidržel.

Radana se naklonila nad vodu a dívala se jen do odrazu. Ne na ruce, ne na kov. Jen dolů. Tam viděla, že jeden z kruhů je nepatrně výš, než má být. Sáhla na něj a pootočila.

„Teď?“

„Ještě kousek.“

„Takhle?“

„Ne… počkej… ano. Nehýbej.“

Oba ztuhli.

Ve vodě do sebe obrysy poprvé sedly čistě. Vnitřní drážky navázaly na vnější. Body na třetím kruhu se seřadily s mezerami na druhém. A tmavý prášek v nádobce se přestal sypat.

Ne že by zamrzl. Jen se na okamžik zastavil uprostřed.

Bohdan vykulil oči. „Radano—“

„Mlč.“

Ne proto, že by ji rušil. Spíš aby to nerušilo je.

Pod jejich prsty cosi jemně cinklo.

Ne zvuk volného kovu. Spíš drobné dosednutí součástky do vybrání, které na ni čekalo už dávno. Radana ten zvuk znala z vlastní truhly až bolestně dobře. Jenže tam ho vyrobila sama. Tady ne.

„Drž to,“ zašeptala.

„Držím.“

„Já pustím.“

„Nepouštěj.“

„Musím.“

Velmi pomalu uvolnila tlak prstů z nejmenšího kruhu.

Sestava se nerozpadla.

Ne zcela. Jen se nepatrně sesunula, o vlas, a pak se sama srovnala zpátky. Jako by se v ní probudila váha, kterou předtím neměla.

Bohdan přestal dýchat nahlas. Radana taky.

Pak se nejmenší kruh otočil.

Sám.

Jen o jediný zub. Krátce, s jemným kovovým předením, které by na suchém stole skoro nebylo slyšet. Ale tady, u tiché vody, zaznělo jasně.

Oba ucukli, ale ne dost, aby celek rozbili.

Kruh se zastavil.

Tmavý prášek v nádobce se znovu pohnul, přesypal se o tenkou čárku níž a znehybněl.

A voda ve studánce, dosud klidná, udělala uprostřed jedinou kruhovou vrásku, přestože se jí nikdo nedotkl.

Bohdan se opřel dlaní o zem, jako by se bál, že se převrhne. „Ono to žije.“

„Ne,“ vydechla Radana a oči jí planuly soustředěním. „Ono to funguje.“

To bylo možná děsivější.

Seděli nad tím ještě dlouho, aniž by se odvážili pohnout víc, než bylo nutné. Nevznikl z toho hotový předmět, ne ještě. Kruh se po chvíli znovu zastavil a bez další opory by se celek nejspíš rozsypal. Ale už to nebyla hromada rodových kovů a dětských dohadů. Byla to věc, která se jednou pohnula sama.

A to změnilo všechno.

Kapitola 8 — Věc, která ukazuje jinak

Po tom prvním otočení kruhu se ani jeden z nich dlouho neodvážil pohnout.

Seděli u kamenného lemu studánky tak ztuhle, až je po chvíli začala bolet záda i ramena. Nejmenší kruh zůstal pootočený o jediný zub, přesýpací nádobka ležela napříč mezi dvěma většími obvody a tmavý prášek uvnitř se sesypal do neobvyklého šikmého klínu, jako by se neřídil jen zemí, ale i něčím dalším. Ve vodě pod nimi se odraz celé věci držel přesněji než ve vzduchu. Jako by skutečná podoba byla dole a ta horní jen její těžkopádná nápodoba.

Radana cítila, jak jí buší krev v zápěstích.

Ne strachem. Tím zvláštním napětím, kdy člověk poprvé sahá na věc, která už není jen hádankou, ale začíná odpovídat. Ne slovy, samozřejmě. To by bylo příliš jednoduché a nejspíš i hloupé. Odpovídala odporem, vahou, nepatrným pohybem. Jako zámek, který dosud mlčel a najednou se v něm ozve první kliknutí.

Bohdan polkl. „A co teď?“

Radana ani nespustila oči z kruhů. „Nejdřív nic.“

„Nic?“

„Ano. Když něco poprvé odpoví, nezačneš do toho hned mlátit.“

„Já do toho nechci mlátit.“

„Vypadáš, že bys nejradši všechno otočil naráz.“

„A ty zase vypadáš, že bys tu s tím seděla do zimy.“

„Když to bude potřeba, tak ano.“

Bohdan si odfrkl, ale ne zlomyslně. Spíš nervózně. Opatrně přisunul levou ruku blíž k největšímu kruhu. „Takže to zopakujeme?“

„Ano. Ale pomalu.“

Zvedli celek z kamenného lemu a tenkou vrásku, kterou po sobě zanechal ve vodě, nechali dohasnout. Když artefakt rozebrali, každý kovový kus byl zase jen sám sebou: těžký, chladný, tvrdohlavý. A přece už ne docela. Teď už věděli, že v sobě nese víc.

Podruhé se jim to nepovedlo.

Třetí pokus také ne. Jednou se nejmenší kruh zakousl špatně a zůstal viset v křivé poloze. Podruhé se nádobka převrhla a tmavý prášek v ní se začal sypat příliš rychle, až Bohdan vyděšeně sykl a obrátil ji zpátky, jako by právě málem otevřeli něco, co neumějí zavřít. Potřetí vypadalo všechno správně, dokud se neukázalo, že ve vodě odraz sedí, ale nahoře kruhy nedrží váhu a sesunou se.

Radana byla čím dál soustředěnější. Když mluvila, tak jen krátce. Ještě víc než jindy sklouzávala do tónu, který by její otec poznal okamžitě: tenhle hlas měla, když pracovala a svět kolem ní překážel.

„Ne ten.“

„Ten jsem bral včera.“

„Včera nebylo dnes.“

„To je výborná rada.“

„Mlč a drž.“

Bohdan chvíli držel, potom nečekaně řekl: „Můj děd tomu prý říkal návratnice.“

Radana se zarazila uprostřed pohybu. „Čemu?“

„Nevím, jestli tomu celému. Nebo jedné části. Jen jsem si vzpomněl, jak se jednou hádali s otcem.“ Zamyšleně hleděl do vody. „Otec říkal, že to není pravé jméno. Děd že pravé jméno už stejně nikdo nezná, takže je to jedno.“

„A to si vzpomeneš teď?“

„Promiň.“

„Neomlouvej se. Mluv dál.“

Bohdan přejel palcem po jednom z vroubkovaných okrajů. „Děd tvrdil, že věc neukazuje cestu tak, jak si člověk myslí. Že nevede tam, kam chceš jít, ale tam, kam něco v tobě opravdu sahá.“

„To je strašně neurčité.“

„Já vím.“

„A tvůj děd uměl mluvit i normálně?“

„Jen když spal.“

Přes všechnu únavu se Radana nepatrně ušklíbla. Pak znovu přitáhla kruhy nad hladinu. „Dobře. Takže žádné přání. Žádné hloupé ‘chci odsud pryč’. Jen sledovat, co dělá samo.“

To se ukázalo být těžší, než to znělo.

Lidé jsou zvyklí ptát se světa jako pánové nebo jako prosebníci. Rozkaž mi. Dej mi. Pusť mě. Ukaž. Jenže tahle věc nezněla jako nic z toho. Když na ni Bohdan po prvním úspěšném sestavení tiše řekl „domů“, neudělala nic. Když to zkusil znovu hlasitěji, Radana po něm střelila pohledem tak ostrým, že zmlkl dřív, než dořekl půlku slova.

„To není pes.“

„Já jen—“

„Vím, co jen. Nedělej to.“

Poslechl. Ale sotva.

Po několika dalších pokusech se jim znovu podařilo složit kruhy do polohy, v níž se nejmenší sám pootočil o zub. Tentokrát už věděli, co hledat: napětí v kovu těsně před dosednutím, drobné cinknutí, okamžik, kdy se tmavý prášek v nádobce přestane sypat rovně a skloní se do strany. Radana držela dva vnější kruhy, Bohdan přikládal přesýpací nádobku jako osu. Ve studánce se obraz srovnal, jako by se pod hladinou někdo rozhodl přestat lhát.

Klik.

Kruh se pootočil.

A pak se pootočil ještě jednou.

Oba sebou trhli.

Ne rychle. Jen vnitřně. Kovové obvody vydaly jemné tření, jaké ještě neslyšeli, a tentokrát už se pohyb nezastavil po jednom zubu. Menší kruh se sám dootočil o další výstupek, zatímco prostřední se nepatrně naklonil opačným směrem. Přesýpací nádobka se nezvrátila, ale uvnitř ní se tmavý prášek roztočil do úzké spirály a pak se znovu usadil.

„Drž!“ sykla Radana.

„Držím!“

„Ne víc, ty to stahuješ!“

„Tak si to vezmi sama!“

„Kdybych měla tři ruce, tak ano!“

Kdyby nebyli tak soustředění, možná by se pohádali. Jenže v tu chvíli se stalo něco, co jim vzalo řeč.

Největší kruh se v jejich rukou nepatrně vyrovnal.

Nebylo to tak, že by se utrhl a začal lítat jako nějaká poutová hloupost z vyprávění. Jen si našel vlastní rovinu. Drobný, ale zcela jasný pohyb. Jakoby celek sám poznal, kde má nahoře a kde dole — a přitom ne podle země. Spíš podle něčeho, co se země jen dotýká.

Radana velmi pomalu pustila pravou ruku.

Artefakt zůstal držet.

Ne ve vzduchu. To ne. Ale ve svém vlastním napětí. Na kamenném lemu studánky se opíral jen lehce, většinu polohy si nesl sám. Vnitřní kruhy zůstávaly srovnané i bez neustálého tlaku prstů. Voda pod nimi už neukazovala zkreslený obraz. Ukazovala totéž, jen ostřeji.

„Bohdane,“ vydechla.

„Já vím.“

„Ne, nevíš.“

„Tak co?“

Radana se ani nepohnula. „Podívej se na střed.“

V místě, kde se dosud jen křížily obvody a hrana nádobky, vznikla mezera. Malá, pravidelná, přesně vymezená drážkami, které předtím nedávaly smysl. Jako by se celé zařízení skládalo k něčemu, co tam kdysi mělo být vloženo — nebo co teprve vznikne, když se usadí všechny vrstvy.

„Tam něco chybí,“ řekl Bohdan.

„Možná.“

„Ne možná. Podívej.“

„Vidím to.“

„Tak co do toho patří?“

Radana mlčela.

Její ruka sjela mimoděk k tunice, pod kterou stále nosila dřevěný klíč. Tvrdý, lehký, její vlastní. Toho pohybu si Bohdan všiml okamžitě.

„Ne.“

„Jen mě to napadlo.“

„Tak na to přestaň myslet.“

„Proč?“

„Protože nechci, aby ses do toho vrhla, když ani nevíme—“

„Právě proto o tom přemýšlím.“

„To je to, čeho se bojím!“

Ta věta mezi nimi zůstala viset déle, než chtěl.

Radana pomalu zvedla hlavu. „Čeho se bojíš?“

Bohdan pustil na okamžik artefakt jednou rukou a hned ji zase přiložil, jako by ten pohyb potřeboval udělat něčím jiným než jazykem. „Že na to saháš moc rychle. Že ti jedna správná věc stačí k tomu, abys zapomněla na všechno ostatní.“

„Nezapomínám.“

„Ale ano. Když vidíš mechanismus, díváš se na něj, i kdyby ho držela tlama vlka.“

To bylo tak přesné, až ji to bodlo. Chtěla mu odseknout něco prudkého, ale nenašla nic, co by nebyla pravda.

„A ty?“ řekla místo toho. „Ty se bojíš čeho? Že to rozbiju? Nebo že zjistím víc než ty?“

Bohdan zrudl až ke kořenům vlasů. „To není—“

„Je.“

„Není!“

„Tak mluv rovně.“

Oddechl si nosem. Dlouze. Než promluvil, párkrát otevřel ústa naprázdno, jako by hledal slova, která se u něj doma nepoužívala nahlas.

„Já…“ Zarazil se. „Když jsme byli malí, dospělí vždycky mluvili o těch kruzích, jako by patřily někomu většímu než nám. Ne jen rodu. Jako by přes ně vedla povinnost. Opatrnost. Pravidla. A já jsem tomu nikdy pořádně nerozuměl. Jen jsem věděl, že když s nimi něco pokazíš, nezkazíš jen kov.“ Upřel pohled do vody. „A teď tu sedím s tebou a ty tomu rozumíš víc za pár dnů než já za celé roky. Tak ano. Možná se bojím i toho.“

Radana si ho chvíli měřila. Byl v té chvíli tak otevřený, jak ho ještě neviděla, a zároveň se za to sám nenáviděl. To poznala dobře.

