Pernštejn

Kapitola 1: Příjezd na chalupu

Starý Škoda Felicia se zatřásla na posledním výmolu před vesnicí a babička Marie se pevněji uchopila madla nad oknem. "Františku, ta silnice je každým rokem horší," zamumlala a otočila se na Aničku, která seděla vzadu s batohem v náručí.

"Už jsme skoro doma, zlatíčko. Vidíš ty střechy? To je naše Velká Bíteš."

Anička Tomášová přikývla a upřela pohled z okna na malou vesnici, která se rozkládala v údolí mezi zalesněnými kopci. Byla to její první návštěva u prarodičů na chalupě a cítila známé sevření v žaludku, které ji vždy přepadlo při setkání s novými lidmi. Doma v Praze měla jen pár kamarádů ze třídy a většinu času trávila kreslením nebo péčí o svůj herbář. Rodiče jí řekli, že si na venkově odpočine a možná si najde nové přátele, ale Anička věděla, že to nebude tak jednoduché.

Navíc tu bylo ještě to druhé - to, o čem nesměla mluvit. Rodiče jí tisíckrát zopakovali, že prarodiče nic nevědí o tom, že jejich syn a snacha jsou čarodějové. A už vůbec nevědí, že jejich vnučka dokáže rozsvítit svíčku pouhým soustředěním nebo že v jejím batohu spolu s obyčejnými věcmi leží malý křišťál, který pulzuje teplem, když jsou nablízku jiní kouzelníci.

"Támhle je naše chalupa," ukázal dědeček František a zabočil do úzké cestičky mezi domy. "Modrou střechou."

Chalupa byla malá, ale útulná, obrostlá planým vínem a obklopená zahrádkou plnou bylin a květin. Anička si všimla, že na zápraží stojí dva velké květináče s něčím, co rozhodně nebyly obyčejné petúnie - listy měly podivně modrý nádech a při bližším pohledu jako by jemně světélkovaly. Rychle odvrátila pohled. Rodiče zde museli nechat nějaké kouzelné rostliny, které prarodiče považovali za zvláštní odrůdu.

"Půjdeme ti ukázat tvůj pokoj," řekla babička a vzala Aničku pod paži. "Je to vlastně pokojík, který tvoji rodiče používají, když sem přijedou. Ostatní pokoje pronajímáme turistům přes léto."

Vevnitř voněla chalupa levandulí a něčím, co připomínalo bábiččiny bylinkové čaje. Aniččin pokoj byl malý, ale světlý, s oknem do zahrady a staromodní postelí s vyšívaným přehozem. Na stěně visel obraz místního hradu, který se vypínal na vysokém kopci v dálce.

"To je Pernštejn," vysvětlil dědeček František a zapálil si dýmku. "Krásný hrad, třináctého století. Možná se tam někdy vydáme."

Anička rozbalovala své věci a snažila se nenápadně skrýt křišťál mezi oblečení, když babička Marie vstoupila s čerstvým ručníkem.

"Aničko, zlatíčko, mám pro tebe dobrou zprávu. Ve vesnici je teď spousta dětí tvého věku. Chalupáři přijeli na prázdniny a místní kluci a holky jsou moc fajn. Určitě si rychle najdeš kamarády."

Anička se usmála, ale cítila, jak jí žaludek znovu sevřel. "To je skvělé, babičko."

"Pójdem se projít po vesnici," navrhla babička. "Ukážeme ti, kde je obchod, pošta a co kde najdeš."

Procházka vesnicí byla klidná. Velká Bíteš byla opravdu malá - hlavní silnice, pár postranních uliček, obchod, hospoda a malé náměstíčko s pomníkem. Babička zdravila každého, koho potkala, a představovala svou vnučku. Anička zdvořile odpovídala na otázky, ale všímala si především okolí - starých domů s kamennými zídkami, zahrádek plných zeleniny a především klidu, který zde panoval. V Praze bylo všechno rychlejší, hlučnější.

Právě procházely kolem malého domku s modrou bránou, když se z dvorku ozval hluk kovu a nadávka: "Sakra, zase se mi to rozlítalo!"

"To bude Tomáš Novák," usmála se babička. "Šikovný kluk, pořád něco opravuje nebo vyrábí. Pojď, představím tě mu."

Ve dvorku klečel třináctiletý chlapec nad rozloženým kolem a snažil se nasadit řetěz. Měl krátké tmavé vlasy, byl zapatlané od oleje a na tváři netrpělivý výraz. Kolem něj byla rozházená kolečka, šroubky a kusy řetězu.

"Ahoj Tomáši," zavolala babička přes plot. "Tohle je moje vnučka Anička. Bude tu s námi na prázdniny."

Tomáš vzhlédl a otřel si ruce do starých rifle. "Ahoj," řekl stručně a pak se znovu sklonil nad kolem. "Promiň, ale musím to dokončit. Slíbil jsem tátovi, že to dnes opravím."

Anička se dívala na rozložené díly a něco v ní se pohnulo. Viděla, co je špatně - řetěz byl přeskočený přes malé kolečko a proto se nedal nasadit. Aniž by si to uvědomila, soustředila se na problém a... řetěz se lehounce pohnul a zapadl přesně tam, kam měl.

"Hele, to je divný," zamumlal Tomáš a zírál na kolo. "Najednou to šlape."

Anička rychle ustoupila, cítila, jak jí tepají spánky. Nesměla! Absolutně nesměla používat magii před mudly!

"Občas se věci samy opraví," řekla rychle babička. "Hlavně když si s nimi člověk dovede poradit. Tomáš je nejšikovnější kluk ve vesnici," dodala hrdě.

Tomáš se usmál. "Díky, paní Marie. A ahoj, Aničko. Jestli se chceš projet na kole, můžu ti půjčit sestřino. Je ve stodole."

"Díky," odpověděla Anička tiše. "Možná někdy."

Když odcházely, babička pokračovala ve vyprávění: "Tomášovi rodiče mají automechanickou dílnu. Je to šikovný kluk, ale pořád sní o tom, že půjde studovat do Prahy. Jeho táta má pět bratrů a všichni mají kluky, takže Tomáš má spoustu mladších bratranců. Většinou je hlídá přes prázdniny."

Další zastávka byla u místní knihovny - malá budova, která sloužila současně jako obecní úřad. Za stolem s mapami a knihami seděla dívka s dlouhými světlými vlasy, kterou obklopovaly atlas, několik historických knih a podrobná mapa okolí.

"To je Klárka Svobodová," šeptla babička. "Chalupáři z Brna. Její rodiče jsou oba lékaři. Klárka je strašně chytrá, ale trochu... no, řekla bych vědecká. Všechno chce mít vědecky podložené."

Klárka vzhlédla od mapy a usmála se. Měla bystrý pohled a na tváři píhy, které jí dodávaly sympatický výraz.

"Ahoj, paní Marie. Studuji si mapy okolí. Věděla jste, že hrad Pernštejn je postavený na strategickém místě, kde se křižily obchodní cesty? A že v jeho sklepích jsou dodnes zachované středověké chodby?"

"Ahoj, Klárko. Tohle je moje vnučka Anička. Taky má ráda historii."

"Opravdu?" Klárčiny oči se rozzářily. "To je skvělé! Právě zkoumám, jestli se dá na Pernštejn dojít pěšky z vesnice. Podle mapy by to mělo být asi deset kilometrů lesními cestami. Byla byste ochotná jít se mnou někdy na průzkum?"

Anička váhala. Klárka vypadala jako typ holky, která by postavila vědu nad vše ostatní - přesně ten typ, před kterým bylo nejtěžší skrývat magii.

"Možná," odpověděla opatrně. "Ráda chodím po lese."

"Perfektní! Můžeme si vzít kompas a udělat si vlastní mapu cesty."

Když vyšly z knihovny, všimla si Anička chlapce, který stál u obchodu a pozoroval skupinu dospělých turistů. Měl hnědé vlasy do čela a soustředěný výraz. Turisté měli u sebe podivně vypadající vybavení - něco jako velké detektory kovů - a jeden z nich držel složenou mapu.

