Gloopies a cesta kouzlem

Gloopies a cesta

kouzlem

Gloopies a cesta

kouzlem

Autor: Josef Kohutka

Obsah

• 1.Kapitola..........................................................
  • Kdo jsem?...................................................................
• 2.kapitola..........................................................
  • Tajemný záblesk.........................................................
• 3. Kapitola.........................................................
  • Podivný náhrdelník....................................................
• 4. Kapitola.........................................................
  • 1. Setkání.....................................................................
• 5. Kapitola.........................................................
  • Amerika......................................................................
• 6. Kapitola.........................................................
  • Oběd............................................................................
• 7.kapitola.........................................................
  • dlouhá cesta..............................................................
• 8. Kapitola.......................................................
  • Koruny Stromů.........................................................
• 9. Kapitola.......................................................
  • Údiv žab....................................................................
• 10. Kapitola......................................................
  • Za inspirací a ještě dál..............................................
• 11. Kapitola......................................................
  • Leknínka—umělkyně................................................
• 12. Kapitola.....................................................
  • Pyramidy..................................................................
• 13. Kapitola......................................................
  • Záchranná akce.........................................................
• 14. Kapitola.....................................................
  • Přes dva opaky..........................................................
• 15. Kapitola......................................................
  • Asie...........................................................................
• 16. Kapitola.....................................................
  • Plán...........................................................................
• 17. Kapitola......................................................
  • Mapa.........................................................................
• 18. Kapitola......................................................
  • Nádraží......................................................................
• 19. Kapitola.....................................................
  • Pokrok nezastavíš.....................................................
• 20. Kapitola.....................................................
  • Historický průjezd....................................................
• 21. Kapitola.....................................................
  • Klíhové nočky...........................................................
• 22. Kapitola.....................................................
  • Poklad.......................................................................
• 23. Kapitola.....................................................
  • Studna.......................................................................

1.Kapitola..........................................................

Kdo jsem?...................................................................

Ahoj, já jsem Gloopies 1 Klap! Jsem dobrodruh. Už jsem zažilo spoustu dobrodružství. Jsem růžová stromová žabka, mám barevné puntíky a umím štěbetat či duhově blikat. Také mám jazyk, kterým chytám sponky (samozřejmě ty kancelářské), to jsou pochoutky. Mňam! Také mám kamarády, zeleného chameleona-Gloopies Klip a červenou ještěrku-Gloopies Klop. S nimi podnikám gloopieské^2 výpravy, což jsou několika kilometrové procházky k danému cíli a zpět. Vždy si je užijeme, něco se naučíme, poznáme okolí bydliště atd... To je tak nějak vše do úvodu, nyní přejdeme k ději.

Jednoho sobotního rána jsem vstalo, nasnídalo se a kouklo, co mám dnes naplánovaného. V kalendáři jsem

mělo zaznačeno toto: 🧹-knihovna.

“ Ach jo, to se bude uklízet, já zapomnělo, že je sobota, uklízecí den! no tak se do toho dáme! Čím rychleji to dodělám, tím budu mít víc času na zábavu. '' povzdechlo jsem si a šlo uklízet. Do knihovny se mi tak nechtělo, protože, se v ní

(^2) Čtěte Glopíské (^1) Čtěte Glopís

neuklízelo několik desítek let! Z tohoto důvodu jsem její úklid odkládalo již pěkně dlouho. Tento den jsem to ale už nechtělo odkládat. Vytáhlo jsem první knihu, abych ji oprášilo a buch,bum, ratata! Knihovna se na mne vysypala.

2.kapitola..........................................................

Tajemný záblesk.........................................................

Najednou jsem bylo pod hromadou starobylých knih. Začalo jsem se vyhrabávat ven, ale z něčeho nic se mi na hlavu zřítila poslední kniha “ jau '' zaječelo jsem. Kniha se předemnou otevřela na straně s nápisem: cesta-balio/sidio-kouzlio! “ To je nějaká hodně starožitná kniha .'' myslelo jsem si. To byla ale asi poslední věc, kterou jsem si pomyslelo před zázrakem... Následoval duhový záblesk a vznášelo jsem se uprostřed obří duhy bez konce. Bylo to ohromující, všude jsem vidělo do dálky, ale vše co jsem vidělo, bylo duhovo. Jakési duhové nic, bylo všude, uprostřed toho, jsem bylo já, najednou malé a bezmocné.

Chvíli jsem se tou krásou kochalo a procházelo se tím. Ale poté mi něco došlo. “ Jak odtud pryč !“ vyděsilo jsem se. “ Co teď, jak se odsud dostanu ?“ začalo jsem bědovat a naříkat. V tu chvíli se vedle mě začal formovat duhový oblak a promluvil: “ Kam se chceš vydat ?“

Kniha jen za světélkovala, zaklapla se a za lomozu a záře se i s ostatními knihami vrátily na police. Na zemi po

nich zbyl jen vzkaz hlásající toto:“ jsem na kouzelných

cestách, Gloopies Klap.“

3. Kapitola.........................................................

Podivný náhrdelník....................................................

“ C, c, co? Jak j,j, jako vyrazit ?“ zakoktalo jsem se. Duhový mrak se zatetelil a vyletělo z něj cosi kulatého. Ohromnou rychlostí mi to vrazilo do hlavy, zapotácelo jsem se a omráčené spadlo do trávy.

Když jsem se probralo, zjistilo jsem, že ležím v trávě uprostřed mýtiny. Ta věc tu stále byla. Visela mi jako přívěsek na krku a leskla se. Nyní jsem se zamyslelo a řeklo si samo pro sebe:“ Jak to ten oblak říkal? Aha, už vím kam se chceš vydat. Kdybych mohlo kamkoli, chtělo bych... “ Ani jsem to nedomyslelo a vžáá, to na krku se rozsvítilo tak silně a duhově, že jsem nic nevidělo. Jakmile to zhaslo, všimlo jsem si, že jsem nikde jinde. Všude písek, sem tam trs trávy či keř, ze kterého se dělá teetree^3 olej. Ty jsem poznalo podle obrázků na lahvičkách od teetree. Podle toho, jsem si odvodilo, že jsem někde na jiném kontinentě. Ale kde! Takové jsou 4! Z hloubání mě vytrhl takový zvuk:“ hop, dup, hop, dup...“. “ Co to je ?“ zděsilo jsem se, ale tou dobou jsem to již vidělo, byl to klokan. “ To by ale znamenalo, že jsem v Austrálii !“ vyjeklo jsem.