„Dobře,“ řekla tišeji. „Tak se boj spolu se mnou. Ale ne tak, že s tím nic neuděláme.“

To ho uklidnilo víc, než čekala.

Artefakt drželi ještě nějakou dobu a pozorovali, co dělá, když mlčí. To byla důležitá zkouška. Když na něj nemluvili, když po něm nic nechtěli a jen ho nechali být, kruhy se po čase pohnuly znovu. Tentokrát ne všechny. Jen vnitřní dvojice se jemně stáčela a zase vracela, jako by cosi měřila. Ne prostor kolem dokola. Spíš několik možných směrů a jejich váhu.

„Ukazuje to tam?“ zeptal se Bohdan a kývl hlavou k hustší části lesa na severní straně mýtiny.

Radana přimhouřila oči. „Nevím. Počkej.“

Obešla studánku s artefaktem v dlaních. Jen o tři kroky. Poloha největšího kruhu se nezměnila. Střed stále mířil přibližně týmž směrem, i když ona stála jinde.

„Takže to nedrží podle člověka,“ zamumlala.

„Co?“

„Směr. Neřídí se tím, kde stojím já.“

Bohdan se nadchl tak zjevně, až ho to samotného vylekalo. „Takže opravdu hledá něco venku!“

„Možná.“

„Radano!“

„Dobře, dobře. Ano, možná něco venku. Ale nevíme co.“

To je vedlo k dalšímu pokusu.

„Řekni domů,“ navrhl Bohdan.

„Tys to zkoušel.“

„Třeba teď už uslyší.“

Radana sevřela čelist. Přesto to zkusila. Ne jako povel. Jen prostě, skoro šeptem: „Domů.“

Nic.

Jen voda kapla do kamene.

Bohdan to pak řekl po ní. „Domů.“

Zase nic.

„Úkryt?“ zkusil po chvíli.

Tentokrát se nejmenší kruh nepatrně zachvěl.

Oba to uviděli.

„Ještě jednou,“ řekla Radana.

„Úkryt.“

Kov se sotva znatelně přitáhl do jiné polohy. Ne výrazně. Jen o nehet. Ale bylo to tam.

Radana pocítila studený běh po zádech. „Takže na slova slyší.“

„Ne na všechna.“

„Ne na slova samotná.“

Bohdan se zamračil. „Co tím myslíš?“

Chvíli hledala správné vyjádření. Nakonec sáhla po tom nejpoctivějším. „Když jsi řekl domů, myslel jsi tím kam?“

„No… pryč odsud. K lidem. K…“ Zarazil se.

„K čemu?“

„K našim.“

„A kde přesně to je?“

„Nevím.“

„Právě.“ Otočila se k němu. „Domů je moc velké slovo. Je v něm všechno a nic. Ale úkryt… to je něco, co oba známe teď. Skoro hmatem.“

Bohdan dlouho mlčel. Pak řekl: „Takže to nehledá místo podle jména.“

„Spíš podle toho, jak je v tobě doopravdy usazené.“

Tahle myšlenka mezi nimi dopadla tiše, ale těžce.

Zkusili další slova. „Oheň“ neudělal nic. „Jídlo“ také ne. „Voda“ způsobila jen drobné kmitnutí, které mohlo souviset se studánkou samotnou. Když Bohdan řekl „matka“, nejmenší kruh se sice sotva patrně pohnul, ale zároveň se přesýpací nádobka zachvěla tak neklidně, až ji musel rychle přidržet. Když Radana po chvíli, aniž to plánovala, řekla „bezpečí“, celek se na okamžik srovnal pevněji a střed zamířil jasněji ke stejné straně jako předtím.

Oba ztichli.

„Takže…“ začal Bohdan.

„Takže to nehledá cestu jako stezku,“ dopověděla. „Hledá vazbu.“

„To je děsivé.“

„Ano.“

„A krásné.“

Podívala se na něj. To slovo od něj nečekala. On si to zřejmě uvědomil taky, protože hned sklopil oči do vody.

Zbytek dne strávili zkoušením, co ještě věc umí a co už je příliš. Při jednom pokusu se prostřední kruh roztočil o dvě polohy a pak se celý celek rozsypal, protože Radana přehodila nádobku na opačnou stranu. Podruhé se jim podařilo udržet ho v chodu déle, ale jen do chvíle, než Bohdan vyslovil „otec“ tak staženým hlasem, že se prášek v přesýpací nádobce srazil v jediný tmavý shluk a přestal téct.

„Tohle už nedělej,“ řekla.

„Co?“

„Nelži tomu.“

„Já nelhal!“

„Tak sis lhal aspoň sám.“

Bohdan po ní šlehl pohledem, ale neodporoval. To bylo skoro horší.

Když se odpoledne začalo lámat do večera, byli oba vyčerpaní, promrzlí a zároveň nabití něčím, co neuměli odložit. Artefakt už uměli probudit. Ne pokaždé. Ne bez chyb. Ale dostatečně na to, aby věděli, že mají v rukou víc než starou rodovou relikvii. Měli věc, která si z člověka tahá pravdu po vrstvách a ukazuje směr podle toho, co v něm skutečně drží.

To byla síla i nebezpečí v jednom.

Seděli pak u malého ohně mezi kameny a pili horkou vodu se šípky. Artefakt ležel rozebraný mezi nimi na kusu pláště. Kdyby se na něj díval cizí člověk, neviděl by nic než několik kruhů a jednu podivnou nádobku. Jen oni věděli, že to je lež.

„Použijeme to,“ řekl Bohdan po dlouhé době.

Nebyla to otázka.

Radana zírala do ohně. „Ano.“

„I když nevíme všechno.“

„Nejsme lidé, co někdy ví všechno.“

„To mě uklidnilo.“

„To nemělo.“

Bohdan si přitáhl kolena k hrudi. „Až to zkusíme doopravdy… když ukáže směr… půjdeme?“

Radana se podívala na les za studánkou. Na temné kmeny, mezi nimiž už se usazovala modrá tma. Na místo, které je dosud drželo jako neposlušné děti v cizí síni.

„Ano,“ řekla. „Půjdeme.“

Tentokrát už v tom slově nebyl strach menší než ráno.

Jen měl konečně tvar.

Kapitola 9 — Cesta ven

Vyrazili hned další ráno.

Ne proto, že by byli odpočatí. Ani proto, že by si byli jistí. Jen už oba cítili, že kdyby u studánky zůstali ještě jeden den a jen dokola skládali kruhy, začali by tomu místu patřit víc, než je zdrávo. Přístřešek, ohniště, kámen na sezení, hromádka nasušených větví, dokonce i zvyklost, že se jeden ráno probouzí dřív a druhý bručí do chladu — to všechno se už začínalo tvářit jako nějaký druh domova. A právě to bylo nebezpečné.

Radana si to uvědomila, když balila své žalostně malé zásoby. Půlku tvrdé placky. Špetku soli zabalenou v cípku látky. Nůž. Klíč pod tunikou. Plášť, který už dávno přestal být cizí a stal se prostě tím kusem hrubé vlny, bez něhož je člověku v lese zima. Když se narovnala, přejela pohledem po mýtině a měla nepříjemný pocit, že se s ní studánka loučí beze slov, ale velmi pozorně.

Bohdan mezitím seděl u kamene a skládal artefakt.

Ještě ne celý. Jen si připravoval pořadí kruhů a čistil jejich drážky od jemného bláta, které se jim včera dostalo mezi zuby. Pracoval se staženou pusou a neobvyklou přesností. U něj to znamenalo jediné: bojí se. Když se bál obyčejně, býval prudký. Když opravdu, šel do ticha.

„Tak?“ zeptala se Radana.

„Tak.“

„To je všechno?“

„Co chceš slyšet? Že to určitě vyjde? Nevyjde to určitě.“

„Myslela jsem spíš, jestli jsi připravený.“

Bohdan vložil přesýpací nádobku mezi dva kruhy a teprve potom se na ni podíval. „Ne. A ty?“

„Taky ne.“

„Dobře.“

Na tom bylo cosi uklidňujícího. Žádné hloupé hrdinství. Žádná velká slova. Jen dva lidé, kteří vědí, že jdou do něčeho, co je může vrátit na stejné místo nebo ještě hlouběji vtáhnout jinam.

Artefakt se probudil rychleji než včera.

Snad proto, že už věděli, co dělají. Snad proto, že se sám těšil ven z nehybnosti. Jakmile Bohdan usadil poslední kruh a Radana mu drobně pootočila vnitřní obvod podle odrazu ve vodě, tmavý prášek v nádobce se sesypal do úzkého šikmého jazyku a nejmenší kruh se tiše pootočil. Tentokrát už ne o jediný zub. O tři. Pak se zastavil.

Střed artefaktu se srovnal směrem k severovýchodu, tam, kde za hustými smrky stála část lesa, do níž dosud nešli rádi. Působila sevřeněji než ostatní. Kmeny tam rostly příliš blízko u sebe, zem se mezi nimi lehce zvedala a světlo tam i v poledne bývalo tlumené.

„Tak tam,“ řekl Bohdan.

„Nebo to tak jen vypadá.“

„To mi strašně pomáhá.“

Radana si vzala artefakt do rukou. Byl těžší než součet svých částí. Ne hmotností, ale přítomností. Když ho držela, měla pocit, že jí v dlaních leží cizí rozhodnutí. Ne nepřátelské. Jen ne její.

„Půjdeš první?“ zeptal se Bohdan.

„Když to nesu, tak asi ano.“

„Výborně. Tak já budu ten, kdo nadává zezadu.“

„To ti jde i bez určení.“

Vyšli bez ohlédnutí. Tedy aspoň se o to pokusili. Radana udělala prvních deset kroků, pak patnáct, pak dalších deset a přinutila se neotáčet ke studánce. Teprve když vstoupili mezi první hustší smrky, zvuk kapající vody definitivně zmizel a mýtina se za nimi zavřela mezi kmeny jako něco, co už člověka nechce rušit.

Artefakt se v Radaniných rukou choval podivně živě.

Ne horký ani studený. Jen napjatý. Největší kruh držel směr sám od sebe a vnitřní dva se čas od času nepatrně pootočily, jako by něco jemně přeměřovaly. Přesýpací nádobka přitom netekla stále. Tmavý prášek se chvíli sypal, chvíli se zarazil a pak se znovu pohnul, pokaždé v závislosti na tom, kam zrovna šli. Když se Radana zkusmo vychýlila moc doprava, nejmenší kruh cukl zpět a střed se od jejího záměru odtáhl. Když srovnala krok podle něj, kov se uklidnil.

„Takže opravdu vede,“ zamumlal Bohdan za jejími zády.

„Zatím.“

„Nemusíš pokaždé dodávat něco ošklivého?“

„Musím. Jinak bychom mohli začít věřit, že je to snadné.“

První část cesty byla skoro zklamáním.

Šli lesem a nic zvláštního se nedělo. Neobjevily se žádné světelné brány, žádné rozestoupené stromy, žádné hlasy mrtvých stařen, které by jim radily, kudy dál. Jen vlhké jehličí, nízké větve, sem tam kámen a občas srnčí stopa v blátě. Artefakt však držel směr neoblomně a děti se mu podřizovaly, i když je několikrát vedl tak nepohodlně, že by normální člověk dávno zvolil jinou cestu.

Jednou je stočil prudce doleva do houštiny mladých smrčků, které jim šlehaly do tváří a braly plášťům okraje. Bohdan nadával šeptem tak soustředěně, až to znělo skoro jako modlitba. Když se konečně prodral ven a uviděl, že o dvacet kroků vedle vede mnohem schůdnější pás měkké země mezi stromy, zastavil se.

„Tudy.“

Radana se podívala na artefakt. Střed dál mířil šikmo přes houštinu, ne k pohodlnější cestě.

„Ne.“

„Ale vždyť to vidíš.“

„Vidím.“

„Tak proč lezeme tady?“

„Protože to nechce tam.“

„Třeba je to špatně.“

„A třeba ty jsi měkký.“

Bohdan sevřel rty, ale poslechl. O padesát kroků dál zjistili proč. Schůdný pás mezi stromy končil náhle v měkké, černé půdě, která vypadala pevně jen z dálky. Když do ní Bohdan zkusmo dloubnul špičkou boty, zem se rozestoupila a pomalu, mazlavě ji spolkla až po kůži.

„Bažina,“ řekl tiše.