"To je Jakub Dvořák," řekla babička, když si všimla Aniččina pohledu. "Taky chalupář, z Prahy. Je to tichý kluk, ale pozorný. Vždycky si všimne věcí, které ostatní přehlédnou."

Jakub k nim přišel pomalu, pořád občas pohlížel přes rameno na turisty.

"Ahoj, paní Marie. Nevšimla jste si těch lidí u obchodu? Přijeli dnes ráno třemi auty a všichni mají stejné boty. To je divné, ne?"

Babička se zasmála. "Jakube, možná si jen koupili boty ve stejném obchodě. Tohle je moje vnučka Anička."

"Ahoj," řekl Jakub a konečně přestál sledovat turisty. "Promiň, ale opravdu mi přijdou podivní. Ptali se v obchodě na cestu k Pernštejnu, ale když jim paní Nováková ukázala na ceduli s turistickými trasami, řekli, že ne, že hledají 'alternativní přístup'. Co je to alternativní přístup k hradu?"

Anička cítila, jak se jí v batohu křišťál lehce zahřál. To byl signál - někde poblíž byla magie. Ale turisté s detektory kovů vypadali úplně jako mudlové. Co by chtěli na hradě?

"Možná jsou to archeologové," navrhla babička. "Někdy hledají staré věci v zemi."

"Možná," souhlasil Jakub, ale nezněl přesvědčeně. "Každopádně budu je pozorovat."

Při cestě domů míjely dvůr rodiny Procházkových - poznala jej podle cedulky "Řeznictví a uzeniny". Z dvora se ozývalo štěkání a pištění, a když nahlédly přes plot, viděly nejmenší dívku z dnešního seznamování, jak klečí u stodoly a něžně ošetřuje malé černé kotě.

"To je Marjánka," řekla babička. "Jedenáctiletá dcera řezníka. Má úžasný vztah ke zvířatům. Její táta říká, že dokáže uklidnit i nejdivočejšího býka."

Marjánka měla kadeřavé kaštanové vlasy a na sobě staré rifle a tričko od starších bratrů. Kotě mělo obvázanou zadní tlapku.

"Ahoj, paní Marie!" zavolala, aniž by vzhlédla od kotěte. "Mici se něco stalo s tlapkou, ale bude v pořádku. Jenom si odpočine."

"Marjánko, tohle je Anička, moje vnučka."

Teď Marjánka vzhlédla a usmála se širokým úsměvem. "Ahoj, Aničko! Máš ráda zvířata? Můžeš mi pomoct s Micou, jestli chceš."

Anička se podívala na malé kotě a něco v ní se pohnulo. Doma v Praze zvířata neměli a vždycky ji mrzelo, že nemůže mít ani křečka. "Ráda bych pomohla."

"Skvělé! Zítra ráno mi můžeš pomoct s krmením králíků. A pak půjdeme hledat byliny pro Micu. Znám místa v lese, kde rostou léčivé rostliny."

Při slově "léčivé rostliny" se Anička zachvěla. Marjánka mluvila jako by věděla o bylinkách víc, než by měla vědět jedenáctiletá holka. Ale když se na ni podívala pozorněji, viděla jen běžnou venkovskou holku, která prostě vyrostla v blízkosti přírody.

Večer seděli v zahradě u ohniště, které dědeček František rozdělal na malé mýtince za chalupou. Babička uvařila čaj z vlastních bylin a přinesla domácí koláče. Anička kreslila do svého skicáku večerní krajinu, ale víc než na kresbu se soustředila na rozhovor prarodičů.

"Zajímavý první den," řekla babička a pozorně se na Aničku podívala. "Všimla jsi si, jak se to Tomášovo kolo najednou samo opravilo?"

Anička se snažila působit nezúčastněně. "Možná se jen řetěz uvolnil."

"Možná," souhlasila babička, ale její tón naznačoval, že si myslí něco jiného. "A ti turisté, co pozoroval Jakub... také docela podivní. Už léta tady žiju a ještě jsem neviděla archaeology s takovým vybavením."

"Možná jen hledají poklad," řekl dědeček a usmál se. "Kolem Pernštejna jsou pořád nějaké legendy o ukrytých pokladech z dob císaře Karla."

"Jaké legendy?" zeptala se Anička, ačkoli tušila, že by neměla být příliš zvědavá.

Dědeček Ferenc zapálil dýmku a opřel se o opěradlo židle. "Říká se, že když císař Karel ukrýval svaté relikvie před nájezdy, některé skončily někde v okolí Pernštejna. Nikdy se nenašly. Ale to jsou jen pověsti."

Babička Marie si všimla, že se Anička zabývá něčím jiným, než kreslením. "Aničko, zlatíčko, myslíš, že si s těmi dětmi rozumíš? Všichni vypadají jako fajn kluci a holky."

"Jo," odpověděla Anička upřímně. "Jsou fajn. Jen... nevím, jestli se k nim hodím."

"To se někdy stává," řekl dědeček František moudře. "Ale skutečné přátelství se pozná v těžkých chvílích. A myslím, že ty děti jsou takové, na které se můžeš spolehnout."

Anička přikývla a doufala, že má dědeček pravdu. Zejména když se ukázalo, že nejsložitější na těchto prázdninách nebude najít si přátele, ale udržet před nimi své největší tajemství.

Když se chystala ke spánku, křišťál v jejím batohu slabě pulzoval. Něco se ve Velké Bíteši dělo. Něco, co souviselo s magií.

Kapitola 2: Podivní turisté

Anička se probudila brzy ráno za zpěvu ptáků a zvuku sekačky z vedlejšího dvora. Slunce pronikalo oknem a na stěně kreslilo vzory listů z jabloně v zahradě. Krystal v batohu pulzoval klidně, bez včerejší urgence, ale pořád ji varoval, že něco není v pořádku.

Dolů sešla až po devíti - babička už měla připravené snídaně a dědeček František studoval noviny s dýmkou v ústech.

"Dobré ráno, zlatíčko," usmála se babička. "Spala jsi dobře? Nebudila tě ta auta v noci?"

"Jaká auta?" zeptala se Anička a nasadila si na krajíc meruňkový džem.

"Přijely tři černé vozy, někdy kolem půlnoci," vysvětlil dědeček a ukázal na silnici. "Zaparkovali u Svobodových a pak zase odejeli. Divné, v takovou hodinu."

Krystal se Aničce lehce zahřál. To nebyla náhoda.

Po snídani vyrazila do vesnice. První zastávku udělala u knihovny, kde včera potkala Klárku. Dívka už tam seděla s novými knihami a vypadala vzrušeně.

"Aničko! Jak skvěle, že jsi přišla," zavolala, když ji uviděla. "Našla jsem něco zajímavého o těch podivných turistech."

Anička si sedla vedle ní. "Co jsi našla?"

Klárka ukázala na otevřenou knihu o místní historii. "Tady píší o berounském muzeu. Minulý týden se někdo pokusil vloupat do archivu. Nic neukradli, ale prohrabali dokumenty týkající se Pernštejna. Konkrétně hledali pergameny z dob císaře Karla IV."

"A myslíš, že to byli ti turisté?"

"Nemyslím - jsem si jistá," řekla Klárka rozhodně a vytáhla další knihu. "Podívej se na tenhle seznam archeologických povolení. Žádná skupina s detektory kovů nemá povolení pro okolí Pernštejna. Takže buď jsou to illegální hledači pokladů, nebo..."

"Nebo co?"

Klárka se zamyslela. "Nebo hledají něco konkrétního. Něco, o čem ví, že tam je."

V té chvíli do knihovny vešel Jakub. Vypadal ještě více zamyšleně než včera a v ruce držel malý notýsek.

"Ahoj holky," řekl a sedl si k nim. "Viděly jste dnes ty cizí lidi?"

"Ne, proč?" zeptala se Anička.