(^3) Čtěte týtrý-to je takový voňavý olejíček

4. Kapitola.........................................................

1. Setkání.....................................................................

Klokan mne zaslechl, doskáče ke mě a povídá:“ Co se děje? Já jsem v Austrálii celý život a nestěžuju si. “ “ Já jen, tady nejsem doma, dostalo jsem se sem omylem, “ pustilo jsem se do vysvětlování“ může za to tady to, co mám na krku .“ “ Co?, jak jako může? Vždyť když to na něm máš, samo ti to tam asi nenalezlo! “ zasmál se klokan. “ Právě že ano “ odseklo jsem uraženě a vyprávělo mu to všecko. Poté pokýval hlavou a řekl: “ Když jsi tu, tak jsi to asi chtělo a splnilo se ti to .“ To jsem muselo uznat, že má pravdu. Já vážně vždy snilo, že se podívám do Austrálie. Nikdy jsem nemyslelo, že se mi to poštěstí! Klokan se po tomhle přiznání usmál a pravil:“ Můžu tě vzít k zdejší šamance, třeba ti poradí !“ “ Ne, to nepotřebuji, teď už když vím, co to bylo, vrátím se domů .“ zamítlo jsem nabídku. Poté jsme se rozloučili se slovem, že se ještě setkáme. Na to jsem si přálo, ať jsem v Americe. Chtělo jsem možnosti totiž využít a prozkoumat svět. Po té následoval duhový záblesk a bylo jsem pryč.

5. Kapitola.........................................................

Amerika......................................................................

Stálo jsem najednou uprostřed pole brambor. Na každé byl alespoň jeden brouk, byli to mandelinky bramborové, které brambory ujídaly. Ty jsou i u nás. V tom jedna mandelinka promluvila:“ Hele, další dobrodruh, tento bude akorát z vesmíru “ řekla a rozchechtala se. Ostatní se přidali. Poté pravila zase jiná:“ Tady to je již objevené, Kryštofem Kolumbem, již předtím tu ale domorodí lidé žili. Můžeš se vrátit do kosmu! “ dodala pyšně. To mě naštvalo. Zrudlo jsem a zaječelo:“ Já nejsem z kosmu! Jsem dobrodruh Gloopies Klap z Čech!“ “ Čechy? To je nějaká planeta? Nebo kráter v moři či na Měsíci? “ hihňaly se mandelinky. “ Čechy, je stát v Evropě !“ zařvalo jsem, takhle ponižovat zemi, ze které jsem, si nenechám líbit. “ My víme, my víme, “ hihňaly se dál mandelinky“ Kolumbus nás do Evropy přivezl sebou! “ Usoudilo jsem, že to je ztráta času a letělo dál, “ blik “ a bylo jsem pryč.

6. Kapitola.........................................................

Oběd............................................................................

Najednou jsem bylo ve vzduchu a padalo jsem do vody. Okolní pouště se nedalo nevšimnout, z toho jsem usoudilo, že to je africká oáza na Sahaře. “ Žbluňk “udělalo jsem, konečně jsem si zaplavalo! Tou dobou jsem mělo trochu hlad, tak jsem vyrazilo do okolí hledat sponky. Stálo to pár chatrčí, tak jsem se šlo podívat, jestli je nenajdu. V 1. Chatrči bylo oblečení, v 2. Nádoby, v 3. papír, ale hlavně sponky. byli lepší než obvykle. Po té, co jsem se najedlo, jsem se rozvalilo v trávě a odpočívalo. Také mě napadlo:“ Když už jsem tady, tak bych se chtělo podívat do pralesa! Chci do pralesa “ pravilo jsem odhodlaně, ale nestalo se nic ani ťuk. A najednou dup, dup, dup,... Přikráčel velbloud a div mě nezašlápl! Stihlo jsem uskočit jen tak tak. Velbloud se zastavil a povídá:“ Omlouvám se, nevšiml jsem si tě. Když jsi tak malé, nepotřebuješ pomoct?“

Kývlo jsem a usmálo se na velblouda. Poté jsem ho poprosilo:“ Svezl bys mne prosím k deštnému pralesu ?“ “ Ano, zrovna tam mám stejně namířeno, to není problém. Alespoň budu mít společnost! “ řekl vesele velbloud a sehnul se abych mohlo naskočit. Poté jsme vyrazili.

7.kapitola.........................................................

dlouhá cesta..............................................................

“ Proč tam vlastně chceš ?“ zeptal se mne velbloud. “ Chci poznat svět !“ odpovědělo jsem mu po pravdě. Po té jsem mu sdělilo celý svůj příběh, od knihovny, přes mandelinky až sem. Na můj příběh odpověděl toto:“ Zajímavé, chceš slyšet ty můj? “ Tuto nabídku jsem nemohlo odmítnou, proto jsem kývlo a začalo poslouchat. “ To bylo tak,“ povídá velbloud “jako malý jsem se narodil v chovu u bohatého statkáře. Časem jsem vyrostl a utekl mu. Od té doby žiju takhle sám. Sem tam se teda setkám i s jinými velbloudy, k nim mimochodem nyní mířím .“ “ Aha, takže ty jedeš na sraz velbloudů, který se koná v džungli !“ odtušilo jsem. Velbloud se podivil:“ Jak jsi na to přišlo? Já sice jedu na sraz, ale koná se v oáze. Džungle bude taková malá mezistanice, kde tě vysadím! “ Poté mi ukázal tuto mapu, podle které prý jdeme.

Na té tečce mne měl vysadit, od té šipky jdeme a dole u toho bodu bude mít sraz. S touto informací jsem bylo spokojené. Po chvílí cesty se velblouda zeptám:“ Je tu vážně kouzelník Magiáš? Já o něm slyšelo z doktorské pohádky a prý odjel na Saharu čarovat vláhu .“ “ Ano je,“ opáčil“ ještě se mu to nepovedlo, už pršelo kde co, ale vláha ne .“ Já jsem se zamyslelo:“ To je škoda, kdyby zde byl prales, žilo by se tu lépe, co kdyby jsme se za ním vydali? “ to poslední část jsem už řeklo nahlas a srozumitelně. Jenže i to o tom pralese zřejmě bylo naneštěstí slyšet, protože velbloud se zarazil a začal mi vysvětlovat: “ Kdyby zde byl prales, kde bych žil? Jsem poušti přizpůsobený a v lese bych nepřežil. Za ním nejedeme, je to moc z cesty .“ “ Hmm... “ povzdechlo jsem si smutně “ to je škoda, rádo bych vidělo ty jeho kouzla. “ “ Támhle již vykukuje prales !“ zvolal velbloud až mě vylekal. A opravdu, v dálce vykukovaly špičky stromů!

8. Kapitola.......................................................

Koruny Stromů.........................................................

“Ahój, velbloude !“ volalo jsem za ním ještě dlouho poté, co se semnou rozloučil. Když vtom, z ničeho nic se mi za zády ozvalo: “Ahoj! Vítáme tě u nás !“ Ohlédlo jsem se a za mnou na stromě sedí pralesnička usmívající se od ucha k uchu. “Ahoj, “ řeklo jsem překvapeně “já jsem Gloopies Klap. Jsem dobrodruh a objevuji svět! Jsem z Čech, to je stát Evropě. A kdo jsi ty ?“ Ona se usmála a řekla: “Pojď k nám do Korun Stromů , to je naše osada, tam ti toho povím víc .“ Kývlo jsem a vyrazili jsme. Lezli jsme po stromech obrostlými liánami, kolem bylo zatím ticho, ale po chvíli se začali ozývat papoušci a ještě hlouběji v pralese i opice. “Jsme na místě .“ oznámila pralesnička. Poté došla k dutině a řekla: “Dvakrát na vrcholek, prosím .“ To mě překvapilo, nechápalo jsem proč mluví s dutinou, to se ale po chvíli vysvětlilo. Z dutiny se ozval hluboký hlas: “Dobrá, pojďte dál “ Pralesnička mne pobídla ať jdu za ní. Nasedli jsme do vědra uvnitř dutého stromu a žabák, se kterým Pralesnička mluvila začal točit klikou. Vědro se zakymácelo a začalo pomalu stoupat. Teď jsem si všimlo celého systému kladek uvnitř stromu, kterým vedlo lano, na jehož konci bylo uvázáno vědro ve kterém jsme byli. Po hodné chvíli jsme byli na vrcholku dutého stromu. Zde jsme z vědra vylezli a posadili k vyhlídce.