„Ano.“

„A ty to řekneš tímhle hlasem?“

„Jakým?“

„Tím ‘ano’, jako bys to věděla od začátku.“

Radana pokrčila rameny. „Nevěděla. Ale on možná jo.“

Od té chvíle se jejich vztah k artefaktu změnil. Už to nebyla jen zvláštní věc, kterou zkoušejí. Byl to někdo třetí na cestě. Ne člověk, ne přítel, ale vodítko, které občas ví víc a občas to dává najevo tím nejméně ohleduplným způsobem.

K poledni byli unavení.

Les se sice neměnil v kruhy tak zjevně jako dřív, ale přesto nebyl prostý. Dvakrát je artefakt vedl zpátky o několik kroků, jako by našel chybu v předchozí volbě. Jednou je přiměl zastavit u skupiny tří kamenů a dlouho mířil zdánlivě přímo do skály. Bohdan už chtěl prohlásit, že je to nesmysl, když si Radana všimla úzké mezery mezi balvany, skryté za záclonou kapradí. Museli jí projít bokem, skoro po jednom. Za ní se terén náhle svezl dolů na suchý hřbet půdy, který by zvenčí nikdo nehádal.

„Hledá průchod,“ řekla tiše.

„Ne cestu.“

„Ano.“

To slovo viselo mezi nimi těžce. Najednou dávalo smysl všechno, co je dosud rozčilovalo. Proč je artefakt občas vracel, proč odmítal pohodlnější směr, proč trval na těsných mezerách, rozmočené zemi, prudkém svahu a nepraktických obloucích. Nehledal nejkratší možnost. Hledal tu, která se skutečně otevírá.

Jenže i správný průchod bolí nohy.

Odpoledne přišla první opravdová krize.

Bohdanovi se znovu ozvalo koleno. Ne dramaticky. Prostě začal kulhat víc, zvedal nohu o něco opatrněji a méně mluvil. Radana si toho všimla dávno, než to přiznal, ale neřekla nic. Jen zpomalila. To ovšem znamenalo, že artefakt musela nést déle. Ruce ji z něj bolely a napětí v ramenou se jí usazovalo až mezi lopatkami.

Když konečně zastavili na krátký oddech u padlého buku, rozpadli se vedle sebe jako dvě špatně svázané otepě.

Bohdan si sevřel koleno oběma rukama. „Nemůžeme chvíli?“

„Můžeme.“

„Na jak dlouho?“

„Dokud se to v něm nezblázní.“

Podívali se na artefakt. Ležel mezi nimi na mechu, stále složený, a jeho vnitřní kruhy se pomalu dotáčely, jako by mu bylo jedno, že děti už sotva dýchají.

„Nenávidím ho,“ řekl Bohdan.

„Ne. Jen jsi unavený.“

„To taky.“

Radana vytáhla zbytky placky a rozdělila je bez počítání. Bohdan si všiml, že sobě nechala menší kus, a chtěl protestovat. Neudělal to. Jen si kousek odlomil a položil jí ho zpátky na dlaň.

„Co to děláš?“

„Nechci tě táhnout, až omdlíš.“

„To bys stejně nezvládl.“

„Tak právě proto.“

Snědli to mlčky. Suché sousto se jim lepilo k patru a voda došla už před časem. Radana si olízla sůl z prstů, aby tělu připomněla aspoň něco známého. Potom zvedla artefakt a chystala se vstát, když Bohdan řekl:

„Počkej.“

Z vaku vytáhl úzký proužek látky a znovu si přivázal koleno pevněji. Prsty se mu třásly. Nechtěl, aby to viděla, ale viděla.

„Mám to utáhnout?“ zeptala se.

„Ne.“

Po chvíli: „Ano.“

Přesunula se k němu a přitáhla uzel tak, aby nohu zpevnila, ale nezadusila. Zasykl, když zabírala.

„To bolí.“

„To je dobře.“

„Tohle už jsi říkala.“

„A pořád to platí.“

Pousmál se jen jedním koutkem. „Ty jednou budeš strašná stařena.“

„A ty budeš ten člověk, co si chodí stěžovat a stejně se vrací.“

„To už dělám teď.“

Vstali a šli dál.

Pak udělali chybu.

Nebyla to chyba velká. Jen lidská. Artefakt je vedl šikmo do strmého svahu porostlého kameny a kořeny. Vpravo pod ním se táhla mnohem schůdnější stezka, úzká, ale zřetelná, vysypaná jehličím a téměř rovná. Vypadala tak lákavě, až se to zdálo nepoctivé.

„Jestli půjdeme tamhle,“ řekl Bohdan, „obejdeme to a nahoře se můžeme vrátit do směru.“

Radana zaváhala. Cítila v dlaních, jak artefakt zůstává tvrdohlavě natočený ke svahu. Ale ruce ji bolely, žaludek se jí svíral hladem a představa, že ještě půjdou po kluzkých kořenech, jí byla protivná.

„Jen kousek,“ řekla.

To stačilo.

Stezka byla zpočátku příjemná. Měkká. Rychlá. Dokonce se zdálo, že se stáčí správným směrem. Bohdanovi se ulevilo natolik, že začal mluvit víc a opatrněji došlapoval. Radana si skoro namluvila, že artefakt možná nemusí mít pravdu pokaždé.

Pak se střed v jejích rukou začal vzpouzet.

Ne prudce. Jen pomalu. Kruh se pootočil proti jejich směru a přesýpací nádobka se uvnitř rozkmitla. Radana zpomalila. Bohdan si toho všiml pozdě.

„Co je?“

„Nelíbí se mu to.“

„To může přežít.“

„Možná my ne.“

Ale stezka byla pořád pohodlná a to bylo pokušení samo o sobě. Ušli po ní ještě kus. Pak další. A pak se před nimi les otevřel — ne do mýtiny, ale do holého, kamenitého hřbetu s několika suchými břízami. Radana se zarazila.

To místo znala.

Ne rozumem. Tělem.

„Ne,“ vydechla.

Na jedné bříze visel úzký pruh jejich vlastní látky.

Ten, který před dny uvázali při jednom z marných pokusů odejít od studánky.

Bohdan zbledl. „To není možné.“

„Je.“

„Šli jsme jinudy.“

„Ano.“

„Tohle není studánka.“

„Je to stejný kruh.“

Artefakt se jí v rukou cukl tak prudce, až ho málem pustila. Teď už neukazoval dopředu. Stáčel se zpět, šikmo vzhůru ke svahu, který obešli. Jako by je okřikoval.

Návrat bolel víc než původní cesta. Ne nohama. Uvnitř. Museli se vrátit po vlastní pýše a uznat, že pohodlnost je tady jen jiný druh pasti. Bohdan cestou neřekl ani slovo. Radana také ne. Když znovu stanuli pod strmým svahem, beze slova do něj zahnuli.

Bylo to peklo.

Kořeny klouzaly, kameny ujížděly, jednou Bohdan málem sjel zpátky dolů a zachytil se jen za mokrý kmen. Podruhé se Radana opřela o balvan, který se nečekaně pohnul a vyvrátil jí artefakt z rovnováhy. Jen taktak ho udržela složený. Oba byli brzy špinaví od hlíny, odření a vzteklí.

Ale nahoře, když svah konečně přelezli, se les změnil.

Ne náhle. Spíš jako když člověk po dlouhé zimě ucítí první jiný vzduch. Stromy se rozestoupily o trochu pravidelněji. Půda zpevnila. Mech na kamenech měl světlejší barvu. A někde hodně daleko, skoro na hraně slyšení, zazněl zvuk, který sem dosud nepatřil.

Kohout.

Oba ztuhli.

„Slyšel jsi to?“

Bohdan přikývl, oči doširoka.

Artefakt se v Radaniných rukou uklidnil. Vnitřní kruh se nepatrně srovnal a střed zamířil dál, ale teď už ne tak tvrdě. Jako by konečně našel nit, kterou předtím jen hledal.

„Jsme blíž,“ zašeptala.

„K čemu?“

„Nevím.“

„To mě nepřestane děsit.“

A šli dál. Ne rychleji — na to byli příliš vyčerpaní — ale jinak. Se zvláštním druhem opatrné naděje, která nevypadá jako radost. Spíš jako bolest v zádech, o níž víš, že znamená, že ještě jdeš.

Soumrak je zastihl na hraně mírného svahu. Mezi stromy před nimi prosvítalo světlejší místo. Ne otevřená louka, spíš průsek. A skrz něj, velmi vzdáleně, ale zcela jistě, vystoupal do večerního vzduchu tenký pruh kouře.

Lidský kouř.

Bohdan se nadechl tak prudce, až zakašlal.

Artefakt v Radaniných rukou nezrychlil, nezazářil ani nezačal poskakovat jako pitomost z jarmarku. Jen se pevněji usadil do svého směru a držel.

To stačilo.

Ještě nevyšli ven. Ještě nevěděli kam. Ale poprvé po dlouhé době před nimi neležela jen další vrstva lesa.

Před nimi bylo místo, kde někdo žil.

A to někdy stačí k tomu, aby člověk vydržel poslední kus cesty.

Kapitola 10 — Dům pro něj, ne pro ni

K průseku došli až za soumraku.

Posledních několik desítek kroků bylo zvláštních už tím, že se les přestal tvářit uzavřeně. Stromy nestály tak těsně u sebe, pod nohama ubývalo mokrého jehličí a přibývalo udusané hlíny, která nevypadala jako zvířecí stezka. Byla příliš pravidelná. Příliš používaná. A ve vzduchu už nebyl jen chlad lesa a kyselá vůně mechu, ale taky kouř, teplo popela, slepičí trus a cosi ostrého, co Radana neznala a co jí připomnělo rozetřený jalovec.

Bohdan šel najednou rychleji, i přes bolavé koleno.

Ne že by zapomněl kulhat. Jen jako by si jeho tělo na chvíli vypůjčilo sílu od něčeho, co bylo před ním. Ramena měl napjatá, ruce sevřené a oči příliš široce otevřené. Radana ho pozorovala z boku a poprvé ji napadlo, že se možná bojí víc než ona. Jen ne téhož.

Pak vyšli z lesa.

Nebyla to vesnice. Ani dvůr, jaký znala z domova. Spíš samota sevřená v mělkém údolíčku mezi dvěma hřbety. Tři nízké stavby ze dřeva a kamene, každá trochu jiná, ale postavené tak, jako by k sobě patřily odjakživa. Největší dům měl tmavou šindelovou střechu a štít pobitý úzkými plíšky, které v posledním světle poblikávaly jako rybí šupiny. Napravo stála menší stodola s otevřeným přístřeškem, pod nímž visely svazky bylin a dva převrácené vozy bez kol. Vlevo byla nízká kamenná budova skoro zarostlá do svahu, s malým oknem a dveřmi tak úzkými, že se do nich musel i dospělý protáhnout bokem.

Mezi domy pobíhaly dvě slepice a malý světlý pes.

Ten je ucítil první.

Vyběhl zpoza dřevěného koryta, zastavil se uprostřed dvora a začal štěkat tak prudce, až se mu celé tělo napnulo do jedné drsné čáry. Bohdan se zarazil. Radana sevřela artefakt pevněji a udělala mimoděk půlkrok dozadu. Pes však po dvou dalších štěknutích zmlkl, zvedl čenich, zavětřil — a pak, k Radaninu naprostému údivu, zakňučel.

Z domu vyšla žena.

Byla vysoká a ramenatá, s šedivými vlasy staženými vzadu do uzlu a s rukama od mouky nebo popela. Na první pohled nevypadala jako nikdo zvláštní. Na druhý se v ní něco nedalo přehlédnout. Třeba způsob, jak se zastavila ještě ve dveřích a nezeptala se hned kdo jste, ale nejdřív si prohlédla Bohdanův obličej, jeho vak, jeho zraněnou nohu a nakonec artefakt v Radaniných rukou. Jako by z těch čtyř věcí složila odpověď dřív, než někdo otevřel ústa.

Bohdan se nadechl. „Teto—“

Hlas se mu zlomil.

Žena udělala dva rychlé kroky vpřed. „Bohdane.“

Nezakřičela to. O to silnější to bylo. Jméno z ní vypadlo tlumeně, téměř nevěřícně, jako když člověk sáhne do prázdna, kde už dlouho nic nehledal, a najednou tam něco je. Pak byla u něj. Jednou rukou ho chytila za ramena, druhou mu přejela po tváři, po vlasech, po boku, jako by se musela přesvědčit, že není přelud.

„Kde je Tvrtko? Kde je Ilva? Kde je tvůj otec?“

Bohdan otevřel ústa, ale nevyšlo z něj nic.

To stačilo.