Jakub otevřel notýsek. "Sledoval jsem je včera večer. Tohle jsem si zapsal." Ukázal stránku plnou pozorování: "Všichni muži, asi 35-45 let. Stejné boty - černé, vojenského typu. Stejné hodinky. Mluví anglicky, ale s podivným přízvukem. Auta mají německé značky, ale čísla jsou příliš nová. Jeden z nich má jizvu na levé ruce ve tvaru půlměsíce."

Klárka zírala. "To jsi všechno vypozoroval za jeden den?"

Jakub se lehce začervenal. "Prostě... všímám si věcí. A tohle mi nepřipadá normální. Proč by organizovaná skupina archeologů přijela v noci?"

Anička cítila, jak se jí krystal znovu zahřívá. Jakubova pozorování potvrzovala její tušení - tito lidé nebyli obyčejní turisté.

"Kde jsou teď?" zeptala se.

"Někde v lese," odpověděl Jakub. "Ráno je viděl Tomáš, jak odcházejí směrem k hřbitovu. Měli s sebou to vybavení."

Vyšli z knihovny a namířili si to k Tomášovu domu. Našli ho v dílně, kde opravoval starý transistorový přijímač.

"Ahoj," pozdravil, aniž by vzhlédl od práce. "Jestli jdete za těmi podivnými chlapy, jsou někde za vesnicí. Ale nemyslím, že byste za nimi měli jít."

"Proč?" zeptala se Klárka.

Tomáš konečně odložil šroubovák. "Protože jejich vybavení není žádný obyčejný detektor kovů. Viděl jsem je z dálky - mají přístroje, které jsem nikdy neviděl. Vypadají spíš jako nějaké skenery nebo... nevím, jako by skenovali zemi."

"Co myslíš, že hledají?" zeptala se Anička.

"Něco, co je zakopané hluboko. A něco, na co mají přesné informace," řekl Tomáš skepticky. "Normální hledači pokladů chodí náhodně, tihle jdou přímo k určitým místům."

V tu chvíli se do dvora přiřítila Marjánka s rozčepýřenými vlasy a zděšeným výrazem.

"Kluci, holky!" vydechla. "Našla jsem něco hrozného v lese!"

Všichci vyrazili za ní. Marjánka je zavedla lesní cestičkou asi kilometr od vesnice k malé mýtince, kde obvykle pásla králíky. Místo bylo rozrýpané - někdo zde očividně něco zakopal a pak to zase vyhrabal.

"Tady to bylo," ukázala na velkou jámu. "Něco kovového, asi tak velké jako truhla. Když jsem se šla dnes ráno podívat na králíky, bylo to pryč. Ale zůstalo tohle."

V trávě kolem jámy ležely kousky kovové fólie, drátky a něco, co vypadalo jako součástky z elektroniky.

Tomáš poklekl a prohlédl si zbytky. "To není archeologické vybavení," řekl vážně. "Tohle vypadá jako... sledovací přístroje. Nebo nějaké skenery."

Jakub si zapisoval do notýsku. "Takže ti lidé tady už něco měli schované. A teď to odvezli."

"Ale proč by tu archeologové ukrývali vybavení?" zeptala se Klárka.

Anička se dívala na zbytky elektroniky a cítila silné napětí z krystalu. Ti lidé rozhodně nebylo to, za co se vydávali. A něco jí říkalo, že jejich zájem o Pernštejn souvisel s magií.

"Měli bychom to říct dospělým," navrhla.

"Komu?" zeptal se Tomáš. "Babička Marie by si myslela, že fantasírujeme. A místní strážník má dovolenou."

V té chvíli uslyšeli za sebou hlasy. Mezi stromy se pohybovali tři muži v turistickém oblečení - byli to někteří z podivných návštěvníků. Jeden z nich ukázal na skupinku dětí a něco řekl svým druhům.

"Měli bychom jít," zašeptal Jakub nervózně.

Ale než stihli odejít, muži k nim přišli. Ten nejstarší se usmál, ale jeho oči zůstaly studené.

"Hello, children," řekl s přízvukem, který Anička nedokázala určit. "Are you from local village?"

"Ano," odpověděla opatrně Klárka anglicky. "Jsme zde na prázdninách."

"Excellent. Perhaps you can help us. We are looking for old documents about Pernštejn castle. Do you know if anyone in village has such documents?"

Děti se na sebe podívaly. Proč by archeologové hledali dokumenty u místních obyvatel místo v oficiálních archivech?

"Nevíme o žádných dokumentech," řekl Tomáš pravdivě.

Muž pokývl, ale jeho pohled se zastavil na Aničce. Díval se na ni příliš dlouho, příliš pozorně. Krystal jí v batohu začal pulzovat tak urgentně, až ji bolely záda.

"Thank you for your help," řekl nakonec. "Enjoy your holidays."

Muži odešli, ale Anička věděla, že si ji zapamatovali. A také věděla, že jejich setkání nebylo náhodné.

Když se dostali zpět do vesnice, čekalo na ně překvapení. U autobusu vystupoval starší muž v nevkusně barevné košili a kšiltovce. Studoval železniční značky na budově nádraží a zapisoval si něco do notýsku.

"To je divné," řekla Klárka. "Tady železnice nejezdí už dvacet let."

Anička se na muže podívala pozorněji. Byl to štíhlý, zrzavý muž kolem padesátky s brýlemi a nadšeným výrazem. Něco na něm jí připadalo povědomé...

Krystal v batohu reagoval jinak než na podivné turisty. Místo varování cítila teplo a... rozpoznání?

Muž ji uviděl a zamířil k nim. "Promiňte," řekl česky s lehkým přízvukem, "nejste místní? Zajímám se o zaniklé železniční tratě. Vím, že tudy vedla odbočka k Pernštejnu."

"Ano, jsme zdejší," odpověděla Klárka. "Ale o železnici moc nevíme."

"To je škoda," usmál se muž. "Jsem Arthur Weasley, studuji mudlovské... ehm, tedy místní dopravní technologie. Přijel jsem z Británie."

V tu chvíli se krystal rozžhavil tak silně, že se Aničce téměř zakouřil batoh. Ten muž byl čaroděj! A podle jeho jména a vzhledu...

Arthur Weasley si všiml jejího překvapeného výrazu a podíval se na ni pozorněji. Pak si všiml lehkého kouře stoupajícího z jejího batohu.

"Ehm," řekl tiše a podíval se kolem sebe, "možná byste mi mohla ukázat to staré nádraží? Rád bych si ho... prohlédl zblízka."

Anička pochopila. "Jasně. Klárko, Tomáši, Jakube, půjdete s námi?"

"Ne, díky," řekl Tomáš. "Mám doma práci. Ale večer se sejdeme u ohniště?"

Ostatní souhlasili a rozešli se. Anička zavedla Arthura k opuštěné nádražní budově. Když byli sami, Arthur vytáhla z kapsy malý dřevěný předmět - kouzelnou hůlku.

"Protean Charm," zašeptal a hmul hůlkou směrem k Aniččinu batohu. Kouř se okamžitě rozptýlil. "Omlouvám se, ale cítil jsem odtud magii na několik kilometrů."

Anička vytáhla krystal z batohu. Arthur zíral.

"Veliký Merline," vydechl. "To je... odkud to máš?"

"Od sestry. Rodiče mají chalupu tady ve vesnici. Jsou to... jsou to taky čarodějové," řekla Anička tiše.

Arthur pokývl s porozuměním. "A co tady děláš?"

"Trávím prázdniny s prarodiči. Ale... myslím, že se tady děje něco podivného. Jsou tu cizí lidé, kteří tvrdí, že jsou archeologové, ale mají divné vybavení a ptají se po dokumentech o Pernštejnu."

Arthurův výraz se vážně změnil. "Popište mi je."

Anička mu vyložila vše, co děti zjistily. Arthur poslouchal s rostoucím znepokojením.

"To nezní dobře," řekl nakonec. "Na ministerstvu jsme dostali zprávy o podezřelých aktivitách v této oblasti. Oficiálně tady jsem kvůli studiu mudlovských technologií, ale ve skutečnosti vyšetřuji možné narušení Statutu utajení."