Nyní Pralesnička konečně promluvila: “Vítej v Korunách Stromů, jsou na tom ostrůvku uprostřed řeky. Jak název napovídá, naše osada je celá na stromech .“ “Aha, rozumím a kdo jsi? “ tázalo jsem se. “Já jsem Pralesnička Leknínka .“ oznámila vesele. “ Mou povinností je, ti připravit uvítání, jehož součástí bude, že musíš vyprávět ostatním svůj příběh.“ oznámila“Jsi připravená?“ “ Ano, Leknínko, říct někomu svůj příběh, je pro mě maličkost, za tuto cestu, to je již potřetí!“ řeklo jsem bezstarostně. “ Tak to je dobře, my příběhy zbožňujeme, příprav se, dnes večer se nám představíš! Přijdu pro tebe až bude čas!“ řekla potěšeně a s hlavou plnou starostí na přípravu uvítání sjela vědrem dolů.

9. Kapitola.......................................................

Údiv žab....................................................................

“ Pojď, tradice čeká!“ zvolala Leknínka vesele “těší se celá naše vesnice!“ Tehdy mě napadlo, proč vlastně musím svoji cestu popisovat, taky jsem se hned zeptalo:“ Jaká tradice?“ Leknínka se zamyslela a řekla:“ Pojď, cestou ti to vysvětlím,“ Kývlo jsem a vydali jsme se směrem k vědru. “Jak už víš, my pralesní žáby milujeme příběhy,“ pokračovala Leknínka“ tak jsme se dohodli, že každého cizince, který jde kolem přivítáme a poprosíme o vyprávění. To se stane málokdy, takže to je taková oslava.“ “Děkuji za vysvětlení, teď tomu rozumím, ale proč si příběhy nevymíšlíte samy?“ zeptalo jsem se, když jsme vylezli z kbelíku pod stromem. “Teď ne, spěcháme !“ oznámila Leknínka natěšeně.

Z dálky bylo slyšet vzrušené kvákání a já u cítilo vzrušení. Leknínka, tou dobou už i moje kamarádka,

před chvílí oznámila, že mám počkat. Za chvíli na mne prý zavolá.

“ Klap!“ ozvalo se po chvíli“ pojď, všichni už čekají!“ Já kousek popošlo a rozhrnulo listí. V tu chvíli jsem překvapením stuhlo, Když Leknínka mluvila o oslavě, myslelo jsem že to bude malá oslava, jenže, to, na co jsem se koukalo, bylo ohromné! Na mýtince sedělo v kruhu spousta žab. Za nimi byli vzadu stoly s pralesními specialitami. “ Klap, jdeme na to.“ oznámila šeptem Leknínka. Poté zvolala: “Představuji vám neohroženého dobrodruha Gloopies Klap! Nuže, Gloopies, můžeš začít!“ Při posledních slovech jsem se vzpamatovalo z ohromení a uvědomilo si, že všichni tleskají a čekají co řeknu. “ Zdravím všechny pralesní žáby!“ začínám, poté jsem se pustilo do vyprávění, ale to byste si museli číst celou knihu znova.

“ A to je zatím celá má cesta, nyní, ale nevím, jak domů, když náhrdelník nefunguje,“ zakončuji odhodlaně vyprávění“ určitě se mi to povede, rádo se přijdu zase podívat!“ V tom vypukl hromadný potlesk a žáby začaly sborově zpívat:

“Příběhy z dávných časů, dobrodružství v nich zaznívá, Gloopies Klap svůj osud nese, srdce odvážné má.

Lesní vítr nese tvůj příběh, dobrodružství v něm zaznívá, Skvělý hrdina, nikdy neztratí svůj směr. Skřítkové, víly, kouzla a pohádky, svět plný záhad, Gloopies Klap svůj klobouk má, dobrodružství v srdci spí. Lesní vítr nese tvůj příběh, dobrodružství v něm zaznívá, Skvělý hrdina, nikdy neztratí svůj směr. Lesní stezky, řeky, hory vysoké, Gloopies Klap se vydává, Mandelinky a kouzlo ho provází, dobrodružství mu svitá. Zvuk lesního potoka, zpěv ptáků v korunách stromů, Gloopies Klap kráčí vpřed, dobrodružství je jeho domov.

Oáza v Saharou, velbloud vedle klokanů, cesty daleké,

Gloopies Klap nezastaví, jeho srdce odvahu zná. Lesní vítr nese tvůj příběh, dobrodružství v něm zaznívá, Skvělý hrdina, nikdy neztratí svůj směr. To my oslavujem! Příběhy milujem! S láskou zpíváme ti, na této cestě buď odvážné. Lesní vítr nese tvůj příběh, dobrodružství v něm zaznívá, Skvělý hrdina, nikdy neztratí svůj směr.

To my oslavujem! Příběhy milujem! S láskou zpíváme ti, na této cestě buď odvážné. To my oslavujem! Příběhy milujem!“^4

Překvapením jen úplně nadskočilo. Leknínka se nadechne a zvolá:“ Nyní oslavujme, hodujme, příběhy milujme!“ “ Leknínko,“ dojdu k ní a pokračuji“ děkuji, za píseň, byla, nádherná“ “ To je vpořádku, říkala jsem přeci, že bude oslava!“ řekne Leknínka překvapeně. “No jo, jenže já nečekalo něco tak velkolepého...“ vysvětluji. Rozhovor by asi pokračoval dál, jenže, v tom znova nadskočím, tentokrát leknutím, z korun stromů se snese vrána a povídá: “Zajímavý příběh, jestli je to pravda, tak domů, bych ti mohla pomoct!“ “opravdu?!“ říkám nadšeně“ jak by jsi mi mohla pomoci!“ Vrána se usměje a pokračuje:“ No, já pracuji v cestovní společnosti Vraník. Evropu mám po cestě, ovšem poletíme oklikou ještě přes Asii. “ “To by jsi pro mne mohla udělat?“divím se“to všechno uletíš?“ Do rozhovoru se vloží Leknínka: “Kolik bys nás unesla?“

(^4) Znění písně s akordy najdete na konci knihy (autor: AI, chat GPT)

10. Kapitola......................................................

Za inspirací a ještě dál..............................................