Žena na okamžik zavřela oči. Když je znovu otevřela, byla v nich bolest tak stará a disciplinovaná, až to Radanu přimělo odvrátit pohled. Žena už nic nevyzvídala. Jen přitáhla Bohdana k sobě a on se k ní na jediný dech přitiskl jako mnohem menší dítě, než jakým dosud působil.

Radana stála opodál s artefaktem v dlaních a najednou nevěděla, kam s očima.

Přesně tohle si přála celé dny v lese: dojít k lidem. K teplu. K někomu, kdo nebude cizí. A teď, když se to stalo, stála vedle toho jako někdo přidaný. Potřebný k cestě, ale ne k objetí.

Žena se od Bohdana odtáhla jako první. Pohlédla na Radanu a nešlo z ní vyčíst ani nevlídnost, ani důvěra. Jen rychlé, přesné měření.

„A ty?“

Radana si přehodila plášť přes rameno, protože jí náhle vadilo, jak je potrhaný. „Radana.“

„Přivedlas ho?“

Bohdan zvedl hlavu. „Ne. Šli jsme spolu.“

To ženě zjevně stačilo. Přikývla. „Tak pojďte oba dovnitř. Než se ochladí ještě víc.“

To „oba“ bylo laskavé. Ale jen o vlásek.

Uvnitř domu bylo teplo tak prudké, až to Radanu skoro rozbolelo. Sálalo od velkého kamenného ohniště, v němž praskalo suché bukové dřevo. Strop byl nízký, trámy očazené, na stěnách visely svazky bylin, měděné háčky, uzlíky nití a dřevěné desky s vypálenými znaky. V rohu stála lavice pokrytá kožešinami, na stole miska se zrnem a vedle ní tři kamenné kotoučky podobné přeslenům, jen pečlivěji opracované. Dům nepůsobil bohatě. Působil zabydleně a starobyle. Jako místo, které nesbírá věci náhodou.

Žena přistrčila Bohdanovi stoličku k ohni a Radanu posadila na lavici u stěny. Ne vedle něj.

Toho detailu si všimla okamžitě a hned se za to sama na sebe zlobila. Bylo přece rozumné posadit zraněného blíž k teplu. Jenže člověk si podobných věcí všímá právě tehdy, když nikam nepatří.

Do místnosti přišla další postava. Muž, už starý, úzký v ramenou, ale tvrdý v obličeji, s bílými vlasy spletenými do krátkého copu. Když uviděl Bohdana, neudělal nic tak přímého jako žena. Jen se zastavil ve dveřích a velmi pomalu řekl:

„Tak přece.“

Bohdan vstal tak prudce, až převrhl stoličku. „Děde.“

Starý muž přikývl. Pak si všiml vaku, potom artefaktu, který Radana pořád držela na kolenou, a jeho pohled ztěžkl.

„Kdo to skládal?“

Bohdan zaváhal. „Oba.“

„Kdo to probudil?“

Tentokrát Bohdan ani nezkusil lhát. Jen nepatrně stočil hlavu k Radaně.

V místnosti se rozhostilo ticho zvláštního druhu. Ne nepřátelské. Jen hluboké a hodnotící. Radana v něm cítila každou odřeninu na rukou, každou šmouhu na botách, každou noc u studánky. Chtěla říct něco ostrého, protože mlčení druhých v ní vždycky budilo vzdor. Ale žena právě stavěla na stůl misku s horkou kaší a vůně vařeného zrna, mléka a cibule ji zasáhla tak silně, že jí zakručelo v břiše nahlas jako malému dítěti.

Žena to slyšela. Nepousmála se. Jen před ni postavila druhou misku.

„Nejdřív jez.“

To bylo skoro horší než otázky.

Jedli dlouho a rychle, až je z toho bolela ústa. Bohdan hltal zpočátku bez dechu, pak zpomalil, jako by mu teprve teď docházelo, že je opravdu uvnitř a jídlo mu nikdo nevezme. Radana jedla opatrněji, ale nakonec také sehnula hlavu nad misku a přestala sledovat, kdo se na ni dívá.

Po jídle přišly otázky.

Ne všechny naráz. Ne v nějakém křiku. Spíš po vrstvách, jak to dělají lidé, kteří jsou zvyklí myslet dřív než litovat. Kde jste byli. Kde ses oddělil od otce. Viděla jsi v lese dalšího muže? Co dělala voda? Jak jste skládali kruhy? Kdy se střed pootočil poprvé? Co se stalo, když jste vyslovili slova? Radana odpovídala stejně poctivě jako Bohdan. Jenže už po několika větách poznala rozdíl.

Když mluvil on, poslouchali z vnitřku.

Když mluvila ona, poslouchali pozorně, ale zvnějšku.

Starý muž si například nechal dvakrát zopakovat její popis odrazu ve vodě a pak uznale přikývl. „To by Ilva přehlédla. Ta se vždycky dívala moc přímo.“

Byla v tom pochvala. A přesto nic, co by ji do té rodinné sítě pustilo dovnitř. Jako když člověku otevřou vrata kvůli dešti, ale nepozvou ho ke stolu blíž než na kraj.

Později, když žena odvedla Bohdana do zadní komory převázat mu koleno a prohlédnout starší odřeniny, zůstala Radana u ohně sama se starým mužem. Artefakt ležel rozebraný mezi nimi na stole.

„Jak se jmenujete?“ zeptala se, protože ticho začínalo být příliš plné.

„Mně říkají Velen.“

„Jen říkají?“

Koutek úst se mu nepatrně pohnul. „To je jméno, které stačí.“

„Máte jich víc?“

„Jako každý.“

Radana si odfrkla. „To je tu nějaká nemoc, mluvit napůl?“

„Ne. Jen zvyk přežít.“

Přejel prstem po největším kruhu. Nedotkl se ho doopravdy, spíš sledoval vzdálenost. „Ty nejsi z našich.“

Nebyla to otázka.

„To vím taky.“

„A přesto jsi to probudila.“

„My oba.“

Velen pokývl. „Ano. Ale ne stejnou rukou.“

Ta věta v ní zůstala.

Když se Bohdan vrátil, měl čistější obvaz a ve tváři trochu více barvy. Vypadal zároveň menší i jistější. Jako někdo, kdo se zase vešel do vlastních obrysů. To Radaně přineslo úlevu tak prudkou, až se sama sebe lekla.

Pak přišla chvíle, kdy si uvědomila, že něco nesedí.

Artefakt ležel na stole už delší dobu. V domě bylo sucho, teplo a klid, nic ho netlačilo k pohybu. Přesto se její oči pořád vracely ke středu, jako by čekaly známé jemné pootočení. Jenže nic. Ani když se ho nedotýkali. Ani když Bohdan tiše řekl „domov“. Ani když žena při přenášení hrnce mimoděk pronesla něco o bezpečí střechy. Nic.

Radana si přisunula nejmenší kruh blíž. „Nechce.“

Bohdan se na ni podíval. „Co?“

„Ukázat můj směr.“

Velen zvedl oči od ohně. „Zkoušelas to?“

„Jen teď.“ Radana se zamračila. „V lese reagoval. Tady ne.“

Bohdan sáhl po přesýpací nádobce. „Tak to zkusíme znovu.“

Složili artefakt na stole. Nebylo to tak snadné jako u studánky. Chyběla voda, odraz, kamenný lem. Přesto už oba měli pohyby v rukou. První pokus se sesmekl, druhý držel chvíli a zase se rozpadl. Potřetí se kruhy usadily správně a nejmenší se s tichým kliknutím pootočil.

Střed zamířil ke dveřím.

Bohdanovi se rozzářily oči. „Tak vidíš.“

Radana vstala tak rychle, až lavice zavrzala. Vzala artefakt do rukou a obrátila se ve směru, který ukazoval. K severu? K východu? Ne. Střed se po chvíli velmi jemně srovnal jinam.

Zpět k Bohdanovi.

Ne přímo na něj. Spíš skrz něj. K domu. K tomuhle místu.

V žaludku se jí něco sevřelo.

„Ne.“

Přešla ke dveřím a otevřela je. Dovnitř vpadl chladný vzduch a pach večera. Vyšla na zápraží a zkusila to znovu. Artefakt se v jejích rukou pohnul — jen aby se po několika vteřinách znovu stáhl k témuž směru. K domu za jejími zády. K Bohdanovi. K místu, které přijalo jeho.

„Radano,“ ozval se za ní Bohdan tiše.

Nevrátila se hned. Stála venku ve tmě, ve které dům za ní dýchal světlem škvírami oken, a poprvé od studánky měla chuť něco rozbít. Ne artefakt. Ten ne. Něco menšího a hloupějšího, co by jí neublížilo tolik jako ten pocit, že se došla zachránit jen napůl.

Když se otočila, Bohdan stál ve dveřích. Bez pláště, s ovázaným kolenem a výrazem člověka, který by raději čelil divočákovi než tomu, co musí říct.

„Já myslel, že když se dostaneme sem—“

„Já taky.“

„Možná to potřebuje čas.“

„Ne,“ řekla. „To není ono.“

Bohdan mlčel.

Radana se opřela o sloup u dveří a zadívala se do tmy. „V lese reagoval na úkryt. Na bezpečí. Na to, co bylo skutečné. Tady je skutečné tohle místo. Pro tebe.“ Polkla. „Ne pro mě.“

Za nimi se ozval krok. Velen nevyšel celý ven, zůstal ve dveřích a jeho hlas zněl unaveněji než předtím.

„Takové věci se někdy nepohnou, dokud jedna vazba nepovolí.“

Radana se k němu otočila. „Jaká vazba?“

Starý muž se podíval nejdřív na Bohdana, ne na ni. „Ta, která ještě drží člověka tam, kde je někdo druhý pořád zavázán strachem nebo dluhem.“

Bohdan ztuhl. „To znamená co?“

„Že dokud tě v sobě drží jako ztraceného, může hledat tebe před ní. Nebo skrz tebe. Ne její domov.“

Ta myšlenka byla tak přesná, až z ní Radaně zatrnulo. Nešlo jen o předmět. Šlo o vazbu, kterou v sobě nesli navzájem. O to, že celou cestu z lesa šli jako jeden uzel.

Bohdan sklopil hlavu. „Takže dokud ji…“

Velen nedořekl nic. Nemusel.

Později v noci seděli Radana a Bohdan sami za domem na nízké kamenné zídce. Dům za nimi ztichl. Jen z jedné škvíry prosakovalo slabé světlo a někde pod přístřeškem přešlapovala koza nebo malé tele. Obloha byla konečně otevřená a mezi mraky prosvítalo pár hvězd, které v lese neviděli celé dny.

Artefakt ležel mezi nimi rozložený do tichého kruhu kovu.

„Takže mám říct, ať jdeš,“ řekl Bohdan.

„Ne takhle.“

„A jak?“

Radana dlouho nic neříkala. Pak si třela palcem kloub ukazováku, dokud ji kůže nezačala pálit. „Nejde o slova. To už víme.“

Bohdan si odfrkl. „Výborně. Tak ještě lepší.“

„Jestli mě v sobě pořád držíš jako někoho, koho nesmíš pustit, tak to nepomůže.“

To ho zabolelo. Uviděla to i ve tmě.

„Já tě nechci ztratit.“

„To není totéž jako nepustit.“

„Mně teď připadá, že je.“

Seděli vedle sebe mlčky. Zídka studila přes tuniku, noc byla čistší než les, a přesto těžší. Radana si uvědomila, že kdyby jí před týdny někdo řekl, že bude sedět pod cizím domem a přemýšlet, jak přimět druhého člověka, aby ji pustil zpátky do vlastního života, zasmála by se mu do obličeje.

Bohdan promluvil první.

„Když jsem tě našel u studánky… vlastně tys našla mě.“ Na okamžik se zadrhl. „Myslel jsem si, že jsi jen další potíž. Že kvůli tobě budu muset víc vysvětlovat, víc hlídat vak, víc se bát. Pak ses na mě dívala, jako bych byl hloupý pokaždé, když jsem něco zatajil.“ Koutek úst se mu pohnul. „A byla jsi protivná.“

„Ty taky.“

„Vím.“ Odmlčel se. „Jenže pak už v tom lese nebylo nic, co by bylo jen moje. Ani strach. Ani hlad. Ani ten vztek, že nevím, co mám vědět.“

Radana se dívala před sebe. Nechtěla, aby na ní poznal příliš mnoho.

„A když jsme šli ven,“ pokračoval tišeji, „tak jsem celou dobu myslel hlavně na to, abych nezastavil, neztratil tě, nezavedl nás zpátky. Ne že dojdu sem. Jen že dojdem spolu.“

To slovo tam zůstalo mezi nimi dlouho.

