Alkoumista z hor

Prolog — Dítě hor

Vysoko v Krkonoších, tam, kde zima trvala o měsíc déle než v nížinách a kde mlha z údolí stoupala hustá jako ovesná kaše, se věci dělaly po staru. Lidé tam věřili ve staré bohy, ve zrádnost bažin a v sílu bylin [1].

Jáchymovi bylo dvanáct let a svět pro něj voněl po mokré žule a sušeném kapradí.

Věděl, co jsou místní léčitelky zač. Mudlové z vesnice za nimi chodili se zlomenými hnátami a horečkami, a léčitelky jim vařily odvary. Ale Jáchym, schovaný za hromadou palivového dříví nebo skrčený v koruně starého dubu, viděl víc. Viděl, jak stará bába kořenářka při míchání lektvaru nešeptá modlitby, ale tichá zaříkávadla. Viděl, jak jiskry z ohně tancují přesně tak, jak ona diriguje svým pokrouceným prstem, aniž by k tomu potřebovala jakoukoliv hůlku. Byla to přírodní magie, Hudl y Natur, stará a hluboká jako hory samé.

Jáchym se to snažil napodobit. Každé odpoledne, když měl pást kozy na horní louce, si stavěl malé ohníčky. Sbíral netřesk, pryskyřici a sušené vlčí boby. Míchal je ve zrezivělém plecháčku, který našel u potoka.

Dlouho se nic nedělo. Až do jednoho chladného odpoledne.

Jeho kamarád, mlynářův syn Tonda, se vsadil, že přeskočí průrvu nad Divokým potokem. Nohy mu uklouzly na mokrém mechu a Tonda se zřítil dolů. Zastavil se až o ostrý kámen v mělkém brodu. Ležel tam, z nohy mu prýštila krev a kůstka nepěkně trčela skrz kůži.

Jáchym k němu seběhl. Tonda křičel bolestí a ztrácel barvu. Jáchym věděl, že k léčitelce do vsi je to hodina cesty a tolik času nemají.

Vzal svůj plecháček s napůl uvařeným bylinným hlenem. Ruce se mu třásly. Sevřel nádobku oběma dlaněmi a zavřel oči. Neměl hůlku, neměl ani tušení, jak se to dělá. Jen si z celého srdce přál, aby ta hmota fungovala, aby držela, aby scelovala.

Uvnitř hrudi ucítil podivné teplo, které mu vystřelilo až do konečků prstů. Plecháček v jeho dlaních zasyčel. Tekutina uvnitř zhoustla a zezlátla.

Jáchym ji popadl a vtlačil přímo do Tondovy rány. Chlapec zařval, ale pak překvapeně zmlkl. Zlatavá hmota ztvrdla jako kámen, zastavila krvácení a zafixovala kost lépe než jakákoli dlaha.

Když Tondu o hodinu později nesli dospělí do vsi, vesničané mluvili o zázraku. Léčitelka se jen podívala na ztuhlou hmotu na chlapcově noze a pak upřela dlouhý, zkoumavý pohled na Jáchyma.

O dva dny později do vsi přijel vůz. Zastavil před Jáchymovou chalupou a vystoupil z něj muž. Nebyl z hor. Měl na sobě sametový kabátec, který se do bláta a hnoje nehodil, a v ruce držel hladkou javorovou hůlku, se kterou si nonšalantně pohrával.

„Říká se, že tu máte chlapce s jistým... nadáním pro scelování,“ řekl muž Jáchymovu otci, zatímco si úkosem prohlížel malého kluka schovávajícího se za pecí.

Otec se zamračil. „Kluk má jen štěstí. Není to žádný čaroděj.“

„To rád slyším,“ usmál se cizinec. „Protože čaroděje my v Praze tolik nepotřebujeme. Císař Rudolf zakládá něco většího. Císalkuch už nestačí. Hledáme ty, kdo cítí magii v hmotě. Alchymisty. A ty, kteří to umí spojit.“

Cizinec dřepl, až se dostal na úroveň Jáchymových očí. Z kabátce vytáhl malý měděný kotlík, ne větší než pěst, a položil ho před něj.

„Máš v sobě horskou magii, chlapče,“ řekl tiše. „A jestli se ji naučíš ovládat... jednou skončíš na RAKALU. A tam uvidíš divy, o jakých se ti tady v těch lesích ani nesnilo.“

Jáchym se zadíval na malý kotlík, pak na cizince z Prahy, a poprvé v životě pocítil něco víc než jen zvědavost. Pocítil volání osudu.

Kapitola I — Příjezd do města věží

Praha se pod ním nejdřív jevila jen jako tmavý hřbet země, ze kterého tu a tam trčel kámen. Pak se mlha začala trhat.

Jáchym stáhl ramena blíž k sobě a přitiskl kolena ke koštěti. Stéblo pod ním lehce zavibrovalo, jako by se urazilo, že mu zase nevěří. Dřevo bylo studené, navlhlé nočním letem, a v prstech ho pálilo. Na zápěstí se mu srážela jinovatka. Cestoval od druhé hodiny po půlnoci, bez zastávky, přes spící stráně a černé lesy, a teď, když se na obzoru začalo dělat šedo, cítil v zádech únavu tak starou, jako by si ji vezl už od dětství.