"Co mám dělat?" zeptala se Anička.

"Zatím nic. Ale buď opatrná. Ti lidé, které popisuješ, by mohli být sběrači magických artefaktů. Pernštejn má dlouhou historii spojenou s magií." Arthur se zamyslel. "Dnes večer přijdu na ten váš táborák. Budeme si povídat jako normální turisté, ale dám vám diskrétní rady."

"A co ostatní děti? Jsou to mudlové."

Arthur se usmál. "Mudlové často vidí věci jasněji než my. A podle toho, co mi říkáš, tvoji přátelé jsou bystrí a pozorní. Budeme je potřebovat."

Večer se všechny děti sešly na mýtince za chalupou prarodičů. Dědeček František rozdělal oheň a babička přinesla čaj a domácí koláče. Arthur dorazil s mapami a turistickými průvodci - vypadal jako nadšený návštěvník.

"Takže Arthur studuje staré železnice," představila ho Anička ostatním.

"Fascinující téma," řekla Klárka zdvořile. "Víte něco o historii Pernštejna?"

Arthur rozprostřel mapu. "Něco málo. Vím například, že kolem hradu jsou podzemní chodby, které nejsou na žádných oficiálních plánech. A že císař Karel IV. tam údajně ukryl nějaké cennosti před nájezdy."

Jakub se naklonil k mapě. "To by vysvětlovalo zájem těch podivných turistů."

"Jaké turisty myslíte?" zeptal se Arthur nevinně.

Děti mu vyložily své pozorování. Arthur poslouchal pozorně a občas přikyvoval.

"Zní to podezřele," souhlasil. "Možná byste měli být opatrní. Takoví lidé mohou být nebezpeční."

"Ale co když opravdu hledají poklad?" zeptala se Marjánka. "Mohli bychom jim pomoct."

"Nebo mohli bychom najít poklad sami," řekl Tomáš prakticky.

Arthur se podíval na Aničku. "Co si o tom myslíš ty?"

Anička cítila, jak ji všichni pozorují. Musela být opatrná - nesměla prozradit, že víc, než říká.

"Myslím," řekla pomalu, "že pokud ti lidé neříkají pravdu o tom, kdo jsou, měli bychom zjistit proč. A možná... možná bychom se měli na ten Pernštejn podívat sami."

Arthur přikývl. "Rozumný návrh. Ale jenom s dospělým doprovodem. A jenom pokud se ujistíme, že je to bezpečné."

Klárka se rozžehla nadšením. "Opravdu bychom mohli? Mám mapy všech turistických tras!"

"Zítra se podíváme na možnosti," řekl Arthur. "Ale slibte mi, že nikam nepůjdete sami. Ti cizí lidé... lepší je být opatrný."

Když se oheň přihořel a všichni se rozešli domů, Arthur zadržel Aničku.

"Ten krystal," řekl tiše, "je mocnější, než si myslíš. Reaguje na magii v okolí. Ti lidé ho možná dokážou vystopovat."

"Co mám dělat?"

"Drž ho blízko sebe, ale skrývej ho důkladně. A jestli začne pulzovat vzrušeně, okamžitě mi pošli znak." Ukázal jí malou stříbrnou minci. "Stiskni ji a budu vědět, že mě potřebuješ."

Anička vzala minci. "Díky. A Arthur... mohl bych se na vás spolehnout? I kdyby se něco pokazilo?"

Arthur se usmál. "Na ministerstvu mám pověst člověka, který se dokáže dostat z každé šlamastyky. A co je důležitější - mám šest dětí. Vím, jak nebezpečné mohou být prázdniny."

Té noci ležela Anička v posteli a přemýšlela o všem, co se ten den stalo. Krystal klidně pulzoval v batohu vedle postele, ale ona věděla, že klid je jen dočasný. Ti podivní turisté něco plánovali. Arthur byl zde oficiálně kvůli jiné věci. A ona byla uprostřed něčeho, čemu ještě úplně nerozuměla.

Ale nebyla sama. Měła přátele, kteří si všímali podrobností a nebáli se ptát. Měla Arthura, který rozuměl magii. A měla krystal, který ji varoval před nebezpečím.

Zítra bude další den. A možná se konečně dozvíją, co se skutečně děje kolem Pernštejna.

Kapitola 3: Přípravy na výpravu

Anička se probudila dřív než obvykle, ještě před šestou hodinou ranní. Krystal v batohu pulzoval klidně, ale vytrvalě - jako by ji chtěl připomenout, že čas se krátí. Venku za oknem začínalo svítat a ze dvora se ozývalo slepičí kdákání a zvuk sekery - dědeček František už byl vzhůru a štípal dřevo na topení.

Oblékla si rychle teplé oblečení a sešla dolů. V kuchyni našla babičku Marie, jak připravuje snídaně a vypadá starostlivě.

"Dobré ráno, zlatíčko," řekla babička. "Spala jsi dobře? Zdálo se mi, že jsi něco mumlala ve spánku."

Anička doufala, že ve spánku nevykřikovala nic o magii. "Jen jsem snila o tom hradu. O Pernštejně."

Babička se na ni podívala pozorněji. "Aničko, včera večer jsem se bavila s Arthurem. Říkal mi, že ty děti plánují nějakou výpravu na hrad. Je to pravda?"

Anička cítila, jak jí žaludek sevřel. "Možná... jen bychom se tam chtěli podívat."

"To je nebezpečné, Anička. Zejména když se tam potulují ti podivní turisté. Co kdyby..." babička se odmlčela a pak pokračovala: "Co kdyby se vám něco stalo jako tvému otci?"

V té chvíli vstoupil dědeček František s náručí dřeva. "Dobrý ránek, slečno. O čem to tady vážně rokujete?"

"František, Anička chce jít s dětmi na Pernštejn. A já nevím, jestli je to dobrý nápad."

Dědeček odložil dřevo k kamnům a zamyšleně si zapálil dýmku. "Marie, víš co? Možná by bylo lepší, kdyby děti šly s dospělým doprovodem, než aby tam lezly tajně sami."

"Jak to myslíš?"

"Ten Arthur vypadá jako odpovědný člověk. A znáš ty děti - když si něco umíní, udělají to tak či tak. Aspoň když půjdou s průvodcem..."

Babička vypadala nejistě, ale Anička viděla, že váží dědečkovy slova. V tu chvíli se ozval klapot na dveře - Arthur Weasley stál venku s úsměvem a mapou v ruce.

"Dobrý ránek," pozdravil česky s lehkým přízvukem. "Promiňte, že ruším tak brzy, ale chtěl jsem se zeptat, jestli by vám nevadilo, kdyby Anička šla se mnou a ostatními dětmi na exkurzi k Pernštejnu. Jako... odborný doprovod."

Prarodiče si vyměnili pohledy. Arthur vypadal přesně jako typ odpovědného dospělého, kterému by rodiče své děti svěřili - střední věk, brýle, turistické oblečení a nadšený, ale rozumný výraz.

"Kdy a jak dlouho?" zeptala se babička Marie.

"Dnes ráno vyrazíme pěšky, večer se vrátíme. Půjdeme značenou turistickou trasou, všichni budou mít vhodné oblečení a jídlo. Mám zkušenosti s vedením skupin," odpověděl Arthur s přesvědčivostí někoho, kdo podobné výpravy vedl mnohokrát - což byla pravda, jen ne s mudlovskými dětmi.

Dědeček František přikývl. "To zní rozumně. A navíc, Anička potřebuje poznat okolí. Celé prázdniny tu nebude sedět doma."

Arthur se podíval na Aničku a jemně na ni mrknul. Krystal jí v batohu lehce zablikal - znamenalo to, že cítí Arthurovu magii a souhlasí s plánem.

Za půl hodiny už Anička seděla u ohniště na mýtince za chalupou s ostatními dětmi. Arthur rozložil velkou turistickou mapu a ukazoval na ni prstem.