Radana si promnula oči hřbetem ruky, jako by ji pálil kouř, který už tu dávno nebyl. „Já taky.“

Bohdan se nadechl a výdech mu trval déle než obvykle. Jako by v něm něco drželo a nechtělo ven.

„Tak dobře,“ řekl nakonec. Ne nahlas. Ne slavnostně. Jen pravdivě. „Přeju ti, aby ses vrátila. Opravdu. Ne jen pryč ode mě. Domů. K tomu, co je tvoje.“ Obrátil se k ní. „A i když tě už neuvidím, chci, abys tam došla.“

Radana nezvedla hlavu hned. Když to konečně udělala, měla pocit, že se noc kolem nich lehce změnila, aniž by se pohnul vítr.

Artefakt mezi nimi tiše cinkl.

Oba se k němu otočili současně.

Nejmenší kruh se pootočil o jediný zub. Sám. Bez rukou, bez vody, bez pobídky. A střed, který dosud neústupně mířil k domu, se velmi pomalu odchýlil.

Tentokrát ne k Bohdanovi.

Pryč.

Radana zavřela oči tak prudce, až ji zabolela víčka. Když je otevřela, směr držel.

„Takže to bylo tím,“ zašeptal Bohdan.

„Ano.“

Nikdy si nebyla jistá, jestli ji v tu chvíli víc pálila úleva, nebo zármutek.

Kapitola 11 — Zámečník

Ráno bylo chladné a čisté, jako bývají rána po noci, v níž člověk skoro nespal a přesto vstal hned při prvním světle.

Radana seděla na kraji lavice v domě Bohdanových příbuzných a v dlaních obracela dřevěný klíč. Už ne proto, že by potřebovala ověřit jeho tvar. Znala ho po hmatu lépe než vlastní nehet. Spíš si tím držela pohromadě ruce, aby nemusela sledovat, jak jí v nich zůstává prázdno po všem, co v posledních dnech bylo společné a od dneška už zase nemělo být.

Žena, které Bohdan říkal teta Mila, jí zabalila na cestu kus tvrdší placky, kousek sýra a svazek sušených jablek. Nic slavnostního. Jen poctivě připravené jídlo pro někoho, kdo má jít daleko a sám. Když jí ten uzlík podávala, jejich prsty se na okamžik dotkly.

„Nechoď zbytečně po setmění,“ řekla.

Radana přikývla. Chtěla odpovědět něco rozumného, třeba že to sama ví, nebo že se bude držet směru. Jenže z jejích úst nakonec vyšlo jen: „Děkuju.“

Mila jí krátce stiskla zápěstí. Nebylo v tom objetí ani cizota. Spíš uznání něčeho, co se už nedá vrátit do dětského pořádku.

Bohdan čekal venku u zídky. Vak měl přes rameno, koleno znovu pevně ovázané, a tvář, která se snažila působit všelijak, jen ne tak, jak opravdu působila. Velen stál opodál pod přístřeškem a díval se, jak Radana skládá artefakt. Už jí do toho nemluvil. Jen jednou, když usazovala nejmenší kruh, řekl:

„Nezahrávej si s ním, když začne ukazovat jinak, než čekáš.“

„To už vím.“

„Ne. Víš to od lesa. Mimo les je to jiné.“

„Jak jiné?“

Starý muž si mnul palcem kloub ukazováku. „Některé vazby venku nejsou kouzelné. O to hůř povolují.“

To jí zůstalo v hlavě i poté, co vykročila.

Bohdan ji doprovodil jen k okraji dvora, potom ještě k prvním stromům a nakonec dál, než oba předstírali. Šli vedle sebe mlčky. Artefakt v Radaniných rukou byl tentokrát klidnější než v lese. Nepulsoval tak neklidně, netahal ji do prudkých odboček. Směr držel pevně, téměř střízlivě, jako by po vyřečené pravdě mezi nimi konečně odpadla část zbytečného odporu.

Les už nebyl tentýž jako předtím.

Pořád to byl les, pořád měl svou vlhkost, šum a slepé kouty mezi smrky, ale něco z jeho zkřivenosti se narovnalo. Cesty se už neskládaly pod nohama do návratů. Když obešla kámen, zůstal za ní. Když přešla potok, nevyšla z něj o kus dál tam, odkud přišla. Bylo to skoro zklamání, jak obyčejně se teď svět choval. Radana si uvědomila, že si na nepřirozenost dokáže člověk zvyknout rychleji, než je zdrávo.

Bohdan zastavil u starého buku, jehož kmen byl na jedné straně rozpolcený bleskem. „Dál nejdu.“

„To jsem čekala.“

„Nečekala.“

„Dobře. Nečekala.“

Podíval se na artefakt, pak na ni. V dopoledním světle vypadal mladší než předchozí večer. Jako by ho dům za zády trochu vrátil tam, kam patří, a zároveň ho připravil o část ostrosti, kterou si člověk v cizím lese nosí místo jistoty.

„Až dojdeš domů…“ začal.

„Tak?“

„Nic. Jen…“ Zarazil se a zavrtěl hlavou. „Myslel jsem, že budu vědět, co se na to říká.“

Radana si posunula uzlík s jídlem výš pod paži. „To by ti neslušelo.“

Na okamžik se ušklíbl. Pak zvážněl. „Kdybys někdy chtěla—“

„Nezačínej.“

„Proč?“

„Protože jestli řekneš něco jako že někdy můžu přijít, bude to znít, jako bys byl starý hospodář.“

„A co mám teda říct?“

Chvíli na něj hleděla. Potom pokrčila rameny. „Že si mě budeš pamatovat.“

Bohdan na ni koukal tak dlouho, až to začalo být nepříjemné. „To snad víš.“

„Ano,“ řekla tišeji. „Vím.“

Pak se otočila a šla, protože kdyby tam zůstala o pár vteřin déle, stála by v tom místě jako přibitá a oběma by to jen uškodilo.

Cesta trvala déle, než čekala, a přesto ne tak dlouho jako les.

Artefakt ji vedl nejprve mezi stromy, potom přes kamenitý hřbet a dál k užší stezce vyšlapané lidskýma nohama. Kolem poledne minul první skutečnou mez mezi poli, nízkou a rozpadlou, porostlou trním a kopřivami. Bylo to poprvé po dlouhé době, co viděla práci člověka, která nesloužila jen k přežití dneška, ale k tomu, aby tu zůstala. V dálce se ozval hlas ženy volající dítě a o kus dál skřípalo kolo vozu. Normální zvuky. A právě proto ji téměř dojaly.

Jenže artefakt neukazoval k domovu. Ještě ne.

Vedl ji stranou od cesty, podél remízku a kolem staré oplocené zahrady, v níž už dávno nerostlo nic než pelyněk a dva plané šípky. Potom se před ní objevil dům.

Když ho spatřila poprvé, něco v ní se sevřelo dřív, než si rozum stačil spojit tvary.

Byl větší, než si ho pamatovala. Nebo přesněji: nebyl větší sám o sobě, ale přistavěný. K původní nízké světnici z tmavých trámů přiléhala nová dílna se širší střechou a podbitým přístřeškem, pod nímž stály dvě bedny pobité železem. U boku domu byla navázaná kobyla a u dveří ležel pes, tentokrát líný, dobře živený a lhostejný. Nad vchodem visela úzká dřevěná tabule pobitá plechem. Nebyl na ní žádný nápis, jen vyřezaný znak: klíč s jediným zubem a pod ním dvě překřížené zástrče.

Radana se zastavila tak prudce, až jí artefakt ztěžkl v rukách.

Znala to místo.

Ne po každém prkně, to ne. Některé věci byly jiné. Přístřešek novější. Okno rozšířené. Vedle dveří přibitá police s třemi hotovými petlicemi na ukázku. Ale dům byl tentýž. Pach kouře. Místo, kde podlaha u prahu nepatrně klesá. Nízký kámen, o nějž si tehdy při útěku málem rozedřela koleno. Skrýš poblíž studánky už nebyla skrýší. Vyrostla v živnost.

Artefakt se v jejích rukou pohnul neznatelně, jako by tímto místem musela projít, než jí dovolí jít dál.

Ze dveří vyšel muž s širokým pasem a s truhlou naloženou na zádech. Za ním druhý, menší, v dražší tunice, a oba něco probírali.

„Říkám ti, že takový zámek v kraji nikdo jiný neudělá,“ hlaholil menší muž spokojeně. „Ani v hradišti ne.“

Ten první se zasmál. „Proto jsem jel sem. U nás už se ví, že od něj drží schrána líp než od kovotepců z trhu.“

Radana neuhnula včas. Menší muž ji zahlédl a letmo přeměřil. Viděl jen děvče na cestě. Nic víc. Otočil se zpátky k domu, něco zahučel na rozloučenou a oba odešli ke koni uvázanému pod jabloní.

Pak ve dveřích stanul on.

Muž, který ji odvezl v její vlastní truhle.

Nevypadal jako přízrak z dětského strachu. To bylo na něm nejhorší. Byl normální. O něco silnější než tehdy, čistěji oblečený, s ostříhaným plnovousem a rukama začernalýma od sazí a oleje. Měl na sobě zástěru a v ní zastrčený pilník. Kdyby ho člověk viděl poprvé, řekl by si: řemeslník. Schopný. Zkušený. Možná trochu příliš samolibý. Nic víc.

Pak uviděl ji.

To stačilo.

Tvář mu nezbělala úplně. Jen v ní na okamžik cosi povolilo a zase se stáhlo. Oči mu sjely k jejím rukám, ke klíči vyboulenému pod tunikou, k artefaktu a zpátky k obličeji. Byl to jen krátký pohyb, ale Radana v něm uviděla všechno: poznání, strach, výpočet.

První promluvil on.

„Copak hledáš, děvče?“

Kdyby ten hlas neznala z noci a z cizího domu, zněl by skoro vlídně.

Radana cítila, jak se jí v puse dělá sucho. „Cestu.“

„To se dalo najít i bez zastavení u mě.“

„Asi jo.“

Stáli proti sobě přes dvůr, mezi nimi kámen na sekání dřeva, dvě zavřené bedny a několik hotových zámků zavěšených pod střechou jako hliněné hrnky u hrnčíře. Radana po nich přejela pohledem. Některé byly obyčejné. Závory, petlice, prosté západky. Ale dva z nich poznala i z dálky. Ne úplně stejné jako její truhla. Jen odvozené. Čistší. Těžší. Obchodnější. Jednočelistý klíč. Zub vyřezaný podle principu, který vymyslela ona, když seděla doma vedle sousedky a ještě nevěděla, co to s člověkem může udělat, když něco opravdu nového funguje.

Muž si všiml, kam se dívá.

„Líbí se ti práce?“ zeptal se.

„Je účelná.“

Koutek mu nepatrně cukl. „To je na dítě pěkné slovo.“

„Nejsem malé dítě.“

„To vidím.“

Na chvíli se mezi nimi rozhostilo ticho, v němž z domu za jeho zády cinklo železo o železo. Někdo tam nebyl. To si uvědomila vzápětí. Ten zvuk udělal vítr, když rozhoupal jeden z visících kusů. Byl tu sám.

To zjištění bylo nečekaně nepříjemné. Kdyby měl kolem sebe učedníka, ženu, kohokoli, celé by to bylo obyčejnější. Takhle působil dům zase trochu jako tehdy. Jen lépe vybavený.

Muž se opřel dlaní o dveřní rám. „Jestli chceš vodu, dostaneš. Jestli chceš práci, tu nemám. A jestli ses ztratila, tak tudy na sever nepůjdeš. Tam je mokřina.“

Radana zvedla oči od zámků na jeho obličej. „Vy mokřiny znáte dobře?“

To bylo skoro nic. A přesto to dopadlo mezi ně ostřeji, než čekala.

Viděla, jak mu ztuhl krk.

Pak se zasmál. Ne upřímně. „Každý, kdo tu žije déle, je zná.“

„A sklepy?“

Teď už neodpověděl hned.

Někde vysoko v koruně stromu za domem zakrákal havran. Pes u prahu zvedl hlavu, chvíli očichával vzduch a zase si ji položil na tlapy. Muž pomalu sundal zástěru z jednoho ramene a jeho hlas, když znovu promluvil, byl měkčí a nebezpečnější.

„Odkud jsi?“

Radana neodpověděla. Vlastně nemusela. Viděla, že už to ví. Ne jménem. Ne rodem. Ale tím starším, horším způsobem, kdy člověk pozná důsledek vlastního činu, který měl dávno zůstat zakopaný.