Pod sebou měl řeku. Vltava se ještě neprobudila do dne, jen tiše táhla mezi břehy, hustá a kovová. Nad ní se zdvihaly věže — jedna, druhá, pátá, desátá — a Jáchymovi na okamžik připadalo, že neletí do města, ale do zježené pasti. Hroty kostelů a střechy paláců trčely z mlhy jako zuby. Mezi nimi se sem tam cosi mihlo. Ne pták. Pohyb byl příliš rovný, příliš jistý.

Další koště.

Takže povídačky byly pravdivé.

Praha za Rudolfa prý nikdy nespí. Jen mění druh světla.

Jáchym se naklonil doleva a Stéblo poslušně svezlo oblouk nad malostranskými střechami. Komíny funěly první kouř, někde na dvoře štěkl pes a hned zmlkl, jako by dostal ránu přes čumák. Vlhkost tady měla jinou chuť než v horách. Tam voněla po smůle, kameni a tlejícím listí. Tady po sazích, po železe, po mokré zdi, ve které se drží století cizích hlasů.

Na levém boku ho tlačilo pouzdro s hůlkou. Opravené už potřetí. Javor, lesní víla, vlasové trhliny u rukojeti. Měl ji rád právě pro ty vady. Dobrý nástroj aspoň občas odporuje.

Pravou rukou sáhl do kabátce a nahmatal koženou obálku, kterou mu včera večer předala stará Bohuna v Křížlicích. Měla prsty od šalvěje, dýchala přes zuby a tvářila se, jako by mu dávala vlastní plíce.

„Tohle neztrať, Jáchyme.“

„To vím taky.“

„Nevíš nic. Proto jedeš do Prahy.“

Pak se uchechtla, až jí v koutku oka naskočila voda, a dodala tišeji:

„Až uvidíš tu jejich slávu, nenech se tím oslepit.“

Tehdy mu to přišlo zbytečně divadelní. Teď, když se před ním Hrad zvedal z mlhy jako něco mezi klášterem, pevností a snem člověka, který už tři dny nespal, to znělo rozumněji.

Přitáhl Stéblo výš. Nad Pražským hradem foukal ostřejší vítr a někde zezdola se ozvalo duté zvonění. Ne kostelní. Kov na kámen. Jako by někdo v podzemí zkoušel, co vydrží stěna.

Na východě se konečně roztrhla obloha a mezi mraky se objevilo proužkové, nemocně světlé ráno.

A tehdy ji spatřil.

Sochu.

Stála při zdi poblíž průchodu, bokem od hlavní cesty, jako by tam byla odjakživa a zároveň čekala zrovna na něj. Žena z kamene. Přísná tvář. Rty sevřené. Na ruce prsten tak velký, až byl skoro nepatřičný. Na první pohled obyčejná ozdoba. Na druhý něco jiného. Kámen v prstenu neodrážel světlo. Pohlcoval ho.

Jáchym stáhl Stéblo do klesání a přistál v mokré trávě tak prudce, že mu podpatky podjely. Koště uraženě skříplo o zem.

Chvíli jen stál, dýchal a poslouchal. Hrad byl podivně tichý. Ne mrtvý — tichý. To byl rozdíl, který se člověk naučil rozeznávat jen v místech, kde se kouzla vrství jedno přes druhé tak dlouho, až z nich vznikne vlastní počasí.

Udělá dva kroky k soše, když vtom se kámen pohnul.

Ne moc. Jen nepatrně. Ale dost na to, aby mu po páteři přejelo něco ledového.

Socha neotočila hlavou. Jen pootevřela rty.

A zazpívala.

Ne plným hlasem, spíš způsobem, jakým zpívají trubky, do nichž fouká vítr v prázdném dvoře. Tón byl tenký, lehce křivý, a přesto srozumitelný.

„Alchymisté, kouzelníci, vědci, mágové a kejklíři…“

Jáchym vytřeštil oči.

„… vstupte hlučně v Rudolfovo dvorní soužití.“

Pak ticho. Jen vítr.

Jáchym se ohlédl přes rameno, jestli si z něj někdo nestřílí. Nikoho neviděl. Na zdi seděl havran a kloval do spáry v kameni.

„To bylo pěkně hloupé přivítání,“ zamumlal.

„Není moje.“

Ženský hlas se ozval zprava, klidný a pevný. Jáchym se otočil tak prudce, až mu zavrzal kabátec.

Ve stínu arkýře stála žena asi o deset, možná patnáct let starší než on. Vysoká, hubená, s tmavými vlasy utaženými do uzlu, z něhož stejně unikaly dva neposlušné prameny. Měla na sobě pracovní šaty, ne dvorskou nádheru — tmavě modré, stažené opaskem, na němž visel svazek klíčů, kousek křídy a tenký nůž na řezání pergamenu. Prsty měla zbarvené dozelena a pod nehty něco černého.