"Takže tady je naše vesnice," začal. "A tady je Pernštejn. Vzdálenost je asi deset kilometrů, ale půjdeme lesními cestami, takže to bude trvat déle."

Klárka se naklonil nad mapu s nadšením. "Podívejte, tady je značená turistická trasa! A tady jsou zbytky starého vodního mlýna. To určitě souvisí s historií hradu."

Tomáš studoval mapu praktickým pohledem. "Převýšení je asi tři sta metrů. To není zas tak těžké. Ale budeme potřebovat dobrý batoh, vodu a něco na svačinu."

Jakub si mezitím zapisoval do svého notýsku. "Včera večer jsem viděl ty podivné turisty, jak nakládají vybavení do aut. Vypadalo to, že se taky chystají někam vyrazit. Možná na stejné místo."

Arthur se na něj podíval pozorněji. "Jakub, to je důležité pozorování. Můžeš nám říct víc o těch lidech?"

Jakub otevřel notýsek. "Mám tady všechno. Včera přišli další dva, celkem jich je teď sedm. Všichni mají stejné vybavení - černé batohy, stejné boty, stejné bundy. A co je nejpodivnější - mluví mezi sebou velmi tiše a když vidí někoho místního, okamžitě se odmlčí."

"To vůbec nezní jako normální turisté," řekla Marjánka, která do té doby tiše poslouchala. "Normální turisté jsou hlučí a ptají se na všechno možné. Tihle se chovají, jako by něco skrývali."

Arthur přikývl vážně. "Proto je důležité, abychom byli opatrní. Půjdeme značenou trasou, budeme se držet pohromadě a nikam se neodchýlíme."

Ale pak se k Aničce naklonil a zašeptal: "Ve skutečnosti možná budeme muset improvizovat. Krystal ti něco říká?"

Anička sáhla do batohu a dotkla se krystalu. Okamžitě ji zaplavila vlna obrazů - Pernštejn, podzemní chodby, něco kovového ukrytého ve starých zdech, a tísnivý pocit, že čas se krátí.

"Říká mi, že na hradě je něco důležitého. Něco, co ti lidé hledají," zašeptala zpět.

Arthur přikývl. "Pak tam opravdu musíme dorazit dřív než oni."

Hlasitě pak řekl: "Dobře, začneme balit. Každý si připraví svůj batoh podle toho, v čem je nejlepší."

Klárka vyskočila na nohy. "Já vezmu historické mapy a průvodce! A taky kompas a první pomoc, protože mě toho naučila máma."

Tomáš si mnul ruce. "Já zařídím technické věci - baterky, lano, možná nějaké nástroje. A flašky na vodu."

Jakub zavřel notýsek. "Budu sledovat okolí a zjistím, kde ti cizí lidé jsou. A vezmu dalekohled táty."

Marjánka se usmála. "Já znám les kolem Pernštejna. Můžu nás dovést zkratkami, kterými nechodí turisté. A vezmu něco k jídlu pro případ, že budeme mít hlad."

Arthur se podíval na Aničku. "A ty, Anička? V čem jsi nejlepší?"

Anička váhala. Nemohla říct, že je nejlepší v magii. "Umím... všímat si věcí, které ostatní přehlédnou. A kreslím, takže si můžu zaznamenat, co uvidíme."

"Výborně," řekl Arthur. "Takže máme historičku, technika, pozorovatele, průvodkyni a dokumentátorku. Perfektní tým."

Hodinu trvalo, než se všichni připravili. Anička musela několikrát tajně použít magii - když se Tomášovi rozsypaly baterie z baterky, pomohla mu je nenápadně najít. Když se Klárce zamotala šňůra od kompasu, Anička ji neviditelně rozplétla. A když Marjánka nemohla najít svou láhev na vodu, krystal Aničce ukázal, že je schovaná pod schody.

Arthur to všechno pozoroval s pokrývajícím se úsměvem. Zjevně mu nedělalo problémy kouzlit ve spolupráci s mladou čarodějkou.

"Aničko," řekl tiše, když ostatní nesledovali, "poradím ti něco. Když budeš muset použít magii, zkus to dělat tak, aby to vypadalo jako náhoda nebo štěstí. Mudlové mají tendenci vysvětlovat si neobvyklé věci rozumně."

"Jak dlouho už takhle pomáháš mudlům?" zeptala se Anička.

Arthur se usmál. "Celý život. A víš co? Naučil jsem se, že mudlové jsou často chytřejší, než si čarodějové myslí. Jen vidí svět jinak."

Kolem desáté hodiny byli konečně připraveni k odchodu. Prarodiče se s Aničkou rozloučili s obvyklými radami - aby byla opatrná, aby poslouchala dospělého průvodce, aby se neptala cizích lidí na cestu.

"A vrať se v pořádku, zlatíčko," řekla babička Marie a objala ji. Anička cítila, že má babička stále obavy, ale už to nevyslovuje nahlas.

Arthur ukázal směr na severovýchod. "První část cesty povede lesem. Držte se blízko sebe a pozorujte okolí. Jestli uvidíte něco podivného, řekněte mi to okamžitě."

Když vycházeli z vesnice, Anička se ještě jednou ohlédla na chalupu prarodičů. Možná to byla poslední obyčejná věc, kterou ten den uvidí. Od teď už začíná skutečné dobrodružství.

Krystal v jejím batohu pulzoval silněji s každým krokem směrem k Pernštejnu. Někde tam, v těch starých zdech, se skrývalo tajemství, které čekalo na odhalení. A skupina dětí s čarodějem v přestrojení byla možná jedinou nadějí, jak zabránit tomu, aby se dostalo do špatných rukou.

Les je pohltil a jediné zvuky byly šustění listí pod nohama a vzdálené ptačí zpěv. Ale Anička věděla, že nejsou sami. Někde v těch lesích byli i jiní - lidé, kteří hledají to samé co oni, ale z úplně jiných důvodů.

Dobrodružství právě začalo.

Kapitola 4: Na hradě Pernštejn

Čtvrtý den začal za svítání. Arthur je probudil tiše - věděl, že musí vyrazit brzy, ještě než se "turisté" dostali na hrad před nimi. Prarodiče připravili dětem svačiny a Thermosky s čajem, babička Marie stále vypadała trochu nervózně.

"Buďte opatrní," řekla, když se loučila s Aničkou. "A poslouchejte pana Arthura. Znáte moje číslo - zavolejte, kdyby se cokoliv dělo."

Arthur ukázal skupince směr na severovýchod. "Půjdeme lesní cestou. Je to sice delší trasa, ale vyhněme se hlavní turistické stezce. Máme důvod věřit, že ti podivní lidé půjdou rychlejší cestou."

Začátek výletu byl klidný. Děti byly nadšené a povídaly si o tom, co na hradě uvidí. Klárka měla s sebou historické mapy a průvodce, Tomáš batoh plný technického vybavení, Jakub dalekohled a notýsek na pozorování, Marjánka znala zkratky lesem.

Anička šla stranou s Arthurem a snažila se vypadat normálně, ale krystal v jejím batohu pulzoval stále urgentněji. S každým krokem směrem k hradu cítila rostoucí napětí.

"Něco není v pořádku," řekla tiše Arthurovi. "Krystal reaguje silněji než kdy předtím."

Arthur se rozhlédl kolem sebe. "Pokud jsou na hradě, krystal to může cítit z několika kilometrů. Budeme muset být velmi opatrní."

Po dvou hodinách chůze lesem dosáhli první vyhlídky na Pernštejn. Hrad se tyčil nad nimi na vysoké skále - majestátní, ale současně ponurý. I na vzdálenost kilometru bylo vidět, že kolem hradu se pohybují lidé, kteří tam nepatří.

Jakub vytáhl dalekohled. "Vidím tři auta zaparkovaná u hlavního vchodu. To nejsou návštěvníci - jsou tam od časného rána a mají technické vybavení."

"Máme se vrátit?" zeptala se Klárka nervózně.

Arthur zavřel hlavou. "Ne. Ale půjdeme jinak, než jsme plánovali. Znáte nějakou méně známou cestu na hrad?"