“Ahój, ahoj pralese, ahoj Pralesničky, mé kamarádky!“ volám s Leknínkou jedna přes druhou. “ Tak pojďte! za chvíli odlétáme !“ přeruší nás vrána Amálka , tak se jmenuje, jak nám řekla před chvílí. Obě se jí vyškrábeme na záda, naposledy zamáváme na prales a Leknínka na rozloučenou zvolá:“ Za inspirací a ještě dál! “ Amálka zamává křídly a jsme ve vzduchu, prales pod námi se rychle zmenšuje. “ Amálko? mohly bychom prosím obletět prales? Celý život tam dole bydlím a z takové výšky jsem ho ještě neviděla!“ zaprosí Leknínka. “Dobrá, stejně ještě nejsme dost vysoko, abychom narazili na vzdušný proud, který nás ponese.“ odsouhlasí Amálka vysvětlením. “ Klap! podívej! támhle je naše osada Koruny Stromů! a támhle je ta vyhlídka jak jsme na ni byli. Ten výhled je nádherný a poušť tak velká! Jenom z tohoto, by se dal udělat román!“ rozplývá se Leknínka. “ To je toho, taková poušť ohromná je, ale tos ještě neviděla moře! “ směje se vrána Amálka. Tentokrát jsem si povzdechlo já: “Ty se máš, že můžeš létat, vše vidíš z výšky, můžeš kam chceš...“ Amálka pobaveně odpoví:“ To vy teď pár týdnů taky, cesta nebude krátká a vy z mých zad uvidíte spousty inspirace, ale hlavně skoro celý svět!

11. Kapitola......................................................

Leknínka—umělkyně................................................

“ Už jsme dost vysoko,“ oznamuje Amálka„ držte se, zrychlíme!“ S Leknínkou na posled zamáváme pralesu a zakřičíme: „Ahóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóó óóóóóóóóóóóóóóóój, zas na viděnou!“ „ Snad nás dole slyšely.“ myslím si. V tom Amálka zatočí, trochu stoupne, roztáhne do široka křídla a prudce zrychlí. S Leknínkou div nespadneme, Leknínka se ohlédne a sleduje vzdalující se prales. Přední nožkou mu mává a zadumaně říká:„ Za jak dlouho Koruny Stromů zase uvidím, to bude všechno zase jinak. Bude se mi stýskat... “

Leknínka si sundává ze zad batoh a vytahuje z něj knihu plnou prázdných stran, otevře ji a vytáhne papírek s malbou pralesa, usměje se, vrátí ho tam a sáhne pro tužku. Do knihy si napíše velkým hůlkovým písmem:

cesta za inspirací ● Zápis 1. ...

Poté se zamyslela a zeptala se:„ Co tam mám napsat?“ „No, třeba tam popiš nebo nakresli ten výhled na prales. Co dál nevím.“ odpovím nejistě. Leknínka se rozesměje: „To je nápad! Namaluji tam rovnou i nás na Amálce." Rovnou se pustí do malování. Maluje nádherně...

12. Kapitola.....................................................

Pyramidy..................................................................

„ Přistáváme! Zastávka Egypt!“ křikne Amálka a hned taky začne klesat na nejbližší pyramidu. „ Je poledne, zítra ráno odlétáme, takže máte dost času se inspirovat“ pokračuje Amálka po přistání. Leknínka zabouchne knihu s kresbami tak prudce, až to zaduní, já leknutím nadskočím, upadnu a po pyramidě jako po skluzavce sjedu až dolů. Od spoda na Leknínku nadšeně zavolám:„ To byla zábava, zkus to taky!“

V tom se za mnou sesype hromádka prachu a rozkašlu se. Najednou prachu ještě přibude a ozve se další kašlání. To zřejmě sjela dolů i Leknínka. Já se za potácím, protože při hledání Leknínky v tom prachu škobrtnu a kamsi se zřítím.

13. Kapitola......................................................

Záchranná akce.........................................................

Tato část je z pohledu Leknínky, opsalo jsem ji z jejího deníku:

„Klap! Klap? Kde jsi!“ začala jsem na Klap volat. V tom se z díry pod kamenem ozvalo tiché volání o pomoc: „Haló? Je tam někdo? Leknínko? Pomoc! Zachraňte mne, někam jsem spadlo! ...“ Bylo mi hned jasné, že je to Klap. Proto jsem zavolala na Amálku, aby mi pomohla. Ta ovšem přilétla a když zjistila co se stalo řekla: „Počkejte tady, zaletím pro lano!“ a odetěla pryč. „ To je zajímavý námět na nějaký příběh...“ napadlo mě a hned jsem se pustila do vymýšlení,

vyprávěla jsem rovnou nahlas, aby mne Klap

slyšelo:

„Dnes ráno se vzbudil kolibřík a řekl si, že se proletí. Vznesl se nad zem a letěl tak vysoko, jak jen to šlo, vznesl se vysoko, vysokánsko, nejvýš jak kdy letěl, letěl nad stromy, nad pralesem, který z té výšky vypadal jako tečka. Byla to nádhera. Chvíli si tam jen tak poletoval, třepotal se a kochal tou nádheru. V tom od zdola z pralesa zazněla píseň pralesniček zpívající o dobrodruhu z daleka. Poznal, že ji zpívají v Korunách Stromů, tak se tam chtěl podívat. Zamířil tím směrem. V tu chvíli odtamtud vzlétla vrána nesoucí neznámou žábu a Leknínku, kterou ráno zdravil, když ji potkal jak jde na obhlídku pralesa. V tom zafoukalo a vítr ho odnesl pryč. Vrazil do pyramidy a zasekl se. Tak tam leží a volá o pomoc. Když v tom letí kolem zase ta vrána a pomůže mu ven.“ ukončila jsem vyprávění. V tom zpoza pyramidy přiletěla Amálka, já nadskočila a spadla za Klap do té díry. „ Leknínko? jsi tady? jsem tu s tím provazem!“ hledá nás Amálka. „ Tady jsme, spadla jsem sem za Klap, jak jsem se lekla!" volá Leknínka. Shora se sem i s lanem

se sype písek. Klap se ihned lana chytne a hbitě se vyškrábe nahoru. Já však ještě nejdu, protože z této propasti vede chodba, nahlédnu tam. Na jejím konci najdu místnost, která je slabě osvícená svícnem a po zdech na nějaké malby. To už dostanu strach z mumií a vylezu za Klap. Vidím, že Klap už leze zase nahoru, aby se sklouzlo. Plná radosti z úspěšné záchrany se rozběhnu za ním.

14. Kapitola.....................................................

Přes dva opaky..........................................................

„ Dobré ráno!“ říká Leknínka, když se mnou třese, abych se probudilo. Amálka je již také vzhůru a krouží nad námi. „ Z toho klouzání jsem bylo ták unavené...“ mumlám unaveně. Leknínka se usměje, podá mi balíček sponek a povídá:„ Už že budím dost dlouho, za chvíli odlétáme, je dobře, že jsi už vzhůru.“ poté zavolá na Amálku“ už je vzhůru, můžeme vyrazit!“ Vrána se snese dolů a přistane těsně přede mnou. „ Chutnaly ti ty sponky? Našla jsem je nedaleko u oázy.“ oznamuje„ Naskočte si, vyrážíme.“ Já si do pusy naláduji třetí sponkou a zbytek strčím do svého batohu. Pak se zarazím:„ Byly u té oázy tři domečky a palmy?“ vzpomenu si na velblouda. “ Ano, byly.“ přitaká Amálka „ Jak to víš?“ V tom se do toho vloží Leknínka:„ Že je to ta oáza, kde ses setkala s

velbloudem!“ Kývnu. To už sedíme na Amálčiných zádech a odlepíme se od země.