Barviva. Byliny. Saze.

Žena si ho změřila jediným pohledem. Ne od bot k čelu — skrz. Jako by si během tří vteřin udělala seznam jeho chyb, slabin a toho, co by z něj možná ještě šlo udělat.

„Jáchym Kocián?“

„Podle všeho ano.“

V levém koutku úst jí škublo.

„Marie Bylinová.“

Tak tohle byla ona.

O Marii Bylinové slyšel už v horách. Jedni o ní mluvili jako o ženě, která umí postavit školu dřív, než ostatní stačí svolat první poradu. Druzí tvrdili, že spí tři hodiny denně, zbytek času pracuje a občas se zapomene najíst tak dlouho, až jí musí studenti podsouvat chleba pod ruku. Třetí šeptali, že kdyby chtěla, mohla by řídit půlku Rudolfova dvora sama a císař by si toho všiml až za týden.

Jáchym udělal mírnou úklonu. Ne moc hlubokou. Neměl rád, když člověk hned na prahu vypadá jako prosebník.

„Čekal jsem někoho slavnostnějšího.“

„A já někoho méně promrzlého. Pojďte.“

Obrátila se a vykročila bez ohlédnutí. Jáchym popadl Stéblo, přehodil si je přes rameno a šel za ní.

Vstup nebyl tam, kde by ho čekal. Nevedla ho velkou branou ani známými chodbami, ale úzkým průchodem mezi zdí a skladištěm, kde to páchlo mokrým dřevem. Dvakrát zabočili, jednou sestoupili po schodech, pak zase vystoupali. Jáchym si v duchu značil cestu, starý zvyk z let, kdy člověk nikdy nevěděl, jestli nebude muset prchat jinudy.

Marie Bylinová to poznala.

„To je marné,“ řekla bez otočení.

„Co?“

„Pamatujete si cestu.“

„To je zlozvyk.“

„Tady nutnost.“

To se mu líbilo víc než všechny předešlé řeči.

Zastavili před vysokou stěnou, která vypadala úplně obyčejně. Neopracovaný kámen, vlhký, studený, s jednou prasklinou shora dolů. Marie Bylinová položila dlaň na místo, kde by člověk čekal jen mech.

Kámen pod její rukou ztichl.

To byl jediný způsob, jak to Jáchym uměl popsat. Jako by dosud slabě vrněl a teď někdo položil prst na strunu.

„Vy,“ řekla.

„Prosím?“

„Obálku.“

Jáchym chvíli váhal. Pak vytáhl koženou obálku od Bohuny. Marie ji nevzala do ruky. Jen ji přimáčkla ke kameni.

Pečeť se sama rozpadla.

Ne prasknutím. Spíš tak, jako když na slunci povolí led na okraji studny.

Marie přelétla očima první řádek, zvedla obočí a podala mu psaní zpátky.

„Bohuna je pořád stejná.“

„To zní jako varování.“

„To je konstatování.“

Zasunula psaní zpátky do jeho ruky a kámen se otevřel.

Žádný velký zázrak. Žádná zář. Jen puklina, která tam předtím nebyla, se rozevřela do tmy a vydechla teplý vzduch s vůní vosku, inkoustu a něčeho ostřejšího, kovově sladkého.

Lektvary.

Jakmile vstoupil dovnitř, ucítil to plnou silou.

RAKALUM nebyl chrám. Ani škola. Ani laboratoř. Byl to úl, který někdo zavřel do kamene a donutil bzučet pod zemí i nad zemí naráz.

Chodba byla širší, než čekal, stěny hladké, osvětlené skleněnými nádobami s bledomodrým plamenem. Kdosi proběhl kolem s deskami přitisknutými na prsou. Dole v postranní síni se někdo hádal latinsky. Nahoře zapraskalo dřevo, cinklo sklo a vzápětí se ozval hlasité „Pozor!“ následované nadávkou tak sprostou, až se Marie Bylinová ani neobtěžovala zakrýt pobavený výraz.

„To jsou učenci?“ zeptal se Jáchym.

„To jsou studenti. Učenci nadávají tišeji.“

Vedla ho dál. Minuli dlouhou síň, kde u stolů seděli mladíci i děvčata a nad miskami s prášky opatrně kapali tekutiny z tenkých skleněných zobců. Všude visel pach síry, meduňky, páleného lihu a něčeho, co připomínalo mokré peří. O pár kroků dál stáli dva muži nad rozebraným koštětem. Jeden držel násadu, druhý tenkým nožem seškraboval z povrchu průsvitný, namodralý nátěr.

„Mazání?“ zeptal se Jáchym dřív, než si to rozmyslel.

Oba muži vzhlédli. Jeden z nich si ho změřil s neskrývanou nedůvěrou.

Marie Bylinová odpověděla za ně.