„Přišla jsi sama?“ zeptal se.

„Ano.“

„To je odvážné.“

„Nebo nutné.“

Muž přikývl, jako by to uznával. Jenže v očích mu pracovalo cosi jiného. Ne lítost. Spíš hledání, kudy z toho ven. Jakou podobu dát vlastní minulosti, když před tebou stojí v živé podobě a nehodlá křičet.

„Kdysi jsem vzal něco, co nebylo moje,“ řekl po chvíli, skoro jako by zkoušel, co taková věta udělá ve vzduchu. „Člověk dělá hlouposti, když nemá dost.“

Radana měla pocit, že jí pod kůží praskl tenký drát. „Vy jste nevzal něco.“

Podíval se jí přímo do očí. „Ne?“

„Vzal jste někoho.“

Tentokrát se už neusmál ani trochu.

Stáli tam dlouho. Dlouho tak, že kdyby je někdo viděl z cesty, nejspíš by si pomyslel, že se jen dohadují o cenu opravy. Nic z toho, co se mezi nimi opravdu dělo, nebylo vidět zvenčí. A právě v tom byla jeho největší výhoda.

Muž si promnul vous palcem a ukazovákem. „A přesto stojíš na vlastních nohách.“

Ta věta v sobě neměla omluvu. Jen pokřivenou verzi zásluhy. Jako by snad cesta lesem a všechny noci u studánky byly kus práce, za nějž by si mohl připsat podíl.

Radana pocítila tak prudkou chuť plivnout mu do tváře, až musela sevřít čelist. Místo toho se podívala na jeden z visících zámků. Měl hladkou destičku, čistě osazenou čelist a úzký otvor pro klíč se zubem, který přesně odpovídal tvaru, jejž kdysi vyřezávala do dřeva.

„Tohle jste nevymyslel,“ řekla tiše.

Muž nehnul brvou. „Lidé nevymýšlejí všechno od nuly.“

„Ne.“

„Někdy něco uvidí a dovedou to dál.“

Teď už se na něj podívala naplno. „A někdy něco ukradnou a naučí se tomu říkat práce.“

Na okamžik zavládl mezi nimi tak tenký klid, až bylo slyšet, jak v dílně někde odkapává voda do kovové misky.

Muž se nebránil. Nepopřel to. Jen sklopil pohled k její ruce, v níž držela artefakt. „To je nové.“

„Ano.“

„Také tvoje?“

To byla skoro drzost. A zároveň past. Kdyby řekla ano, přiznává mu, že umí víc, než by chtěl kdokoli cizí slyšet. Kdyby řekla ne, nechává mu další kus svého světa. Nakonec odpověděla tak, jak jí to přišlo jediné snesitelné.

„Tohle mě našlo jinak.“

Muž si ji měřil. Pak se jeho oči znovu krátce zastavily na klíči pod tunikou. „A co chceš teď?“

Otázka byla prostá. O to těžší.

Přišla sem kvůli směru, ne kvůli pomstě. Artefakt ji přivedl sem, protože tímhle místem vedla jedna z nevyřčených trhlin mezi tím, čím byla před únosem, a tím, čím je teď. Kdyby zůstala jen stát a pila vztek, nezíská nic. Kdyby křičela, možná by si ulevila, ale domů by ji to neposunulo.

Takže odpověděla pravdu.

„Nic od vás.“

To ho znejistilo víc než výhrůžka.

„Tak proč jsi přišla?“

Radana se pomalu nadechla. „Protože jsem musela projít tudy.“

Jeho obličej se ani tentokrát moc nezměnil. Jen něco v něm jako by se unavilo. Možná konečně pochopil, že ne všechny dluhy se dají umazat tím, že člověk dál pracuje, vydělává a říká si jiným jménem.

Odstoupil ze dveří. „Tak jdi.“

Nic víc.

Žádné pokání. Žádné padnutí na kolena. Jen otevřený průchod přes dvůr a cesta za něj, kde se za přístřeškem lámal úvoz k severu. Radana se ani nepohnula. Ne hned. Potřebovala si být jistá, že odchází ona, ne že ji zase někdo vede po svém.

Pak sklopila oči k artefaktu.

Nejmenší kruh se v něm sotva patrně pohnul. Ne směrem k domu. Ne k muži. Dál, za něj. Jako by uzel povolil.

To stačilo.

Přešla dvůr. Když míjela visící zámky, ani na jeden nesáhla. Měla chuť jeden strhnout a rozbít o kámen. Ale to by z jeho práce udělalo střed té chvíle, a to si nezasloužil. U přístřešku se jen na okamžik zastavila. Za zády cítila jeho pohled. Nepříjemný, těžký, mlčící.

„Jednou se bude vědět, odkud to přišlo,“ řekla bez otočení.

Nevěděla, jestli je to slib, nebo jen něco, co potřebovala vypustit do světa.

Muž za jejími zády neodpověděl.

Radana vyšla za dům, sešla do úvozu a teprve tam si dovolila zhluboka vydechnout. Třásly se jí ruce. Ne tolik strachem jako tím, co člověku zůstane v těle, když se dotkne starého bezpráví a nezabije ho, jen ho obejde a nechá za sebou žít dál.

Cesta pod úvozem byla už obyčejnější. Pole. Nízké křoví. Staré vyježděné koleje od vozů. A před ní, v dálce, se začal rýsovat známější kraj. Ne ještě domov, ale jeho příslib. Terén, v němž už dokázala číst. Zlomený dub nad svahem. Dva bílé kameny u brodu. Hranice polí, která nenáležela cizím.

Artefakt v jejích rukou se uklidnil tak docela, až jí najednou připadal méně jako cizí vůle a víc jako tichý nástroj. Jenže sama už věděla, že to je jen zdání. Věci, které jednou ukázaly vlastní směr, nikdy doopravdy neztichnou zpátky na obyčejnost.

Šla dál, dokud slunce nekleslo níž a stíny se nezačaly natahovat přes cestu. Teprve tehdy se jednou ohlédla.

Dům zámečníka už odtud nebyl vidět.

A přesto ho cítila v sobě jako třísku, kterou člověk nevyndá hned, protože by při tom rozryl moc masa. Jen se kolem ní naučí chodit opatrněji.

Kapitola 12 — Návrat

Domov poznala dřív po sklonu krajiny než po střechách.

Cesta se po poledni začala zvedat v mělkých vlnách, jak to znala od dětství. Ne prudce, jen tím způsobem, kdy člověk nejprve nic netuší a teprve po čase zjistí, že jeho nohy si samy vzpomněly, kde ubrat a kde si dát pozor na vyjetou kolej. Napravo se objevil nízký remízek s křivým dubem, do něhož kdysi s chlapci házeli šišky. O kus dál ležel v trávě bílý kámen s černou žílou, který si v hlavě vždycky pletla s lebkou nějakého velkého zvířete. A pak, když vyšla na hřbet mezi poli, uviděla v dálce dým.

Ne jeden sloup. Několik.

Tenké, známé, obyčejné pruhy kouře, které stoupaly z pecí, ohnišť a kuchyní tak samozřejmě, až ji z toho zabolelo v krku. Celé dny a noci v lese se soustředila na přežití tak tvrdě, že si skoro odvykla představovat si prosté věci: vroucí hrnec, vlhké prádlo na šňůře, přezku opřenou o stůl, něčí hlas z druhé světnice. Teď tu ty věci byly najednou před ní, a ona se místo radosti na chvíli zastavila, jako by jí někdo položil ruku na hruď.

Artefakt v jejích rukou byl tichý.

Ne mrtvý. Jen klidný. Vnitřní kruhy už necukaly, přesýpací nádobka se nepřelévala v neklidných zadrženích jako v lese. Směr držel rovně, bez odporu a bez výstrah. Jako by od této chvíle už nešlo o hledání průchodu, ale jen o to dojít poslední kus po vlastních.

Radana si ho přitiskla blíž k tělu a sešla dolů k osadě.

Čím byla blíž, tím víc viděla změny.

Jedna ohrada byla spravená novými kůly. U studny přibyla dřevěná stříška, která tam dřív nebývala. Mezi dvěma domy natahli provaz na sušení sítí nebo látek. Na návsi ležela hromada štípaného dřeva přikrytá rohoží a vedle ní stál povědomý vůz, jen měl nově pobitou jednu bočnici. Nic z toho nebylo velké. Jen dost na to, aby pochopila, že čas nečekal se založenýma rukama, až se vrátí.

U první chalupy ji ucítil pes.

Nebyl jejich. Strakatý, krátkonohý a protivně hlasitý. Vyletěl zpod lavice, rozštěkal se a rozběhl k ní tak prudce, až musela uhnout z cesty. Z domu vyhlédla žena s rukama od mouky. Chvíli se mračila do světla, pak v ní něco škublo.

„Panebože.“

Radana tu tvář znala. Ne jménem, ale každodenností. Sousedka, která jednou přinese sůl a podruhé si přijde pro uhlík z ohně. Ta, co uměla drbat i litovat v témž dechu.

Žena pustila utěrku na práh. „Rada…?“

Radana neodpověděla hned. Její vlastní jméno v cizích ústech znělo po takové době skoro nepatřičně. Jen přikývla.

To stačilo.

Žena vydechla tak prudce, až to znělo jako potlačený výkřik, otočila se do domu a zaječela: „Ven! Pojďte ven! Ona je tady!“

V tu chvíli by Radana nejraději utekla zpátky do lesa.

Ne proto, že by nechtěla domů. Ale protože ten první okamžik byl příliš velký. Příliš rychlý. Ještě před chvílí byla sama na cestě, a teď se svět kolem ní rozbíhal po svém, beze zbytku jí hořel v očích a řval její jméno do otevřených dveří.

Lidé začali vycházet.

Ne všichni naráz. Napřed děti, jak to bývá, přitahované každým hlukem. Pak dvě ženy z vedlejších dvorů. Starý muž s opaskem povoleným po jídle. Dívka, s níž si kdysi hrávala, jenže teď byla o hlavu vyšší a na boku nesla nemluvně. Všichni se zastavovali v různých vzdálenostech a dívali se na ni s týmž výrazem: nevěřit a počítat. Oči, ruce, chůze, vlasy. Jestli je to opravdu ona. Jestli je živá. Jestli je celá.

A pak se otevřely dveře jejich domu.

Matka vyšla první.

Nenajednou, ne dramaticky. Prostě se objevila ve dveřích s utěrkou v ruce, jako by ji vyrušili u obyčejné práce. Vypadala hubenější. Ne o mnoho. Jen ostřeji v obličeji, s hlubšími stíny pod očima a s vlasy staženými pevněji než dřív. Udělala jeden krok na práh, druhý dolů, pak se zastavila.

Utěrka jí vypadla z ruky.

Radana ji nikdy předtím neviděla tak úplně bez obrany.

Matčiny rty se pohnuly, ale nevyšel z nich žádný zvuk. Jen se na ni dívala, jako by se bála mrknout, aby to nezmizelo. Radana v té chvíli chtěla udělat totéž co Bohdan u své tety — přeběhnout dvůr, nechat se chytit, přestat stát sama. Jenže nohy jí najednou ztěžkly tak, že se rozběhly až o vteřinu později, než chtěla.

Pak už mezi nimi nebylo nic.

Matka do ní narazila skoro bolestně. Objala ji oběma rukama tak silně, až Radaně skříply zuby. Vlněná sukně páchla kouřem, potem a něčím známým, co bylo víc domov než celý dům za nimi. Radana zabořila obličej do matčina ramene a teprve tam jí došlo, jak je unavená. Ne hladová, ne odřená. Unavená až do morku. Jako by celou dobu držela pohromadě jen proto, že musela, a teď jí tělo náhle dovolilo povolit.

Matka se třásla.

„Jsi to ty,“ opakovala chraplavě, ne jako otázku, spíš jako zaklínání. „Jsi to ty, jsi to ty…“

Radana chtěla říct ano, ale místo toho jen přikývla do látky.

Když matka konečně trochu povolila, stál už za ní otec.

Nepřiběhl. To by mu nebylo podobné ani tehdy, ani teď. Jen přišel rychlým krokem, zastavil se tak blízko, že Radana viděla novou vrásku u levého oka a čerstvě zhojenou jizvu na zápěstí, o které nevěděla. Chvíli se na ni díval a ona náhle nevěděla, co v tom pohledu hledat. Radost? Úlevu? Zlobu, že tak dlouho nebyla? Všechno se tam mísilo tak těsně, že to nešlo rozplést.

Pak jí položil ruku na temeno.

Tak prostý dotek ji zasáhl víc než matčino sevření.