„ Přelétáme řeku Nil, příští zastávka Tádž Mahal .“ oznamuje Amálka, když letíme nad ohromnou řeku. „Za chvíli poletíme nad mořem, konečně se ochladí, když už nebudem nad tou pouští !„ říkám si vduchu. Leknínka asi myslí podobně, protože zvedne hlavu od svého deníku cesty za inspirací a povídá:„ Jak se to moře, přes které poletíme jmenuje?“ poté hlavu opět skloní k malbě nás na Amálce nad Nilem. Já také vytáhnu svůj deník (ten mi daly Pralesničky v Korunách Stromů, je v něm zapsané mé vyprávění, teď v něm pokračuji abych mělo celé to dobrodružství pohromadě) s názvem cesta kouzelným náhrdelníkem a začnu psát... „Leknínko, to bude Rudé moře, přeletíme ním do Asie “ vysvětluje Amálka Leknínce. Já si najednou vzpomenu na včerejší Leknínčin příběh: „ Mohlo bych si půjčit tvůj deník, abych si opsalo včerejšek ?“ zeptám se. „Jo jistě, tady je ,“ podá mi ho“ kdyby tě zajímal ten příběh, tak v něm fantazie je, není to jak se zdá.“ odpoví záludně. Já se zamyslím a pustím se do přepisování. Tou dobou už vlétame nad moře a v dálce je vidět pevnina.

15. Kapitola......................................................

Asie...........................................................................

„Přistáváme na severozápadě Arabského poloostrova, “oznamuje Amálka„ přečkáme tu noc a zítra pokračujeme!“ „Tak to už jsme v asii. “ dodám, aby Leknínka věděla. „Hodila by se mapa, abychom věděli kde jsme a taky jsem si mohla značit naši trasu. Nemáte nějakou?“ prosí Leknínka. „Teď ne, ale u Tádž Mahalu nějakou seženeme.“ odpoví Amálka. Tou dobou se už chystáme na přespání a mě hlavou pořád vrtá Leknínčin příběh... ...Stojím opět u mandelinek, tentokrát ale nepokřikují. Zvou mě dál a vedou k vysokým stromům opodál. Vejdeme mezi ně a mandelinky jsou najednou pryč! Místo nich tu léta spousta kolibříků. Kteří mě zdraví: „Ahoj Klap! Vítej u nás v Amazonii! Kolibříci žijí jen zde, jsou jedineční živočichové.“ Teď jeden kolibřík začal přistávat za učitelskou katedru a najednou celý pralesa i on sám vlétli do obrazu na zdi. Klap teď sedělo ve školní lavici s Leknínku a za katedru seděla

Amálka která pokračuje: „Protože jako jediný pták umí couvat.

Také se živí nektarem z květů.“ zakončí vyprávění důležitě. V

tom se ozve: „crrrrrrrrrrrrrrr“ byl to školní zvonek... ...„ Crrr-cvak !“ zaklapnu budík který sebou měla Amálka. Mám dobrou náladu a povídám Leknínce: „Už vím, co je to v tom tvém příběhu jinak než má !“ Leknínka se usměje a rozespale řekne : „Já věděla že na to přijdeš.“ Amálka mezi tím, než jsem se rozkoukalo uklidila budík a připravila vše k odletu. Nasedli jsme jí na záda a pokračovali.

16. Kapitola.....................................................

Plán...........................................................................

„ Jdeme na to! “ krákne Amálka odhodlaně. Já s Leknínkou opatrně dojdeme před vchod a vejdeme dovnitř na průzkum. Uvnitř je to tu nádherné. Začneme si to tu rozhlížet a procházet. Já mám akorát pořád pocit že nás někdo sleduje. Když se dostatečně pokocháme vyjdeme ven a zavoláme na Amálku. Ta se začne snášet z oblak, ale v tom se zarazí a zavolá: „ Blíží se lidé, schovejte se!“ My i ona ihned doběhneme ke keři. Lidi už jdou kolem a něco si povídají, nejspíše nějakým cizím jazykem, protože jim nerozumím. Amálka ale asi ano, protože se usmívá a šeptá: „ Mají mapu, Leknínko, oni mají mapu! “ Jeden z nich zastaví a z batohu vyndá papír. Chvíli si ho prohlíží a najednou zafoukalo a papír letí pryč. „ Ten náš plán byl na draka, vůbec nevyšel.“

myslím si. Jenže právě v tu chvíli Amálka udělá něco, co jsem vůbec nečekalo. Vylétne zpoza keře a mapu chytí. S ní odlétne stranou a zase se schová. My se za ní nadšeně rozběhneme, jenže jak rychle se naděje objevila, zase zmizela. To nebyla mapa, ale nějaký leták! „ To by ale znamenalo, že pravou mapu, mají pořád ti lidé, kteří teď hledají ten leták, co jim uletěl! “ řekne smutně Leknínka. V tom se za námi ozve tichý smích. Ostatní to zřejmě neslyšely, protože řeší jak mapu získat. Nakonec Amálka rozhodně řekne:„Já s Leknínkou poletíme za nimi a tu mapu získáme! Do západu slunce jsme zpátky.“ Leknínka naskočí Amálce na záda, rozloučíme se a odlétnou pryč. Sotva zmizí z dohledu, za mnou z keře nejistě vykoukne bílá myš a zeptá se mě: „ Ahoj, už je ten pták pryč?“ „Myslíš Amálku? Jo, ta letěla do města pro mapu.“ odpovím. Bílá myš vyleze ven a zeptá se: „ Chtělo bys tady provést?“ ............................................................................................. „ Amálko, támhle jsou!“ zavolám nadšeně. „ Konečně, už je tu hledáme dost dlouho. Teď je budeme sledovat a až ji vytáhnou, sebereme jim jí.“ odpoví Amálka. Lidi vchází do nějaké budovy.

„ Amálko? pusť mě na jejich batoh a počkej tady.“ povídám. „ Mě se to nezdá, ale když chceš. Vrať se do pěti minut.“ řekne Amálka nejistě a na poslední chvíli mě položí na jeden z batohů. Já se nadechnu, zavřu oči a s ránou se za mnou zavřou dveře.

17. Kapitola......................................................

Mapa.........................................................................