„Aerodynamické. Nová várka. Moc rychlá ve větru, moc líná při klesání. Takže k ničemu.“

„Ne k ničemu,“ ozval se ten druhý dotčeně. „Jen ještě ne hotová.“

Jáchym se neudržel.

„To je rozdíl, který obvykle poznáte až v zemi.“

Muž sevřel čelist. Marie Bylinová pokračovala, jako by nic neslyšela.

„Tamhle vpravo je spodní část pro čisté alchymisty. Ti by vám vysvětlili, že všechno je otázka hmoty a správného varu. V patře nad nimi jsou alkoumisté. Ti vám budou tvrdit totéž, jen u toho budou máchat hůlkou. A úplně nahoře máme kouzelníky, kteří předstírají, že nad tím vším stojí.“

„A vy?“

„Já stavím schody mezi nimi, aby se mohli navzájem nenávidět o něco pohodlněji.“

Tohle už nebyla povídačka. Tohle byla žena, která ví přesně, kde se ocitla, a nedělá si o tom žádné iluze.

Vyšli po schodišti do vyššího patra. Tady bylo méně pachů a víc hlasů. Jáchym zahlédl výukovou síň s nakreslenými kruhy na podlaze, police plné rukopisů a v nikách několik soch, každou jinou, každou starší než stavba kolem. V jedné učebně někdo procvičoval základní kouzlo tak neobratně, až se mu z hůlky jen zaprskalo a ožehl konec rukávu.

„Tohle má být Rudolfova sláva?“ zeptal se Jáchym.

Marie se zastavila.

Ne úplně. Jen zpomalila o půlkrok, což u ní znamenalo skoro totéž.

„Tohle,“ řekla tiše, „je to nejlepší, co jsme po těch letech dostali možnost vybudovat. Jestli chcete být uštěpačný, počkejte aspoň do večera.“

Jáchym sklopil oči ke kamenné podlaze. Nebyl z těch, kdo by se často omlouvali. Jenže tohle nebyla horská dílna, kde si člověk může dovolit prohodit cokoli a pak to spravit prací. Tady se každé slovo někde zachytí.

„Máte pravdu.“

„Vím.“

Šli dál.

Na konci chodby byla vysoká okna. Skutečná. Ne falešná, ne namalovaná. Pražské ráno za nimi už zesvětlalo natolik, že se po olověných tabulkách táhly odlesky. Jáchym přistoupil blíž a na okamžik se zastavil.

Pod nimi se rozkládalo město.

Střechy, věže, dýmy, dvory. Zlatá ulička se krčila při zdi jako řada barevných krabiček. Úzká, nenápadná. Z té výšky nevypadala důležitě. Jenže Jáchym už dávno věděl, že to nejdůležitější bývá vždycky nacpané tam, kde by to nikdo nehledal.

Na jednom z domků právě někdo otevřel okenici a vyklonil se ven. Muž v kožené zástěře, s vlasy staženými dozadu. Vyprášil hadr a zpod parapetu se do vzduchu zvedl oblak zlatého prachu.

Kov? Sušené byliny? Mletá kůra?

Těžko říct. Ale Jáchym ucítil staré známé škubnutí v zátylku. Ten druh neklidu, který neříká proč, jenom že něco nesedí.

„Co je tam dole?“ zeptal se.

„Všechno, co budete potřebovat. A spousta věcí, které byste potřebovat neměl.“

„To je nepřesné.“

„Ve Zlaté uličce přesné bývá máloco.“

Pak se konečně obrátila čelem k němu.

„Než vás někam zařadím, potřebuju vědět dvě věci. První — umíte držet jazyk za zuby?“

„Podle okolností.“

„Špatná odpověď.“

„Poctivá.“

Marie Bylinová si ho chvíli měřila. Za oknem za ní prolétlo koště. Jen záblesk stínu a hned nic.

„Druhá,“ pokračovala. „Když uvidíte něco, čemu nebudete rozumět, začnete se ptát, nebo se toho nejdřív dotknete?“

Jáchym se zamyslel.

„To záleží, jestli to syčí.“

Poprvé se usmála doopravdy. Krátce. Ostře.

„Dobře. Ještě nejste ztracený případ.“

Otočila se a zamířila k posledním dveřím na konci chodby. Ty byly jiné než všechny předchozí. Tmavé dřevo pobité železem, na prahu tenká rýha po starším zásahu, snad nožem, snad něčím horším. Zespodu pod nimi unikal slabý proužek žlutého světla.

A taky pach.

Ne ten obvyklý provozní. Tohle bylo koncentrovanější. Rozdrcené jalovčinky, pálený cukr, kov, krev? Ne, ne krev. Jen cosi těsně vedle. Lektvar, který člověka znejistí, i když ještě ani neví proč.

Marie položila ruku na kliku.

„Tady začíná část, kvůli které jste sem doopravdy přijel.“

Jáchym si přehodil váhu z jedné nohy na druhou. Rameno ho pod Stéblem pořád bolelo z letu. Prsty měl ztuhlé. Oči štípaly. A přesto se mu najednou nechtělo mrkat.