„Pojď dovnitř,“ řekl.

Jen to. Nic velkého. Ale hlas se mu na posledním slově nepatrně zlomil.

Uvnitř domu bylo menší teplo než u Bohdanových příbuzných, a přece se jí zdálo silnější.

Každý kout znala. Lavici u stěny s prohnutým krajem. Trám, do něhož jako malá ryla nožem čárky a dostala za to vyhubováno. Nízkou polici s miskami. Otcův pracovní stůl u okna, na němž se teď válely tři nové železné kusy a kousek drátu. Všechno bylo při starém a zároveň ne. Na polici u dveří chyběla jedna hliněná nádoba. U pece stál jiný koš. Její místo na spaní bylo přemístěné blíž ke stěně a na hřebíku, kde dřív visel její starý plášť, teď nebylo nic.

Lidé se hrnuli ke dveřím, ale matka je rázně vyhnala ven.

„Později,“ odsekla. „Nejdřív ať se napije a sedne si, proboha.“

Později ovšem přišlo dřív, než by si přála.

Nejprve voda. Pak polévka tak horká, že si spálila jazyk, protože ji pila příliš rychle. Potom hromada otázek zadržovaných jen tak dlouho, jak bylo nutné. Kde byla. Kdo ji vzal. Jak utekla. Proč se nevrátila hned. Jestli jí někdo ublížil. Jestli byla sama. Proč je tak hubená. Co má s botami. Co to drží v plášti. Proč se občas při odpovědi odmlčí a zadívá se ke dveřím, jako by čekala, že za nimi někdo stojí.

Odpovídala, jak uměla.

Ne lží. Ale výběrem.

Řekla, že ji odvezl muž do lesa. Že utekla. Že se les kroutil a vracel cesty. Že nějaký čas nebyla sama. To slovo matku přimrazilo.

„Kdo s tebou byl?“

Radana sevřela lžíci pevněji. „Chlapec.“

„Jaký chlapec?“

„Zabloudil tam taky.“

Otec, který dosud stál opřený o stůl a jen poslouchal, se konečně pohnul. „Z které osady?“

„Nevím.“

Byla to pravda. Jen ne celá.

Matka si sedla naproti ní. „A ten tě dovedl ven?“

Radana zaváhala. Před očima se jí mihla zídka za Bohdanovým domem, jeho tvář ve tmě a to tiché cinknutí kruhu. „Došli jsme kus spolu.“

Matka čekala víc. Když to nepřišlo, sklopila oči do prázdné misky. Otec se naopak zadíval přímo na Radanu s tím zvláštním výrazem řemeslníka, který pozná, když někdo zamlčuje důležitý šroubek z celého stroje.

„Co neseš pod pláštěm?“ zeptal se.

Na to byla připravená méně než na cokoli jiného.

Ruka jí sama sjela k artefaktu. Ležel zabalený v látce u jejích kolen, těžký a tichý. Dřevěný klíč měla zastrčený pod tunikou, blízko kůže. Obě věci jí najednou připadaly příliš cizí pro tenhle stůl, pro tuhle pec, pro tenhle dům, který kdysi stačil na všechno. Kdyby je teď položila mezi ně, vysypala by na stůl celý les, Bohdana, studánku, zámky i věci, pro něž ještě neměla slova.

„Jen svoje věci,“ řekla.

Otec neuhnul pohledem. „Jaké?“

„Moje.“

Ticho, které po tom přišlo, bylo těžší než předtím.

Matka si pomalu otřela ruce do zástěry. Ne rozzlobeně. Spíš zklamaně a znepokojeně najednou. „Rado.“

Nikdo jí tak už dlouho neřekl. Znělo to jako dřív a zároveň vůbec ne.

„Já vím,“ vydechla. „Jen… ne hned.“

To bylo zřejmě to jediné, co mohla nabídnout, aniž by se rozlomila přímo na lavici.

Matka zavřela oči a chvíli jen dýchala. Pak vstala, obešla stůl a přitáhla jí přes ramena starou pokrývku, kterou dřív dávala sušit na mráz. „Dobře,“ řekla tiše. „Ne hned.“

Byla to milost. I výhrada.

Odpoledne se dům znovu naplnil lidmi.

Nedalo se tomu zabránit. Zpráva se rozběhla osadou rychleji než kouř po střeše. Přišla sousedka, která ji viděla první, a hned za ní další dvě ženy, jedna s pečivem, druhá s očima hladovýma po každém slově. Přišel starý správce zásob, přinesl hrnek medoviny pro otce a díval se na Radanu, jako by čekal, že začne mluvit jako někdo odjinud. Dorazila i dívka s nemluvnětem, teď už spíš žena, a dlouho jen stála ve dveřích a prohlížela si Radaniny ruce.

Někteří se radovali upřímně. To Radana poznala. V očích jim bylo prosté „je živá“ a to stačilo. Jiní však chtěli příběh. Kus podivna k večernímu ohni. Přesný popis lesa. Jméno únosce. Důkaz. Někdo se vyptával, zda neblouzní z hladu. Jiný, opatrnější, se raději křižoval nebo sahal na ochranný amulet u krku, kdykoli zmínila, že se cesty vracely.

Jedna starší žena dokonce sykla: „To ji něco vodilo.“

Matka se po ní otočila tak prudce, že dotyčná sklapla.

Otec mlčel skoro po celý čas. Jen seděl u stolu a opravoval rozbitou přezku, kterou ve skutečnosti neopravoval, spíš ji držel v rukou, aby měl co dělat. Teprve když jeden z mužů nadhodil, že dítě po takové době v lese přece nemůže přijít samo a jistě si půlku přibarvilo, otec položil kleště na stůl tak tvrdě, až to cinklo.

„Přišla po svých,“ řekl. „A to stačí.“

Radana k němu vzhlédla tak rychle, až ji píchlo za očima.

Večer, když se dům konečně vyprázdnil a ticho se znovu rozestřelo kolem pece, byla tak unavená, že jí dělalo potíž sedět zpříma. Matka jí nachystala lůžko. Ne její staré beze změny, ale nové, širší, s jinou kožešinou. Otec přihodil do ohně a bez slova položil vedle jejího místa malou misku s vodou.

„Proč?“ zeptala se, než si to stihla rozmyslet.

Podíval se na ni. „V noci se budíš žíznivá.“

Takže to poznal už teď. Po jediném dni.

Lehla si a chvíli hleděla do tmy pod trámy. Dům tiše pracoval. Dřevo praskalo, popel sesedal, někde u zdi zaškrábala myš. Bylo to přesně to, po čem se jí stýskalo. A přitom se v tom nedokázala uvolnit. Každý zvuk byl příliš blízko. Každé teplo příliš měkké. V lese se člověk naučí spát jedním uchem vzhůru a druhým ve studené hlíně. Tělo nezapomíná jen proto, že je doma střecha.

Po dlouhé době vstala.

Matka s otcem už spali nebo to aspoň předstírali. Radana se potichu přikradla ke své staré truhle. Stála v rohu, kde bývala vždycky. Neodnesli ji. Nepálili. Jen na ní ležel přeložený kus plátna a miska se starými knoflíky. Sundala to, přejela prsty po známém dřevě a zpod tuniky vytáhla klíč.

Pořád seděl.

Když jím otočila, uvnitř se ozvalo známé tiché zaklapnutí. To jediné kliknutí, které kdysi změnilo všechno.

Zvedla víko.

Uvnitř zůstalo několik starých náčrtků, kus provázku, dvě kostěné jehlice a plátek tenkého kovu, do nějž kdysi ryla první nešikovný návrh čelisti zámku. Vedle toho teď opatrně položila artefakt, ještě zabalený v látce. Chvíli na něj jen hleděla. Potom rozložila vedle něj i dřevěný klíč, jako by si ty dvě věci potřebovaly jedna druhé všimnout.

Její svět před únosem a po něm se tam na dně truhly poprvé dotkl.

Pak vzala jeden starý uhlík z misky u pece a našla čistý kus pergamenu, kdysi schovaný pod hromádkou starších črt. Sedla si na zem vedle otevřené truhly a začala kreslit.

Ne příběh. Ne les. Ne Bohdanovu tvář, ačkoli se jí mihla rukou. Kreslila kruhy. Drážky. Polohy. Vztah mezi výstupkem a mezerou. Tvar přesýpací nádobky. Způsob, jak se střed usazoval při slově, které nebylo slovem, ale skutečnou vazbou. Několikrát se zarazila, kus smazala hranou dlaně a začala znovu. Uhlík jí špinil prsty, zápěstí i lem rukávu.

Když se za ní tiše ozval hlas, málem se lekla.

„Takže sis něco přinesla.“

Otočila se. Otec stál ve stínu u pece, bosý, s jednou rukou opřenou o trám. Nevypadalo to, že by přišel špehovat. Spíš že ho vzbudilo prázdné místo a pak už jen došel blíž.

Radana sklopila oči k nákresu. „Ano.“

Chvíli se díval na čáry. Ne na zabalený artefakt. Na její ruku a práci.

„Tomu nerozumím,“ řekl.

„Já taky ne celému.“

„Ale chceš.“

„Ano.“

Otec se nepatrně pousmál. Byl to smutný, unavený pohyb. „Tak to ses vrátila.“

Nechápala hned. Zvedla hlavu.

„Ne tělem,“ dodal tiše. „To jsem viděl ve dveřích. Tímhle.“

Ukázal na kresbu.

Radana náhle nevěděla, jestli se jí chce brečet, nebo se smát. Nakonec neudělala ani jedno. Jen přikývla a znovu položila uhlík na papír.

Otec ještě chvíli stál vedle ní, pak přitáhl druhou stoličku a posadil se. Nic se nevyptával. Jen seděl, zatímco ona kreslila do noci další a další kruhy.

Epilog

Nejprve se nestalo nic.

To je na koncích lidských příběhů nejpodivnější. Člověk čeká znamení, ránu do země, hlas z nebe, přísahu vytesanou do kamene. Jenže po návratu přišla další rána, další poledne, další vaření, další mokré dříví přinesené ke zdi. Slepice hrabaly stejně hloupě jako předtím. Otec seděl u stolu a srovnával kovové pásky do přesných řad. Matka nadávala na zaschlé těsto na okraji mísy. A Radana večer sedávala u své truhly, otevírala ji dřevěným klíčem a kreslila další a další kruhy, jako by tím mohla zabránit tomu, aby se les ztratil nejdřív z řeči a potom z paměti.

Jenže paměť nepracuje poctivě.

Nejdřív se mění v cizích ústech. To si všimla už během prvních týdnů. Když o ní mluvily ženy u studny, neříkaly: „Byla pryč.“ Říkaly: „Zmizela v lese a vrátila se sama.“ O pár dnů později už to znělo: „Odnesl ji les, ale nepřijal ji.“ A pak někdo přidal, že se vrátila se znamením na rukou, a jiný přisahal, že v noci slyšel kolem jejich domu cinkání kovu, i když tam žádný kovář nepracoval.

Radana to nejprve nesnášela.

Jednou se dokonce pohádala se sousedkou tak ostře, že ta odešla s uraženým mlasknutím a ještě za vraty si polohlasem odplivla proti zlému oku. „Já tam byla,“ vyjela na ni Radana. „Ty ne.“ Jenže ani tahle věta nefungovala tak, jak doufala. Lidé mají zvláštní dar považovat svědka za méně zajímavého než příběh o něm. Skutečnost jim často připadá chudší než to, co si z ní dovedou uhnětat sami.

Otec jí tehdy večer řekl: „Když něco lidé neumějí pochopit, obléknou to do slov, která už znají.“

„A tím to pokazí.“

„Ano,“ přisvědčil a ani se nesnažil ji utěšit. „Ale taky tím zajistí, že to nezmizí úplně.“

Toho se držela, i když se jí to protivilo.

Pracovala.

Ne tak, aby to kdo viděl hned. Nebyla z ní dětská zázračnice, která by druhý den po návratu začala rozdávat světu hotové vynálezy. Spíš se stáhla do soustředěné, tvrdohlavé práce, jaká začíná u šmouh od uhlíku a končí až tam, kde do sebe věci poprvé zapadnou bez násilí. Ve dne pomáhala doma. Nosila vodu, spravovala koše, třídila hřebíky, brousila drobné čepele a poslouchala, co si kdo objednal od otce. V noci kreslila.

Ne vždycky artefakt.

Někdy jen tvary, které si odnesla z lesa v ruce, aniž by pro ně měla jméno. Kruh držící směr. Čelist, která nepovolí, když do sebe části sednou správně. Způsob, jakým se věc může opírat ne o sílu, ale o tvar. Byly to myšlenky dost prosté, aby je člověk mohl přehlédnout, a dost nebezpečné na to, aby změnily všechno kolem něj.