„ ...a to je konec prohlídky, máš nějaké otázky?“ zeptá se mě myš, když podruhé ten den, tentokrát o něco moudřejší než prve, vycházím z Tádž Mahalu. „ Ne. Počkat! Vlastně ano! Máte mapu? “ vzpomenu si na Leknínku. Myší průvodce odpoví: „ Mám, pojď za mnou.“ a zaleze do myší díry. Když za chvíli vykoukne, drží mapu světa a podává mi ji. „ Děkuji, to bude mít Leknínka radost,“ vzpomenu si na západ slunce, „ kde vlastně je? Západ slunce je tu a oni nikde!“ leknu se. Potom dodám:„ Děkuji za prohlídku.“ a spokojeně si vezmu mapu. ............................................................................................. Lidé vejdou do bytu v hotelu a já se snažím vloupat do jejich batohu. Kouknu se na hodiny v místnosti a zděsím se. Za dvě minuty musím být venku! Zip konečně povolil, vlezu dovnitř batohu a začnu se přehrabovat ve věcech. Je tu telefon, knížka, další letáky, tužky a konečně i mapa! Vezmu ji, vyškrábu se ven a začnu hledat okno. “ Uf, je otevřené“ uleví se mi. Vyrážíme směrem k němu. Jenže, lidé se otočí, všimnou si mapy na stole a zvednou ji. Nejspíš si mě všimli, protože ji nesou ke dveřím. Já se ze všech sil držím zespodu mapy a strachy skoro nedýchám. Naštěstí někdo zaklepe. Člověk mě položí na skříň, nejspíš myslí že se odtud nedostanu a otevře dveře. S někým si

povídají a pak je zavře. Teď volá na někoho u stolu uprostřed místnosti. Ten se zvedne a zamíří k oknu. Nejspíš ho chce zavřít. Já začnu panikařit. Pak si vzpomenu na papírové vlaštovky, které jsem viděla na obálce knihy v knihkupectví cestou. Rychle papírovou mapu začnu překládat a za chvíli to i vypadá jako letadélko. Rozběhnu se, odrážím a dopadnu na vlaštovku. Ta prolétne místností a oknem zamíří ven. Jenže, přesně na opačnou stranu, než čeká Amálka.

............................................................................................. Myš vykoukne za mnou a hlásí:„ Nikoho jsem nenašla a ty?“ „ Já také ne. Doufám že se neztratili. “ odpovím. V tom se za mnou ozve hlasité „ Žbluňk! “ a praskání: „ Ach jo, je po mapě, celá se rozpila a já se kvůli ní tak natrápila.“ Hned mi bylo jasné, kdo to je. Rozběhnu se za ní nadšeně. „ Ahoj Leknínko, konečně jsi tady! Čekám už dost dlouho, pojď za mnou, někoho tu představím! “ vychrlím zmateně na Leknínku. Ta za mnou doplave i s papírem, který pravděpodobně býval mapa. „ Ahoj Klap, Amálka tam zůstala když jsem uletěla. Kde je teď nevím.“ řekne sklesle. „ Ty že jsi uletěla?“ podivuji se. „ Jo na mapě,“ odpoví už o něco veseleji„ jenže jsem přistála rovnou do té vody, takže je po ní. “ dodá zase sklesle. Já se začnu hrabat ve svém batohu a najdu jednu z dvou map od myši. Podávám ji Leknínce i s jejím batohem, který si u mne nechala. „ Kdes ji sehnala?„ diví se Leknínka.

18. Kapitola......................................................

Nádraží......................................................................

„ Škoda že je už prohlídku nestihnu“ povzdechne si Leknínka. Já se jí ani nedivím:„ Neboj, cestou ti to všechno řeknu.“ Projdeme za naším průvodcem další úzkou uličkou. „Tak jsme tady!“ oznámí, když jdeme okénkem do sklepa. Po malých kamenných schodech vlezeme dovnitř a průvodce pokračuje: „ Vítejte na našem nádraží! Brzdí tu nejen vlaky ale i metra , nebo letadla. „ pokračuje slavnostně“ Jestli někam potřebujete, od tud tam, nebo alespoň tím směrem něco letí, jede, nebo plave!” zakončí. „ Plave?! “ diví se Leknínka. „ Ano, na to jsem zapomněl, je tu i přístaviště pro lodě .“ dodá chlubivě. U vstupu sedí veverka a ptá se nás, kam chceme: „ Vítejte na stanici u Veverky. Ať poletíte, nebo poplujete i pojedete, potřebujete lístek na danou stanici, či místo, kam chcete. “ odmlčí se na chvíli „ Kam potřebujete?“ „K Barentsnovu moři.” odpovím „ doufám, že si to dobře pamatuju. “ zamumlám zbytek. Veverka se sice divila, ale poté se zeptala: „ Máte možnost letu, plavby i jízdy. Vyberte si.“ „Já bych chtěla metrem.“ řekne Leknínka a tázavě se na mě podívá. Já kývnu a veverka nám podá

dva lístky. „ Budete muset přestupovat na loď, tak daleko žádné metro nejede“ oznámí ještě když píše na papír jak cesta bude probíhat. Pak nám papír podá a my vyrazíme do podzemí.

19. Kapitola.....................................................

Pokrok nezastavíš.....................................................

Dojdeme do tunelu s koleji. Já se kouknu na papír a lístek od Veverky. Najdu kolonku zaprvé kde stojí:

Stanice u Veverky-nástupiště Q-metro E128. Podívám se

zmateně na Leknínku. Ta tomu asi taky moc nerozumí, protože kouká na text stejně zmateně jako já. „ Ty jsi tu větší specialista na techniku, cestování a navigaci! Kam máme tedy vlastně jít? “ ptá se mě Leknínka. Já jen pokrčím rameny a zamířím k nejbližšímu cestujícímu. „ Dobrý den, “ oslovím ho „ řekl byste mi prosím kudy na nástupiště Q? “ Vrabec se podívá na mě a Leknínku. Zřejmě se zamyslí a řekne: „ Nástupiště Q je v nejnižším patře. Musíte po schodech úplně dolů. Po téhle červené čáře s nápisem Q byste se tam také měli dostat.“ ukáže křídlem na červený pruh napravo od nás. „ Děkuji, to jsem nevědělo, u nás nic takového nemáme. Děkuji za radu nashledanou! ” poděkuji. On odpoví: „ To víš, pokrok nezastavíš! Prý to ale okoukali od lidí, takže to taky není úplně náš vynález. Jestli jste neznali toto, tak to se dole budete teprve divit! Nemáte zač. Na

shledanou.“ Já s Leknínkou se rozběhneme po červené lince směrem ke schodům. Metro jede za 5 minut! Když doběhneme na stanici už nám zbývá jen 1 minuta. V tunelu to začne hučet a ozývat se pískot brzd. Do toho rámusu se ještě ozve reproduktor na stropě: „ Dálkové elektrické metro E128 společnosti Pokrok Nezastavíš vjíždí do stanice U Veverky na nástupiště Q! “ Leknínka je z toho všeho rámusu zmatená a rychle se rozhlíží na všechny strany a když do stanice vjede nablýskané tmavomodré třpytivé metro se spoustou okének a obrovským červeným nápisem Pokrok Nezastavíš, pod kterým bylo napsáno malými písmeny napsáno: Nejmodernější cestování pro vás, tak jsem na to i já koukalo s pusou dokořán. „ Já jsem čekala, že to bude podobně jako s Amálkou, ne že tu bude takovýhle stroj.” řekne Leknínka. Já odpovím: „ To je taky, čekala jsem krtky, kterým pojedeme na zádech.“ Nějaký cestující vedle nás to slyšel a řekne: „ Já když jsem tím jel poprvé, tak jsem se taky divil. Tohle metro je novinka, jinak dřív to bylo jsi jste říkali.“ Já kývnu a vydám se blíž. Leknínka kde hned za mnou, zaujalo ji takové jiné menší okénko s tlačítkem. Sotva se k němu ale přiblížila, stěna metra i s okénkem se otevřela. Byly to dveře, do kterých jsme nadšeně vběhli.