Marjánka zvedla ruku. "Dědečeka mi ukazoval starou loveckou stezku, která vede zespoda. Je to těžší cesta, ale vyhne se hlavnímu vchodu."

"Perfektní. Marjánko, povedeš nás?"

Lovecká stezka byla opravdu náročná. Vedla strmým svahem mezi skalami a hustým porostem. Marjánka lezla vpředu jako koza, ostatní se za ní plahočili. Tomáš několikrát proklel, když se mu zachytil batoh v nízkých větvích.

"Jak to, že tuhle cestu znáš?" zeptal se ho Jakub.

"Dědečeka byl lesník. Říkal, že tady dříve vůjdili ptáčníci a pytláci. Byla to tajná cesta, jak se dostat na hrad, aniž by tě viděli strážci," vysvětlila Marjánka, zatímco obratně překonávala balvan.

Po hodině lezení se dostali k zadní stěně hradu. Tady byla stará brána, kterou už desítky let nepoužívali turisté. Arthur z kapsy vytáhl něco, co vypadalo jako obyčejná multifunkční nůžky, ale při bližším pohledu to byl zručně maskovaný kouzelný otvor.

"Jak jste to otevřel?" zeptal se udiveně Tomáš, když se zrezivý zámek bez problémů otevřel.

"Ehm... starý trik s olejem a správným nástroji," odpověděl Arthur a rychle schoval "multifunkční nůžky" zpět do kapoty.

Vstoupili na nádvoří hradu odkudali. Pernštejn byl skutečně impozantní - vysoké zdi, úzká okna, temné průchody vedoucí do vnitřku. Ale nejpodivnější bylo ticho. Na tak velkém hradě by se měli pohybovat turisté, průvodci, zaměstnanci. Místo toho bylo všude mrtvě ticho.

"Kde jsou všichni?" zašeptala Klárka.

Arthur vytáhl z kapsy malý přístroj, který vypadal jako nějaký detektor. "Podle toho jsou všichni návštěvníci soustředěni v hlavní budově hradu. Ale jsou tam i jiní lidé - a ti rozhodně nejsou turisté."

Jakub si rychle zapisoval do notýsku. "Takže ti podivní lidé skutečně obsadili hrad. Ale proč?"

Anička cítila, jak krystal v batohu pulsuje tak silně, až jí bolí záda. "Hledají něco konkrétního. Něco, co je tady skryté."

"Historické dokumenty?" navrhla Klárka. "Ty pergameny o kaiseru Karlovi, o kterých jsme četli?"

Arthur přikývl. "Možná. Ale možná něco víc. Pernštejn má dlouhou historii spojenou s... neobvyklými věcmi."

Vydali se opatrně hlavním nádvořím směrem k věži hradu. Anička si všimla, že Arthur drží v kapse něco, co podezřele připomínalo kouzelnou hůlku. Každých pár kroků se zastavil a naslouchal.

V tom se ozvaly hlasy. Rychle se schovali za kamennou zeď a nahlédli kolem rohu. Ve vstupní hale hlavní budovy stáli tři muži v nepromokavých oblečeních a skenovali zdi elektronickými přístroji. Mluvili anglicky, ale s podivným přízvukem.

"Here," řekl jeden z nich a ukázal na část stěny. "The scanner shows hollow space behind this wall. The documents should be here."

"Are you sure these are the right documents?" zeptal se druhý.

"Yes. The medieval records mention hidden chamber with artifacts from Czech emperor. If we find them, we can prove our claim to the insurance company."

Jakub si rychle poznámky pozorností. "Aha!" zašeptal. "Nejsou to archeologové. Jsou to podvodníci, kteří chtějí najít nějaké historické věci a pak si o ně říct u pojišťovny!"

Arthur se na něj podíval s respektem. "Výborně pozorováno, Jakube. Ale to znamená, že mohou být nebezpeční, když je někdo přijde při činu."

V té chvíli jeden z mužů vytáhl z batohu něco, co vypadalo jako řezbářská bruska. "I'll cut through the wall here. The stone is old, should be easy."

"Musíme je zastavit," zašeptala Klárka rozzloběně. "Ničí historickou památku!"

"Ale jak?" zeptal se Tomáš prakticky. "Je nás sice víc, ale oni mají profesionální vybavení."

Arthur se na chvíli zamyslel. "Rozdělíme se. Jakube, Tomáši, půjdete kolem a pokusíte se upozornit kastelána nebo bezpečnostní službu. Klárko, Marjánko, Aničko, půjdeme s tebou dovnitř a pokusíme se ti lidi zdržet, dokud nepřijde pomoc."

Ale plán se trochu zkomplikoval, když se ozvalo vrčení a do haly vběhl velký černý pes - patrně strážní pes hradu, který měl volný pohyb. Muži se vyděsili a jeden z nich vystřelil něco jako omračovač ve směru psa.

"Ne!" vykřikla Marjánka a vyskočila ze svého úkrytu. Pes spadl k zemi, nehybný.

"Kdo to je?" zařval jeden z mužů a obrátil omračovač směrem k dětem.

Arthur rychle vystoupil před ně. "Jsem Arthur Weasley, britský historik. Tyhle děti jsou moji studenti. Co tady děláte?"

"Private expedition," odpověděl muž podezřívavě. "You should not be here."

"Neither should you, without proper permits," řekl Arthur rezolutně. "This is protected historical site."

Zatímco Arthur rozptyloval pozornost mužů, Anička se tiše připlížila k černému psovi. Ležel u zdi a těžce dýchal. Něco v ní se zlomilo - nemohla jen stát a dívat se, jak trpí nevinné zvíře.

Sáhla do batohu a dotkla se krystalu. "Prosím," zašeptala, "pomoz mi."

Krystal se rozžhavil a Anička cítila, jak jí žijí teplem ruce. Položila dlaně na psí hrudník a soustředila se. Nebyla si jistá, co přesně dělá, ale něco v ní vědělo.

Pes zvedl hlavu, zavřel ocor a zavrtěl.

"Dobré zvíře," zašeptala Anička a pohladila ho. Pes vstal, přešel k ní a přátelsky ji obňucha.

V té chvíli jeden z mužů zpozoroval, že se něco děje. "Hey! What did she do to the dog?"

Druhý muž se podíval na Aničku podezřívavě. "There is something strange about that girl."

Arthur rychle zasáhl. "She has natural talent with animals. Very common ability. Nothing mysterious."

Ale situace se začínala vyostřovat. Třetí muž mezitím úspěšně prořízl díru ve zdi a za ní se objevila temná chodba.

"I found it!" zavolal triumfálně. "The hidden passage!"

Klárka se rozhlédla kolem sebe a všimla si turistické cedule s plánkem hradu. "Ty chodby," řekla nahlas, "vedou do podzemních prostor. Tam dole je tma jak v pekle."

V její hlasu zazněl náznak strachu. Anička si vzpomněla, že Klárka má panický strach ze tmy.

"We need flashlights," řekl jeden z mužů a vytáhl z batohu výkonné baterky.

"I'll go first," volal se muž s řezačkou. "You two watch these people."

A přesně v tu chvíli se vypnulo elektické osvětlení hradu. Celá hala se ponořila do tmy.

Tomáš sebou trhl. "Co se děje? Proč nefunguje backup generátor?"

Arthur se v tme usmál. Právě nenápadně seslal jednoduché zaklínadlo, které přerušilo elektrické napájení. "Power outage," řekl nevinně. "Happens in old buildings."

Muži se pokusili zapnout baterky, ale ty také nefungovaly. Arthur mezitím tiše seslal další kouzlo.

"This is not coincidence," zamumlal jeden z nich podezřívavě.

V absolutní tmě se rozlehla Marjánčin hlas: "Fuj, tady jsou pavouci! Ohromní pavouci!"

Tomáš by za normálních okolností vyskočil a běžel pryč - měl panický strach z pavouků. Ale v tme nemohl vidět, kde jsou, a navíc si uvědomil, že musí pomoci ostatním.