„Císalkuch?“ zeptal se.

Marie Bylinová se na něj podívala tak, jako by si zapisovala, že aspoň něco ví.

„Ano.“

„A co přesně tam budu dělat?“

Na chodbě za nimi někdo zabouchl knihu. Zespodu doléhal tlumený smích, cinkání skla a vzdálený rachot kovu. Praha se mezitím úplně probudila.

Marie stiskla kliku.

„To se právě pokusíme zjistit, Jáchyme.“

Dveře se otevřely.

A odněkud z hloubi, ještě dřív než vstoupili dovnitř, zaznělo cosi jako potlačená rána.

Ne velká. Ne dost hlasitá na paniku.

Jen dost silná na to, aby se světlo ve skleněné lampě vedle dveří na okamžik zachvělo.

Kapitola II — Císalkuch a první výbuch

Rána už nedoznívala. Jen po ní zůstalo cosi ve vzduchu — jemné brnění v zubech, tlak za očima a ten zvláštní pach, který vzniká, když se lektvar rozhodne přestat být lektvarem a stane se nehodou.

Marie Bylinová neváhala ani vteřinu. Vklouzla dovnitř tak rychle, až se sukně jen otřela o práh, a Jáchym se protáhl za ní.

Císalkuch byl větší, než čekal. Ne o trochu. O hodně.

Prostor se pod klenbou rozvíral do několika propojených síní, z nichž každá žila vlastním rytmem. Vpravo řady pecí, pod nimi žhavé uhlí a měchy, které se pohybovaly samy, pomalu a namáhavě jako hrudníky spáčů. Vlevo dlouhé stoly pobité plechem, na nich skleněné baňky, měděné spirály, třecí misky, hromádky sušených bylin, pytlíky popsané latinsky i česky, někde i řecky. Dál ve stínu obrovská armilární sféra, pomalu se otáčející nad miskou s inkoustově černou vodou. Nad tím vším se vznášel kouř, ale ne takový, který by štípal do očí. Tohle byl učený kouř — drahý, voňavý, nebezpečný.

A uprostřed toho všeho panika, která se snažila působit důstojně.

„Nestůjte tam jako svatí na oltáři!“ vyštěkl kdosi. „Přineste vodu — ne, ne tu, vy idiote, modrou! Modrou!“

U třetího stolu od pece ležel na podlaze rozbitý skleněný chladič. Leskly se kolem něj cáry tekutiny, která se vpíjela do kamene a syčela. Jeden mladík seděl opřený o nohu stolu, tiskl si hadr na předloktí a vypadal zároveň pobledle i hluboce dotčeně. Jiná žena, drobná a světlovlasá, mu jednou rukou stahovala rukáv, druhou míchala cosi v kalíšku, aniž by od něj odtrhla oči.

Marie Bylinová došla k nim.

„Jak moc?“

„Ne hluboko,“ odpověděla žena. „Spíš to žere po povrchu. Bude mít jizvu a bude o ní vyprávět každé dívce, co potká.“

Mladík zaúpěl.

„Mistře, já—“

„Mlčte, pane Kameníku,“ uťala ho Marie. „Až budete moci zvednout obě ruce najednou, řeknete mi, kdo vám dovolil otevřít ten ventil.“

Jáchym se pomalu rozhlédl.

Na první pohled to vypadalo jako nehoda. Na druhý už ne tak docela.

Jeden z hořáků pod měděnou sestavou byl zhaslý. Ne vybuchlý, jen zhaslý, a pod ním ležela tenká vrstva šedého prachu. Ventil u hlavní nádoby byl otevřený víc, než by měl být. A runy, vyryté do okraje chladicí mísy, byly… podivné.

Ne špatné. Posunuté.

Jemně.

Tak jemně, že by si toho všiml jen někdo, kdo už někdy trávil noci opravováním cizí práce a klením u toho do zástěry.

Jáchym si klekl ke stolu, aniž by se ptal. Prsty přejel po železném okraji mísy. Kov byl ještě teplý.

„Nesahejte na to,“ sykla na něj drobná světlovlasá žena.

„Tak jsem si toho měl všimnout dřív, než jsem sáhl,“ odvětil.

Marie Bylinová se k němu obrátila.

„Vidíte něco?“

Jáchym si olízl spodní ret, jak to dělal vždycky, když se soustředil. Na bříšku ukazováku mu zůstal tmavý poprašek. Přičichl k němu.

Ne síra. Ne uhlí.

„Kostní popel.“

„Cože?“ vyjela světlovlasá žena.

„Jemný. Prosátý. A smíchaný s něčím hořkým.“ Protřel prášek mezi prsty. „Pelyněk? Ne. Něco bližšího. Hořec. Možná.“

Marie se zamračila.

„To se v téhle sestavě nemělo co dělat.“

„Nemělo.“

Jáchym zvedl hlavu ke zhaslému hořáku. Pak k runám. Pak k prasklé skleněné spirále.