Matka to sledovala s mlčenlivou obavou.

Nevstupovala jí do práce. Jen občas vstala dřív než ostatní, položila vedle truhly kus chleba nebo hrnek vlažného mléka a neřekla k tomu nic. Jako by už pochopila, že dceru neztratila jen jednou v lese, ale podruhé by ji mohla ztratit i doma, kdyby jí chtěla násilím vrátit starý tvar života.

Otec byl jiný.

Díval se. Ptával se přesně. Když něco nechápal, přiznal to. A když pochopil kus principu, nebral ho jako zázrak, ale jako práci. To bylo pro Radanu větší útočiště než všechna slova útěchy. Časem jí začal nechávat na stole kovové odřezky lepší jakosti, rovnější dřevo, jemnější pilník, který by si dřív šetřil pro sebe. Jednou večer, když zkoušela novou čelist zámku a nadávala u toho tak soustředěně, až si toho všimla i matka, jí jen podal kleště a řekl: „Nezkoušej to zlomit. Přinuť to, ať to chce držet samo.“

Sedlo si to v ní tak hluboko, že si na tu větu vzpomněla ještě po letech.

O Bohdanovi doma nemluvila často.

Ne z tajnůstkářství. Spíš proto, že některé věci ztrácejí tvar, když se vysloví před lidmi, kteří u nich nebyli. Matka věděla, že v lese nebyla sama. Otec poznal víc, než řekla. Ale jméno zůstávalo v ní, stejně jako noční vzduch nad zídkou a to tiché pootočení kruhu, když jí poprvé opravdu popřál návrat. Někdy si říkala, zda ji i on občas nosí v hlavě při obyčejných pracích, třeba když zavazuje vak nebo přikládá do ohně. Nikdy se to nedozvěděla jistě.

Jednou, po několika měsících, však přišel k jejich domu cizí posel.

Nebyl to velký příchod. Jen muž se zablácenými botami, který nesl svazek bylin, dva kotoučky vosku a malý balíček zabalený do lněného hadru. Tvrdil, že jde od lidí zpoza severního hřbetu. Otec ho usadil, matka mu dala jíst a Radana zůstala stát ve dveřích tak nehybně, až ji rozbolela záda.

V balíčku byla hladká kovová podložka, přesně vykrojená tak, aby seděla pod jeden z vnitřních kruhů artefaktu. A pod ní úzký proužek dřeva s jedinou rýhou napříč.

Žádný vzkaz. Žádné jméno.

Nemusela ho však vidět psané. Poznala to po způsobu, jakým byla hrana dřeva zbytečně pečlivě začištěná. To byl Bohdan. Nebo někdo, kdo se od něj naučil dávat pozor na věci, jež dřív považoval za zbytečné.

Od té doby už věděla, že jejich příběh neskončil tím, že se rozešli. Jen se rozestoupil do dvou životů.

Roky šly dál.

Radana rostla, z dívky se stávala mladá žena a pak něco mezi tím a řemeslnicí, pro co v osadě nikdo neměl přesné slovo. Někteří jí říkali zámečnice, protože to bylo nejbližší. Jiní pod vousy dodávali ještě něco o lesní holce, která se vrátila jiná. Staří lidé si občas při jejím průchodu sáhli na amulet, ale přitom jí svěřovali schránky, truhly a svazky klíčů. To je na lidech obvyklé: nejvíc se bojí právě těch, jejichž práci zároveň potřebují.

Její zámky se lišily od otcových.

Ne okázale. Nebyly zdobenější ani větší. Spíš přesnější. Když se klíč otočil, nebyla v tom hrubá síla, ale jistota. Jako by věc sama poznala, co k ní patří a co ne. Lidé si toho zpočátku neuměli všimnout, jen říkali, že Radaniny truhly drží „jinak“. To slovo se k ní doneslo tolikrát, až se nad ním jednou večer sama usmála. Jinak. Přesně tak.

Pak přišla první zakázka z větší dálky.

Muž od hradiště chtěl schránu na listiny. Žena z bohatšího dvora žádala truhlici na šperky po matce. Jeden ranhojič si objednal skříňku na věci, které nemají přijít pod cizí ruku. A s každou další prací se příběh kolem jejího jména znovu měnil. V jedněch ústech byla jen šikovná dcera řemeslníka. V druhých děvče, které se vrátilo z lesa s tajemstvím železa. Ve třetích už téměř někdo, kdo zná řeč věcí lépe než řeč lidí.

Neopravovala to pokaždé.

Časem pochopila, že bojovat s každým pokřivením by znamenalo promarnit život u cizích ohňů. A život byl jinde. V práci. Ve vynálezech. V několika dalších věcech, které zkoušela s artefaktem opatrněji, než by ji bývalo lákalo v mládí.

Ten nezůstal ležet mrtvě v truhle.

Občas ho vytahovala. Ne často. A nikdy před lidmi, kteří by v něm viděli jen kouzelnickou podívanou. Studovala ho při vodě, někdy v noci, jindy za šedého rána, když se svět ještě nerozhodl, jestli bude pršet. Zkoušela znovu skládání kruhů, zapisovala si, co se mění podle směru, podle hlasu, podle přítomnosti druhého člověka. Nepodařilo se jí z něj udělat poslušný nástroj, a to ji zlobilo i fascinovalo zároveň. Nikdy už jí neukázal nic tak prudce jako tehdy v lese. Ale zato ji naučil trpělivosti k věcem, které nepracují pro člověka, nýbrž vedle něj.

Jednou ho ukázala otci celý.

Nepokřižoval se. Neucukl. Jen dlouho seděl, lokty na kolenou, a sledoval, jak vnitřní kruh drží vlastní rovinu, i když stůl pod ním není docela rovný.

„Tohle není zámek,“ řekl nakonec.

„Není.“

„Ale souvisí to.“

Radana přikývla.

Otec se podíval na její nákresy rozložené kolem. „Takové věci lidi nenechají být.“

„Vím.“

„Až jednou nebudeš chtít, aby je někdo vzal, schovej je tak, aby nestačilo jen rozbít víko.“

Toho večera vymyslela novou truhlu.

Ne větší než první. Jen chytřejší. S dvojitou čelistí, slepou dutinou ve dně a způsobem zavírání, který na první pohled vypadal prostěji, než ve skutečnosti byl. Do ní pak ukládala náčrty, kovové části, záznamy pokusů i ty věci, pro něž dosud neměla konečné použití. Když do ní kladl poslední destičku, napadlo ji, že většina lidského vědění nezačíná knihou, ale něčím schovaným před zvědavou rukou.

Pověst mezitím rostla po svém.

Nejprve malá. Dětská. Říkalo se, že kdo v noci zaklepe na Radaninu dílnu s ukradeným klíčem, ráno mu prsty zkřiví do tvaru háku. Jinde se šeptalo, že umí najít ztracené dítě podle hřebíku a nitě. Jeden kupec přísahal, že na vlastní oči viděl, jak položila dlaň na zavřenou schránu a ta sama poznala svého pána. Nic z toho nebyla pravda tak, jak to vyprávěli. Ale každá lež v sobě nesla kousek něčeho skutečného: její přesnost, její neochotu mluvit víc, než musí, a ten starý les, který se v lidech držel ještě dlouho poté, co ho nikdy sami neviděli.

Po letech začali plést i její jméno.

Děti, které ji neznaly odmalinka, říkaly Radenka od studánky. Poutníci z dálky zaslechli jen Radná nebo Hradana. Jedna stará žena od řeky vykládala, že se jmenovala Vratka, protože našla cestu tam, odkud se jiní nevracejí. A v severnějších kopcích prý mluvili o Paní kruhů, třebaže když by ji tehdy někdo tak nazval do očí, nejspíš by ho poslala štípat dřevo, aby neplácal hlouposti.

Nejvíc ji znepokojovalo něco jiného.

Že s každým dalším vyprávěním mizel Bohdan.

Ne hned. Zpočátku se ještě mluvilo o dvou dětech z lesa. Pak se z něj stal nejasný hoch beze jména. Potom pomocník. Potom už nic. Jen sama dívka, les a návrat. Radana si toho všimla jednou u ohně, když přespolní muž vyprávěl její příběh tak pateticky, až se jí chtělo smát i vztekat zároveň. Poslouchala v koutě a cítila, jak z té verze příběhu cosi podstatného odpadá. Ne kouzlo lesa. Ne její strach. Ale skutečnost, že člověka někdy nevyvede ven jen chytrost, nýbrž i to, že v nejhorším není sám.

Tehdy po návratu domů vyšla k vodě a složila artefakt v úplňkovém světle.

Nečekala směr. Jen chtěla vědět, jestli některé vazby mizí i z věcí, ne jen z řeči. Kruh se pootočil velmi jemně. Ne k severu, ne k Bohdanovu domu přesně, spíš k dávné možnosti cesty. Radana se nad tím dlouho dívala do černé hladiny a pak se poprvé po mnoha letech usmála beze smutku. Některé stopy se z pověsti vytratí. Ale ne ze světa.

Když zestárla, nepůsobilo to vznešeně.

Ruce jí zhrubly, oči se unavovaly dřív a záda ji bolela po delší práci u stolu. Jen pohyby měla pořád přesné. Mlčení také. Mladší lidé si k ní chodili pro radu opatrně, jako k někomu, kdo už nepatří docela jen do dneška. Občas někoho poučila. Občas vyhodila. Jedno děvče naučila brousit dřevo po vlákně. Jednomu chlapci vysvětlila, proč špatně položený tlak zničí celý jemný mechanismus. Nikomu však nedala všechno.

Ne ze zloby.

Jen už věděla, že plné vědění se nedá podat jako miska kaše přes stůl. Člověk si jeho kus musí odpracovat sám, jinak mu v ruce zůstane jen cizí tvar bez porozumění.

Když potom zemřela, nebyla u toho žádná velká nebeská podívaná.

Jen pozdní podzim, dům vonící sušenými jablky a železem, praskání v kolenou při každém kroku a jeden poslední týden, kdy už více hleděla z okna, než pracovala. Truhla zůstala zavřená. Klíč schovaný. Několik náčrtků zmizelo dřív, než si jich všimli ti nesprávní lidé. Něco si rodina nechala. Něco se ztratilo. A něco, jak to bývá, přežilo jen v ústním podání, pokřivené a neúplné.

Pak už začala pověst dělat to, co pověsti dělají nejlépe.

Vzala kostru skutečného života a obalila ji cizí představivostí. Jedni tvrdili, že Radana nebyla vůbec člověk, ale dcera lesní bytosti, kterou si na čas vypůjčil svět lidí. Druzí, usedlejší a opatrnější, z ní udělali moudrou řemeslnici, která vynalezla první opravdový zámek v kraji. Kouzelnické rody, které po generacích sesbíraly víc starých útržků než ostatní, si šeptem předávaly jinou verzi. Tu, v níž existoval pradávný směrový nástroj, studánka, dva ztracení mladí lidé a objev, který byl spíš porozuměním než zázrakem.

Nikdo už se neshodl na jménu artefaktu.

Jedni mu říkali návratnice. Jiní kruh poutníků. Jinde se v zápiscích objevil jako vodný střed, protože bez odrazu ve studánce se prý nedal probudit. A v několika pozdějších učených záznamech, psaných rukou lidí, kteří měli rádi cizí slova a čisté okraje pergamenu, se objevil už skoro bez duše, jen jako mechanismus určování pravého směru skrze vazbu, čas a přijetí. Ti poslední byli možná nejblíž pravdě a zároveň od ní nejdál.

Protože pravda neležela ani v kruzích, ani v legendě.

Ležela v té chvíli, kdy dívka kdysi seděla nad kovem a vodou a odmítla přijmout, že věci musí zůstat tak, jak se našly. V tom byl začátek všeho. Ne v magii samotné, ale v tvrdohlavosti rozumět světu tak dlouho, až se na okamžik pootočí a ukáže jinou cestu.

A tak se po mnoha letech stávalo, že když někdo zabloudil v lese, starší žena u ohně mu poradila: „Jestli najdeš studánku, nedívej se jen před sebe. Hledej odraz.“ A když někdo chtěl schovat něco opravdu drahého, někdo jiný poznamenal: „Nestačí síla. Musí to držet správným tvarem.“ A ani jeden z nich už třeba přesně nevěděl, odkud ta slova přišla.

Jenže to někdy není ztráta.

Někdy je to nejtišší způsob, jak člověk ve světě zůstane.