20. Kapitola.....................................................

Historický průjezd....................................................

Usadíme se v krásném kupé lazeném do modré, červené a bílé barvy. Na stolku s leží několik letáků a na stěně pod oknem jsou nějaké tlačítka. Leknínku zřejmě zaujaly, protože hned jedno zmáčkne. Najednou se ozve hlas: „Vítejte v metru E128. Jste tu poprvé? Stiskněte 1, už jste tu byli, stiskněte 2. ” Leknínka bez rozmýšlení stiskne jedničku a příjemný hlas pokračuje: „ Prováděcí manuál k ovládání kupé je spuštěn. Pro zopakování informací stiskněte 9. Pro nastavení hudby 3... “ Já už neposlouchám a pročítám si letáčky s vyznačenou mapou metra a základními informacemi o památkách okolo kterých jede. Je tu i Tádž Mahal. To mi připomene co jsem Leknínce slíbilo. Hned jí to taky řeknu: „ Leknínko, chtěla bys už říct to o tom Tádž Mahalu?” Ona hned odpoví: „ Určitě, jen chvíli počkej, nastavím vhodné světlo a muziku.“ „ Tebe to něak zaujalo.“ divím se. Leknínka už mačká tlačítko za tlačítkem, dokud světla nežloutnou a pak odpoví: „ My v pralese nic takového nemáme, tak to chci zkusit.“ na chvíli se odmlčí a pokračuje „ Můžeš začít vyprávět.“ „ Tomu rozumím. Doufám, že nezpletu ta jména“ odpovím a začnu vyprávět „ Tádž Mahal byl dostavěn roku 1648 indickým mogulem Šáhdžánem na památku své manželky Mumtáz Mahal... ... ...Tádž Mahal se díky své výjimečnosti řadí mezi sedm divů světa a je dědictvím UNESCO. Ročně jej prý navštíví asi 10 milionů lidských

návštěvníků.“ zakončím vyprávění. Leknínka je nadšená. „ Teď že o něco požádám naopak já,“ dodám „ řekla bys mi prosím jak to bylo s tou mapou?“ Leknínka se zamyslí a řekne: „ Dobře, ale pak už půjdeme spát, jsem po dnešku unavená.“ Já přikývnu, vytáhnu deník abych si to zapsalo a ona začne vyprávět. Celé jsem si to napsalo si času kam to patří. Takže se s tím nebudu znovu opisovat. „... ohledně Amálky, když přilétne za průvodcem, tak bude vědět kudy.“ řekne na závěr. Pak dodá: „ Dala jsem mu čísla našich jízdenek a podle nich nás najdou.” „ Dobře, to byl dobrý nápad. Teď už půjdeme spát.” řeknu Leknínce. Každá se uvelebíme na jedné straně kupé na sedadle, Leknínka namačká kód 3210 a světla zhasnou. Pak řeknu: „ Nezapomeň se kouknout do všech čtyř koutů, aby se ti splnil dnešní den. Dobrou noc, Leknínko.” Leknínka se převalí na sedadle a odpoví: „ Nezapomenu, dobrou noc, Klap.“

21. Kapitola.....................................................

Klíhové nočky...........................................................

Asi jsme spali hodně dlouho, protože nás vzbudil až zvuk brzd a hlas z reproduktorů: „ Konečná stanice, prosíme,

vystupte, děkujeme vám, že jste s námi jeli až sem a doufáme, že jste byli spokojeni. Na shledanou! Loučí se s vámi dopravce Pokrok Nezastavíš. Světla se rozsvítí, slezeme ze sedadel a Leknínka povídá: ,, Dobré ráno, Klap! Zdál se mi sen o tom, že se setkáme s Amálkou. Co tobě?” Já si dám batůžek na záda a když vycházíme z kupé, tak odpovím: ,, Dobré ráno Leknínko. Mě se zdálo o zimě... ” Vyjdeme z vagónu metra a zamíříme po schodech vzhůru. Cestou si prohlížím papír od Veverky. ,, Píší tu, že za hodinu nám pluje loď. Také by tě mohlo zajímat, že jsme právě úplně na druhé straně Asie, teď teda spíš už v Evropě. “ oznámím Leknínce noviny a ukazuju ji to na mapě. Vylezeme z dutiny ve stromě a oslní nás denní světlo. První co uvidíme je bílo a ucítíme zimu. Z nebe se snáší bílé sněhové vločky. V dálce u řeky stojí přístav. Leknínka poskočí radostí a řekne: ,, Já vím co to je! To bílé, to je klíh a ty maličké kousíčky jsou klíhové nočky! ” Já se rozesměju a skočím do závěje. ,, Brrr ” hned ale zase vyskočím, protože sníh je hrozně studený. Začíná mi být zima a přes drkotající zuby jí odpovím: ,, T-to n-ne-nejsou klíhové n-nočky, ani k-k-klíh. J-jsou t-to s-s-s-íhové v-v-n-n-učky.” V tom se za námi ozve známý hlas: ,, Vy myslíte sněhové vločky?” ,, Amálko!” výkřikem obě současně a rozběhneme se za ní.

Sedíme Amálce na zádech a míříme na jih. Vesele si povídáme naše zážitky. ,, Jsem ráda, že jsem konečně viděla ten sníh. “ chlubí se Leknínka. Já jí nechci brát radost, tak o to, že u mě doma je sníh každou zimu radši pomlčím a změním téma: ,, A jak jsi nás vlastně našla,

Amálko?” ,, Když se Leknínka dýl nevracela, vrátila jsem se k Tádž Mahalu abych to řeka Klap. Jenže, Klap tam nebylo. Byla tam jen taková bílá myš, která mi řekla, co se stalo a dala mi čísla vašich lístků. Takže jsem vyrazila za námi po trase metra. Všude jsem se vyptávala, ale poslední zprávu mi řekl Vrabec, který vám prý radil kudy na nástupiště. Můžete být rády že jsem vás našla. Normálně tolik na Sever nelétám.” pustí se do vyprávění Amálka. Já jí ale skočím do řeči: ,, To je pravda! Potom jsme nastoupili do toho metra. “ Pak nadšeně pokračuji: ,, Já jsem už metro vidělo, dokonce i elektrické, ale takhle moderní s ovladači osvětlení vkupé, to bylo poprvé. “ ,, To já viděla metro poprvé.” dodá Leknínka chlubivě.

22. Kapitola.....................................................

Poklad.......................................................................