„Když se změní teplota o pár stupňů a zpomalí se tah, směs se vrátí zpátky do chlazení. Tady.“ Poklepal na okraj mísy. „Ty znaky měly teplo odvádět. Někdo je pootočil.“

Světlovlasá žena se narovnala.

„Pootočil? To nejde náhodou.“

„To taky netvrdím.“

V místnosti na okamžik ztichlo víc, než by odpovídalo běžnému pracovnímu šumu. Lidé sice dál něco dělali, ale už poslouchali.

Marie Bylinová stočila pohled k mladíkovi na zemi.

„Kdo tu byl před výbuchem?“

„Jen my,“ vydechl. „Já, paní Voršilová, mistr Hederich a… a pak ten cizí.“

„Jaký cizí?“

„Ten z dolních síní. V černém. S německým přízvukem.“

„To je v Praze popis půlky lidí.“

„Tenhle měl…” Mladík polkl a zasykl, jak mu léčivá mast zřejmě zalezla do rány. „Na rukávu stříbrnou nit. Takový uzel. Nevím, jestli to něco znamená.“

Jáchym se letmo podíval na Marii. Její tvář zůstávala klidná, ale jen navenek. V očích jí něco ztvrdlo.

„Znamená,“ řekla.

Světlovlasá žena, paní Voršilová, to zachytila taky.

„Neříkejte mi, že sem zase lezou.“

„Nic vám zatím neříkám.“

„Tak to aspoň myslíte hodně nahlas.“

Marie ji ignorovala a obrátila se k Jáchymovi.

„Vyznáte se v provozu Stébel?“

Jáchym vstal.

„Vyznám.“

„A v mazadlech?“

„Dost na to, abych se na nich nepřizabil.“

To už si vysloužilo první nepříliš ochotné uchechtnutí od kohosi u pece.

Marie kývla ke vzdálenější části síně.

„Pojďte.“

Prošli kolem stolů, nad nimiž visely sušené svazečky bylin jako obrácené netopýry, a obešli vysokou pec, z jejíž štěrbiny probleskovalo oranžové světlo. V zadní části Císalkuchu už nebylo tolik otevřených ohňů. Tady vládla jiná práce — přesnější, tišší. Na dřevěných kozách ležely rozebrané násady košťat. Na policích stály lahvičky s různobarevnými nátěry. Ze stropu visely tenké provázky s olůvky a podle nich někdo zřejmě měřil rovnováhu.

A uprostřed na stole, pokrytém tmavou látkou, leželo cosi, co Stéblo připomínalo jen vzdáleně.

Jáchym k tomu přistoupil skoro nechtěně.

Násada byla štíhlejší, dřevo tmavší, skoro do hněda, bez hrubší kresby. Svazek proutí na konci nebyl svazek v pravém slova smyslu, spíš sevřená, úsporná koruna, jako by někdo koště naučil stydět se za vlastní ocas. Celé bylo kratší, lehčí na pohled, ne tak poctivé jako Stéblo, ale rychlejší. Vypadalo to jako věc, která by člověka donesla tam, kam chce, a pak ho bez výčitek shodila, jestli udělá chybu.

„To je ono?“ zeptal se tiše.

„Jeden z prototypů.“

„Hrom 1.“

Marie Bylinová se o něj podívala bokem.

„Takže vám do hor nedocházejí jen drby.“

Jáchym obešel stůl, aniž by se dotkl dřeva.

„Tahle přední část je moc tenká. Bude vibrovat v bočním větru.“

„U třetí verze ano. U téhle už ne.“

„A zadní sevření proutí je příliš utažené. Při prudkém klesání se stroj zavře do sebe.“

„Říkali jsme si, že to nikdo nepozná pohledem.“

„To nikdo. Jen někdo, kdo už se na podobné hlouposti málem zabil.“

Marie se poprvé od chvíle, co vešli do Císalkuchu, opřela dlaněmi o stůl a dovolila si nepatrné vydechnutí.

„Dobře. Aspoň vím, proč vás sem tahala Bohuna.“

Na pracovním stole vedle Hromu ležela otevřená kniha se sloupci výpočtů a čáranými náčrty. Vedle ní tři lahvičky s mazadlem — jedna čirá, jedna zelená, jedna zvláštně perleťová. Jáchym nad nimi sklonil hlavu.

„Tohle jste zkoušeli dnes?“

„Ne. Alespoň ne oficiálně.“

„Oficiálně?“ zopakoval.

Marie chvíli mlčela. To ticho bylo krátké, ale přesné. Jako když někdo odvažuje jed.

„V Císalkuchu se dělají věci, které císař schválil. A pak věci, bez nichž by se nic schváleného nikdy nepohnulo.“

„Takže neoficiálně ano.“

„Takže vás zatím nepotřebuji poučovat o tom, co je lepší nevyslovovat nahlas.“

Jáchym kývl. Tohle prostředí znal, jen v jiných měřítkách. Oficiální práce bývá obvykle jen hezké jméno pro práci, na níž se dá ukázat prstem, když se něco nepovede.