"Klárko," řekl překvapivě klidně, "drž se za mou bundu. Povedu tě ven."

Klárka se skutečně třásla strachem, ale Tomášův praktický a rozhodný hlas ji uklidnil. "Díky," zašeptala.

V tmě se ozvaly kroky - Jakub se vracel s kastelának hradu a dvěma strážníky bezpečnostní služby. Měli s sebou funkční baterky a za jejich světla rychle obklopili tři muže.

"Co se tu děje?" zeptal se kastelán přísně.

Arthur využil zmatu, aby se tiše přiblížil k dětem. "Všechno v pořádku?"

Anička kývla, ale pořád držela ruku na hlavě velkého černého psa, který se k ní přitula. "Jak to, že ty baterky nefungovaly?"

Arthur se usmál. "Starými elektrickými rozvody v historických budovách se holt nedá nikdy spolehnout," řekl nevinně.

Kastelán a strážníci si převzali muže s falešnými archeologickými průkazy. Při prohlídce jejich vybavení se ukázalo, že měli s sebou i nástroje na rozřezávání trezorů a jiné zařízení, které rozhodně nepatřilo archeologům.

"Děkujeme vám," řekl kastelán Arthurovi. "Kdoví, jaké škody by napáchali, kdybyste je nezastavili."

Jakub se rozžehl pýchou. "Já jsem si je všímal už celé dny. Věděl jsem, že něco není v pořádku!"

"Výborně pozorováno," pochválil ho Arthur.

Marjánka mezitím ošetřoval černého psa, který se úplně zotavil. "Jak se jmenuje?" zeptala se kastelána.

"To je Božetek, náš hradní pes. Má volný pohyb a hlídá, aby se tady nepletli žádní nezvaní hosté."

Božetek zálezal k Aničce a zavřel ocasem. Kastelán to pozoroval s úsměvem. "To je neobvyklé. Božetek obvykle nikoho cizího k sobě nepustí."

"Má talent na zvířata," vysvětlil Arthur rychlo.

Když odváděli zadržené muže, jeden z nich se otočil a díval se na Aničku podivným pohledem. "That girl..." zamumlal, "she did something to the dog. Something impossible."

Arthur se postavil mezi ně. "Imagination," řekl pevně. "Children are naturally good with animals."

Odpoledne už trávili děti na hradě normálně - prohlédly si všechny věže, komory, zbrojnici. Klárka, která překonala svůj strach ze tmy, vyprávěla nadšeně o historii hradu. Tomáš, který objevil, že dokáže být odvážný i tehdy, když se bojí, zkoumal středověké mechanismy. Jakub byl hrdý na to, že jeho pozorování pomohlo odhalit podvodníky. A Marjánka si získala nového přítele v podobě Božětka.

Jen Anička byla tiše, zamyšlená. Věděla, že dnes poprvé použila magii k pomoci někomu jinému než sobě. A také věděla, že jeden z těch mužů něco tušil.

"Arthur," řekla, když se trochu oddělili od ostatních, "myslíš, že je to v pořádku? To, co jsem udělala?"

Arthur se podíval na Božětka, který se rád vrátil k životu díky její magii. "Ano, Aniko. Myslím, že je to víc než v pořádku. Magie má sloužit k pomoci, ne k ublížení. A ty sis dnes počínala jako skutečná čarodějka."

Večer, když se vraceli do vesnice, byli všichni unavení, ale spokojení. Zachránili historickou památku, pomohli zadržet podvodníky a všichni si dokázali, že jsou braven než si mysleli.

"Nejlepší prázdniny v životě," řekla Klárka a objala Aničku.

"A ještě nejsou u konce," usmála se Anička. Zítra bude poslední den - den rozloučení s novými přáteli a návrat k normálnímu životu.

Ale už věděla, že normální pro ni bude znamenat něco úplně jiného než předtím.

Kapitola 5: Hrdinové z vesnice

Pátý den začal jinak než všechny předchozí. Anička se probudila se sluncem bez obvyklého sevření v žaludku z nervozity. Krystal v batohu pulzoval klidně, spokojeně - jako by věděl, že nejhorší je za nimi. Oknem vcházelo teplé srpnové ráno a z kuchyně se linula vůně babičkiných palačinek.

Když sešla dolů, prarodiče už seděli u stolu s ranními novinami a čajem. Dědeček František si na ni přátelsky mrknul nad dýmkou.

"Tak co, dobrodružko? Jak se ti spalo po včerejší výpravě?"

Anička se usmála. "Dobře, dědečku. Moc dobře."

Babička Marie si ji prohlížela pozorněji. "Vypadáš... jinak, zlatíčko. Sebevědoměji. Včera večer, když jste se vrátili, všichni jste působili, jako byste vyrostli o pár let."

To byla pravda. Včera večer, když se skupina vrátila z Pernštejna, už to nebyla jen parta dětí na prázdninách. Každé z nich něco dokázalo, každé překonalo svůj strach a našlo v sobě sílu, o které nevědělo.

"Arthur říkal, že jsme si vedli dobře," odpověděla Anička diplomaticky.

"Ten Arthur..." zamyslela se babička. "Zajímavý muž. Ráno mi volal, že by rád uspořádal malou oslavnou večeři na zahradě. Pozval všechny rodiny z vesnice. Říkal něco o tom, že chce poděkovat za pohostinnost."

Anička cítila, jak se jí krystal lehce zahřál. Arthur určitě něco plánoval.

Odpoledne se vesnice proměnila v místo oslav. Arthur opravdu nelenoval - zařídil velké grilo, farebné lampionky na zahradě u prarodičů a dokonce i malý podstavec, kde měl někdo hrát na kytaru. Všechny rodiny, jejichž děti se zúčastnily včerejší výpravy, dostaly osobní pozvánku.

Anička našla své přátele u táboráku, který dědeček František rozdělal na mýtince. Každé z nich vypadalo jinak než před pěti dny.

Klárka seděla s knihou o archeologických objevech, ale tentokrát ji nečetla pouze pro sebe. Vyprávěla Tomášovi o různých technických řešeních, která archeologové používají, a on pozorně naslouchal.

"Víš co, Klárko," říkal právě, "možná by se dalo vymyslet lepší osvětlení pro ty podzemní chodby. S LED diodami a úspornými bateriemi..."

Klárka se rozžehla nadšením. "To je skvělý nápad! A mohli bychom přidat i senzory vlhkosti..."

Anička se usmála. Klárka už neměla takový strach ze tmy a Tomáš objevil, že věda může být zajímavá i mimo motory a rádia.

Jakub seděl o kus dál s notýskem, ale tentokrát si nezapisoval podezřelé pozorování. Místo toho kreslil mapu jejich včerejší cesty a zapisoval zajímavé věci, které viděli.

"Pro příště," vysvětlil, když si Anička všimla. "Kdyby někdy chtěl někdo jiný na Pernštejn, budeme vědět, jak najít tu bezpečnou cestu."

"A už nebudeš mít strach mluvit s lidmi?" zeptala se Anička jemně.

Jakub se usmál. "Vlastně jsem zjistil, že když má člověk zajímavé informace, není tak těžké je sdílet. A lidi to taky více zajímá."

Marjánka mezitím ošetřovala Božětka, kterého Arthur přivezl z hradu. Velkýpes se rozhodl, že patří k ní, a kastelán souhlasil s tím, že si ho může nechat.

"Řekni, Marjánko," zeptala se Anička, "nebojíš se, že budeš mít doma tak velkého psa navíc k ostatním zvířatům?"

Marjánka se zasmála. "Ne! Božetek je chytrý a hodný. A navíc..." zašeptala konspiračně, "mám pocit, že rozumí všemu, co říkám. Někdy jako by chtěl odpovědět."

Anička se podívala na psa, který sledoval jejich rozhovor bystrýma očima. Krystal jí lehce zablikal - ano, Božetek byl víc než obyčejný pes. Ale to bylo tajemství, které zatím nemuselo nikomu vysvětlovat.