Přistaneme na vrcholku věže hradu z červených cihel. ,,Vítejte na hradě Turadia v Lotyšsku.” řekne vesele a pak dodá ,, Dobře že je zavřeno. Jinak by tu byla spousta lidí. Takhle si alespoň po tom šílenství s vaším hledáním odpočinu. ” Mě s Leknínkou se ale odpočívat nechtělo. Z metra jsme byli odpočatí až až. Místo toho, jsem se s Leknínkou vydalo do sklepení hledat poklad z pověsti, kterou nám Amálka vyprávěla cestou. Protáhlo jsme se škvírou mezi dveřmi a vešli do podzemní místnosti s výstavou. Vzali jsme zápalky, škrtli nimi, zapálili si svíčky, abychom lépe viděli. Nyní se ze tmy mimo ceduli ,,MUZEUM” vynořily i první exponáty. Postupovali jsme temným sklepením dál, když jsem si něčeho všimlo. ,, Leknínko, podívej, támhle u země je díra ve zdi. Pojďme ji prozkoumat.” řeknu hlasem zesíleným ozvěnou. Leknínka kývne. Vydáme se dovnitř. V tichu jsou slyšet jen naše kroky. ,, Jau!“ vykřiknu, když o něco zakopnu. Moje svíčka zhasne. Najednou se ozve rachot. Malý vchod se zhroutil a zasypal. Leknínčina svíčka už taky nesvítí. Sfoukl ji vítr který vyvolaly padající kameny. Jakoby toho už nebylo dost, nad námi se ozve podivný hlas: ,, To už je noc, že mě budíte?” Následuje tiché zapraskání a tichý šum křídel. Nadskočím, když se hlas ozve znova a tentokrát těsně u nás: ,, Ahoj, kdo jste? Já jsem netopýr. Jmenuji se Zastín.” ,, Netopýr, to nám ještě scházelo. U nás jí jen

hmyz, ale co když je to nějaký jiný druh co jí žáby?! ” uvažuji. Já jsem tak vylekané, že se ani nehnu, takže řeči se ujme Leknínka: ,, Ahoj Zastíne. Já jsem Leknínka a tohle je můj kamarád Klap. ” Leknínka (alespoň myslím, že to byla ona) se ke mě po tmě dopotácí a strčí do mě , abych se vzpamatovalo. ,, Ahoj Za-za-zastíne.” vypravím ze sebe pořád vylekaně. ,, My jsme tu uvízli. ” dodám sebejistěji. Pak se opatrně vydám směrem, kterým tuším Leknínku. Když někoho nahmatám, ozve Zastínův hlas. ,, Klap, jestli hledáš Leknínku, tak ta je tady .” Za mojí přední nohu mě chytí dlaň s drápky a popotáhne mne o tři kroky dál. Já zavrávorám a spadnu na Leknínku. Obě vyjekneme. ,, Nechcete pomoct se odsud dostat?” zeptá se Zastín a do pacičky mi podá svíčku a zápalky se slovy: ,, Tady máte, bez toho příšerného světla by jste hned zabloudily.“

23. Kapitola.....................................................

Studna.......................................................................

Podle Zastínových pokynů jsme se sami, jelikož netopýr se s námi rozloučil aby nemusel na světlo, vydali se svíčkami v pacičkách chodbou. Byla celkem prostorná a svou zpletitostí připomíná bludiště. Učiněné místo na poklad. ,, Teď doprava. A tady zase doprava. Příště doleva.” vytrhne mne z úvahách o pokladu Leknínka, která si neustále opakovala Zastínův návod. Ten byl prostý. Vždy dvakrát vpravo a jednou vlevo. ,, A doleva...”

slyším asi už tak po padesáté. ,, Jsme tady!” probere mě Leknínka z neustálého rytmu. Když jsi je jistá, že ji sleduji, odříká Zastínova slova: ,, Budete postupovat až na konec chodby, kde je východ. Ten najdete bezproblémů, když jste se dostali sem.” Zvednu svůj zrak od podlahy, kterou jsem celou cestu pozorovala abych nezakopla a oslepí mě tenký pramínek světla, který osvětluje stěnu pár kroků před námi. Dojdu až k ní a podívám se odkud paprsek vychází. Leknínka hned běží za mnou a také si prohlíží strop, který u stěny porušený. Skulina ze které vychází světlo vypadá Jako dírka po suku. Napadne mě, jestli tu nejsme špatně a ohlédnu se odkud jsme přišli. Uvědomím si, že se poslední dobou cesta snižovala. Najednou na mě z hora spadne kamínek. Vzhlédnu a všimnou si Leknínky, která se pokouší vyšplhat nahoru. Docela jí to po hrbolaté kamenné zdi jde. Zkusím to taky. A opravdu za chvíli, i přes to, že kamení je vlhké a klouže, jsem kousek za Leknínkou. Že stropu chodby tu vede jakýsi kulatý tunel vyskládaný kamením rovně vzhůru. Když do něj přelezu, Leknínka se ozve: ,, Už jsme skoro tam. Východ je ucpaný ale nějakými prkny. Budeš mi muset pomoct je odstrčit. ” Já jenom souhlasně zabručím, protože přemýšlím o tom, že tento tunel vypadá novější než celá chodba. Když obě vylezeme k prknům, po troše námahy a balancování se nám je povede odstrčit. Konečně jsme zase na vzduchu. Vylezli jsme vprostřed nějakého lesa ze studny. ,, Tak proto mi připadal ten komín novější. Ona to byla nová studna, kterou se zřejmě Prokopali do chodby, která asi bývala u konce zaplavená a díky šikmé podlaze byl zbytek na suchu!” řeknu svůj názor

Leknínce. ,, Asi ano. Pak voda vyschla a studna se přestala používat. ” odpoví. Pak mi ale něco dojde: ,, Jak trefíme zpět?” Leknínka si ale ví rady: ,, Hrad byl na vrcholu kopce. Když půjdeme vzhůru, mělo bychom tam dojít. ” Nic lepšího jsme již nevymysleli, tak jsme se vydali do kopce. Jdeme asi dvacet minut, když dojdeme na vršek. Jenže hrad je pryč. Jsme ztraceni.

24. Kapitola

Zázrak

,, Zkusím vylézt na strom.” navrhne Leknínka. ,, Dobře. Za pokus to stojí.” souhlasím. Leknínka se hbitě vyškrábe do koruny a za chvíli už na mě volá: ,, Skoro nic nevidím. Tenhle strom je moc nízký. Zkusím ten vedle.” Leknínka sleze dolů ze stromu a spolu vylezeme na další. Z toho vidíme do dálky a i hrad z cihel. Na jednu stranu louky a vesnici, na druhou les bez konce s narušený stavbou na protějším kopci. ,, Musíme být pořádně daleko. ” poznamenám sklesle. Leknínka, která sedí o větev výš se ještě jednou rozhlédne a pak řekne: ,, Už je určitě odpoledne. S cestou zpátky si musíme pospíšit. V noci asi nepůjdeme a ráno Amálka odlétá. ” Hned na to vyrazíme, už po zemi směrem, kde očekáváme hrad. Tedy na nejbližší kopec. Když se začalo připozdívat, došli jsme do údolí. Leknínka se už radovala, že to stihneme, když tu se za

nejbližším keřem vynoří řeka. ,, Co teď? Jak se dostaneme na druhou stranu?” polekám se. Leknínka jen prostě odpoví: ,, Přeplaveme. ” Na to se hned rozskáče k řece. Já jdu váhavě zaní. Když dorazím k okraji, Leknínka už plave ve vodě a docela jí to v silném proudu jde. Když už se chystám vlézt za ní, nad hlavou se mi ozve vlaštovčí zaštěbetání, které zní dost varovně. V ten samý okamžik Leknínku strhne vířící voda a vyhodí ji na břeh o pár metrů dál. Rozeběhnu se za ní. Naštěstí je vpořádku.

Lauma