Vtom ke stolu přiskočil chlapec sotva šestnáctiletý, v jedné ruce kus pergamenu, v druhé korkovou zátku.

„Paní Bylinová—“

„Co.“

„Mistr Hederich chce vědět, jestli má zastavit druhou várku.“

„Ano.“

„A tu v modrém kotli taky?“

„Okamžitě.“

„A prý jestli—“

„Ať se mě přestane ptát přes poslíčky a zvedne zadek.“

Chlapec zmizel tak rychle, že po sobě skoro nechal prázdné místo.

Jáchym zatím vzal pergamen, který mu vítr z jeho průchodu po stole skoro přisunul do ruky. Nebyl to ten, co přinesl chlapec. Starší list, potřísněný kapkami, částečně přilepený ke dřevu. V pravém rohu poznámky. Některé česky, některé latinsky. A jedna věta, zapsaná úzkým rukopisem, německy.

Nicht über dritte Linie erhitzen.

Jáchym přejel palcem po inkoustu. Už zaschlém.

„Kdo si tu píše německy?“

Marie k němu sklonila hlavu.

„Všichni, kdo chtějí dělat dojem. A někteří, kdo chtějí, aby jim rozuměl někdo ve Vídni.“

„Tohle je provozní poznámka.“

„Ano.“

„A přitom tady dnes někdo s německým přízvukem měnil runy.“

Marie si vzala pergamen z jeho ruky, jen se na něj podívala a hned ho položila zpátky.

„Nezačínejte si myslet, že jste něco vyřešil během prvních pěti minut.“

„To si nemyslím.“

„Dobře.“

„Myslím si, že někdo zkusil otestovat, kdo si toho všimne.“

Tentokrát už neodpověděla hned.

Od vedlejší pece se ozval lomoz, pak nadávka a rychlé kroky. Do zadní dílny vpadl muž kolem padesátky, široký v ramenou, s krátce zastřiženým vousem a koženou zástěrou umazanou tak důkladně, že původní barva byla už jen legenda. Na čele měl pot, oči zarudlé a na hlasu ten druh únavy, který člověku zůstane, když zodpovídá za příliš mnoho věcí a přitom mu všichni ostatní překážejí.

„Marie, tohle už je moc.“ Zastavil se, až když si všiml Jáchyma. „A tohle je kdo?“

„Jáchym Kocián.“

Muž si ho změřil, pak Hrom 1, pak znovu Jáchyma.

„Ten z hor?“

„Ten z hor.“

„Hm.“

To „hm“ nebylo ani přivítání, ani urážka. Jen odklad soudu.

„Mistr Hederich?“ zeptal se Jáchym.

Muž trhl hlavou.

„A vy máte zlozvyk hádat správně?“

„Jen občas.“

„Tak občas mlčte a poslouchejte. Máme rozbitou chladičku, poleptaného učně, dva vyděšené pisálky a jednu směs, která se začíná chovat, jako by jí někdo našeptával z pekla. Jestli jste přišel na prohlídku, přišel jste blbě.“

„Nepřišel.“

„Výborně. Tak dokažte, že nejste další ruka navíc jen do počtu.“

Mistr Hederich bez dalšího vysvětlování hodil na stůl kus plátna. V něm zabalenou úzkou skleněnou trubici, na jejímž dně se převalovala hustá tmavozelená kapalina.

Jáchym ji zvedl proti světlu.

Tekutina se nehýbala tak, jak měla. Byla příliš líná. Těžká. A na stěně skla po ní zůstával tenoučký světlý film.

„Co v tom je?“

„Řebříček, rozemletý malachit, tři kapky železité tinktury a vazba na rychlost.“

„Na rychlost čeho?“

„Koštěte, čeho asi.“

Jáchym trubici pootočil.

„Tohle vám neslouží k urychlení. Tohle vám žere stabilitu.“

Hederich si odfrkl.

„To vím taky. Před hodinou to nedělalo.“

„Kdo to míchal?“

„Čtyři lidi.“

„A poslední?“

„Já.“

Jáchym si kapalinu znovu prohlédl a pak se bez zeptání vydal ke světlému stolu pod oknem. Potřeboval čisté místo. Hederich se tvářil, že ho nejspíš za chvíli zakousne, ale nechal ho.

Jáchym položil trubici na plátno, vytáhl hůlku a jen lehce poklepal do skla.

Kapka tekutiny se zdvihla. Jen malinko. Dost na to, aby se v ní na okamžik cosi zalesklo jinou barvou — skoro stříbrnou, sotva postřehnutelnou nití.

„To jste tam nedávali.“

Hederich přešel dva kroky k němu.

„Ne.“

„Ani vy?“

„Ne.“

Marie Bylinová už stála po jeho levici.

„Co to je?“

„Něco, co se přidává po kapkách a skoro to není cítit.“ Jáchym přivřel oči. „Může to zrychlit povrchovou reakci, ale rozbije to vnitřní rovnováhu. Na koště špatné. Na závodní koště ještě horší.“

„A na výbuch?“

„Stačí přihodit změnu teploty a trochu hloupě posunuté runy.“

Hederich zaklel. Hluboce, řemeslně, s obdivuhodnou obrazností.