Když se začalo stmívat, Arthur vyšel na improvizovaný podstavek. Vypadal trochu nervózně, což bylo na něm neobvyklé.

"Vážení přátelé," začal, "děkuji vám všem za pohostinnost během mého pobytu ve vaší krásné vesnici. Vaše děti jsou výjimečné - včera prokázaly odvahu, chytrost a soudržnost, kterou bych neočekával ani od dospělých."

Rodiče pokývali hlavami s hrdostí. Arthur pokračoval:

"Bohužel se musím rozloučit. Zítra ráno odjíždím - a vlastně..." zaváhal, "možná budete slyšet nějaký hluk. Přijíždí za mnou rodina. Celá rodina."

V tu chvíli se z dálky ozval podivný zvuk - jako by někdo kouřil obrovský ohňostroj. Arthur se začervenal.

"To budou oni," zamumlal. "Doufám, že... ehm... nejsou příliš hluční."

Na západním obzoru se objevily světelné body pohybující se příliš rychle na to, aby to byla letadla. Arthur si nevzdálené otřel pot z čela.

"Možná by bylo lepší, kdybyste dnes večer zůstali všichni uvnitř," navrhl rychle. "A kdyby se vám zdálo, že venku létají... ehm... ohňostroje... je to jen meteorologický jev. Velmi vzácný."

Prarodiče se na sebe podívali, ale nekládli další otázky. Arthur vypadal jako úctyhodný muž, a jestli říkal, že je to meteorologické, tak to asi bylo meteorologické.

Později, když ostatní děti odešly domů s rodiči, Arthur požádal Aničku o soukromý rozhovor. Zašli na konec zahrady, daleko od ostatních.

"Anička," řekl vážně, "dnes večer končí tvoje první lekce z kouzelnického světa. Ale určitě ne poslední."

Anička přikývla. "Budu muset čekat až na Bradavice?"

Arthur se usmál. "Ne nutně. V Česku máme několik vzdělaných čarodějů, kteří by tě mohli učit základy. A navíc..." vytáhl z kapsy malou stříbrnou minci, "tohle je portklíč. Pokud budeš někdy potřebovat pomoc - opravdu vážnou pomoc - stiskni ho a řekni 'Doupě'. Okamžitě se dostaneš do bezpečí k mé rodině."

"Díky," řekla Anička a schovala minci do kapsy. "A Arthur... co mám říct ostatním? O tom, co se stalo?"

Arthur se zamyslel. "Řekni jim pravdu - ne celou, ale pravdu. Že někdy jsou na světě věci, které věda ještě neumí vysvětlit. Že přátelství a odvaha jsou nejsilnější magie. A že tajemství někdy chrání ty, které milujeme, ne před nimi."

V tu chvíli zazněl nad vesnicí hlasitý prasot a světelná záře. Z oblohy se snášelo několik létajících motocyklů a něco, co vypadalo jako startdílená automobilka.

"To je má rodina," povzdechl si Arthur. "Molly bude rozčilená, že jsem jí nenapsal častěji. A kluci určitě rozbudí půl vesnice."

Opravdu - jeden z létajících vozů přistál na louce s hlukem, jako by vyběhl motor nákladního auta. Z něj vyskákali zrzavý muž a žena, následovaní několika mladšími zrzavými lidmi.

"Arthur Weasley!" zakřičela žena přes celou louku. "Tři týdny jsi nenapsal!"

"Ahoj, Molly," zavolal Arthur odevzdaně. "Ahoj, chlapci, Ginny."

Anička se dívala na Weasleyovu rodinu s úžasem. Poznala je z Harryho příběhů - byli ještě mladší, ale rozhodně to byli oni. Ron vypadal asi na čtrnáct, Ginny na dvanáct, a dvojčata Fred a George byla v plné síle svých šestnácti let.

"Tati, byl jste v nápadnickém?." zeptal se jeden z dvojčat.

"Co je to ta vesnice?" dodal druhý.

Arthur se podíval na Aničku. "Neříkejte jim zatím nic o magii," zašeptal. "Ron a Ginny ještě nejdou do Bradavic a dvojčata... no, dvojčata jsou dvojčata."

Anička kývla s porozuměním.

Další půlhodina byla chaos poznávání. Weasleyové byli hlučí, přátelští a neuvěřitelně zvědaví na všechno. Ron se okamžitě spřátelil s Tomášem kvůli jeho technickým znalostem ("Jak to, že ten rádio funguje bez kouzel?"), Ginny fascinovalo Klárčino věnce minerálů, a dvojčata se samozřejně gravotovala k Jakubovi a Marjánce, protože poznali rázem bratské duše.

"Musíme jít," řekl nakonec Arthur. "Dlouhá cesta domů."

"Domů?" zeptala se Anička. "Myslela jsem, že jste z Anglie."

Arthur se usmál. "Jsme. Ale létající auto je rychlé. A navíc, Molly chce, abychom byli zítra doma na večeři."

Rozloučení bylo rychlé, ale srdečné. Každé z dětí dostalo od Arthura malý dárek - Tomáš dostal krabičku divných šroubků ("Jsou magnetické i nemagehetické zároveň"), Klárka historickou mapu, na které byly vyznačena místa, "která oficiálně neexistují", Jakub dostal speciální pero, které psalo neviditelným inkoustem, a Marjánka malou píšťalku, která "možná bude fungovat na jiná zvířata než jen na psy".

"A ty," řekl Arthur Aničce nakonec, "už máš všechno, co potřebuješ. Hlavně odvahu a srdce na správném místě."

Weasleyové nastoupili do svých létajících vozidel. Molly ještě chvíli křičela instrukce ("Ron, nenečávej ten muglovský přístroj padají!", "Fred, George, nesmrkejte k těm anténám!"), pak se vznesli do nočního nebe a zmizeli za kopci.

Anička stála na zahradě se svými přáteli a dívala se na místo, kde zmizeli.

"To bylo divné," řekl Tomáš konečně.

"Ale zajímavé," dodala Klárka.

"Myslíš, že je ještě uvidíme?" zeptala se Marjánka.

Anička se usmála a podívala se na krystal, který jí v kapse slaběji zaškrtil. "Možná. Svět je plný překvapení."

Jakub si zapisoval do notýsku. "Létající auta. Magnetické šroubky. Neviditelný inkoust. Tohle rozhodně nebyli obyčejní turisté."

"Ne," souhlasila Anička. "Nebyli. Ale někdy je lepší nechat si některá tajemství pro sebe, dokud nepřijde správný čas je sdílet."

Když se konečně rozešli domů, Anička zůstala ještě chvíli na zahradě s prarodiči. Sedli si ke kapajícímu táboráku a dívali se na hvězdy.

"Pěkné prázdniny," řekl dědeček František a potáhl si z dýmky.

"Neobvyklé," dodala babička Marie. "Ale pěkné."

"Ano," přikývla Anička. "Nejlepší v mém životě."

"A víš co, zlatíčko?" usmála se babička. "Mám pocit, že tohle byl teprve začátek tvých dobrodružství."

Anička se podívala na své ruce, kde ještě před pár dny tančily tři kouzelné krystaly. Teď byly prázdné, ale cítila, že síla, kterou v sobě objevila, nikam nezmizela. Jen čekala na správnou chvíli.

"Možná máš pravdu, babičko. Možná máš pravdu."

Nad nimi svítily hvězdy nad Velkou Bítešou stejně jako nad celým světem, který byl o něco bezpečnější díky skupině dětí, čaroději v přestrojení a malým kouzelným kamenům, které dokázaly udělat velké věci, když jim někdo věřil.

A někde daleko v Anglii, v domě zvaném Doupě, se Arthur Weasley usmíval nad čajem a vyprávěl své ženě o prázdninách, které mu ukázaly, že nejlepší magie na světě je přátelství mezi dětmi, které se nebojí být statečné.

Anička Tomášová se už nikdy nebude bát být jiná. A to bylo to nejdůležitější kouzlo ze všech.