Marie se ani nehnula.

„Kdo má k tomu přístup?“

„Každý, kdo tu pracuje,“ odsekl. „A pár lidí, kteří tvrdí, že sem jen chodí kontrolovat pokrok pro císaře.“

„Jména.“

„Chcete seznam, nebo pravdu?“

„Obojí.“

Hederich otevřel pusu, ale pak ji zase zavřel. Přes hluk dílny se zepředu neslo kovové zvonění. Jednou. Podruhé.

Někdo přicházel hlavním vstupem.

Lidé v Císalkuchu se mění v různé druhy tvorů podle toho, kdo vejde do dveří. Když přijde mistr, začnou předstírat práci. Když přijde Marie Bylinová, začnou ji opravdu dělat. Když se ale rozezní tohle zvonění, napřímí se i ti nejotrlejší.

Jáchym to poznal okamžitě, i když nevěděl proč.

Hederich si jedním tahem otřel ruce o zástěru.

„Do háje.“

Marie jen tiše řekla:

„Ukliďte Hrom.“

„Ještě není hotový.“

„Právě proto.“

On zaváhal snad půl vteřiny, pak škubl tmavou látkou přes stůl tak prudce, až se prototyp ztratil pod ní jako zakázaná věc pod přikrývkou.

Z přední síně se ozvaly kroky. Více párů, ale jeden rytmus mezi nimi vyčníval — pomalý, nepravidelný, skoro líný. Ne člověk, který spěchá. Člověk, který je zvyklý, že všichni ostatní zpomalí za něj.

Jáchym se instinktivně postavil tak, aby viděl na vstup a zároveň měl po ruce svou hůlku. Ne vytaženou. Jen blízko.

Do zadní části Císalkuchu však nevešel sám císař. Jen jeho stín.

První byl hubený muž v tmavém kabátci s kožešinou na ramenou, příliš uhlazený na dílnu a příliš klidný na místo, kde před chvílí něco bouchlo. Za ním dva písaři. A až třetí, o krok vzadu, další muž v černém, úzké tváře, s hladce sčesanými vlasy a stříbrnou nití vyšitou na rukávu do tvaru uzlu.

Jáchymovi ztuhla šíje.

Tohle tedy bylo ono.

Ne symbol nějakého pražského mistra. Něco jiného. Příliš čistého. Příliš vědomého sebe sama.

Marie Bylinová vykročila vpřed.

„Pánové.“

Hubený muž se pousmál.

„Paní Bylinová. Doslechli jsme se, že tu došlo k malé nepříjemnosti.“

„Malé už to bylo.“

„Ale jistě pod kontrolou.“

Jeho čeština byla výborná. A právě proto z ní bylo cítit cizí ostří.

Muž se stříbrným uzlem mlčel. Jen se rozhlížel. Ne jako návštěvník. Jako někdo, kdo přepočítává, co všechno tady jednou odnese v hlavě.

Jeho pohled zavadil o Jáchyma.

Jen krátce. Přesto to stačilo. Nebyla v něm zvědavost. Spíš rychlé, odměřené zařazení do pořádku světa. Nový. Neznámý. Možná nepodstatný.

To Jáchymovi paradoxně pomohlo. Lidé, kteří vás hned zařadí mezi nepodstatné, mívají později hodně práce s vlastními omyly.

„A vy jste?“ zeptal se hubený muž.

„Jáchym Kocián,“ odpověděl dřív, než mohla Marie.

„Ach. Ten nový.“

Takže už o něm věděli. To nebylo příjemné.

Muž se stříbrným uzlem neznatelně sklopil zrak k Jáchymovým rukám. Kůže na prstech. Mozoly. Zbytky popela. Pak k jeho hůlce u boku. Pak zpátky do tváře. V tom jediném pohledu bylo tolik tichého poměřování, až měl Jáchym chuť ho okamžitě nesnášet.

„Přijel jste právě včas,“ pronesl cizinec měkce. „Zdá se, že Praha vás vítá velmi… živě.“

Jáchym se pousmál bez úsměvu.

„Já jsem na horší přivítání zvyklý.“

Stříbrný uzel na rukávu se ani nehnul. Jen cizinec přimhouřil oči, ne dost, aby to bylo neslušné. Jen dost, aby si Jáchym uložil jeho hlas do paměti.

Pak se hubený muž obrátil k Marii.

„Jeho Veličenstvo bude chtít zprávu. Co nejdřív.“

„Dostane ji.“

„A přesnou.“

„Jinou neumím.“

Cizinec se konečně ozval znovu.

„Jistě. Přesnost bývá v takových chvílích velmi cenná. Zvlášť když jde o omyl a ne o úmysl.“

Tahle věta dopadla do dílny jako další, menší výbuch. Ne hlasitý. O to horší.

Marie Bylinová na něj pohlédla přímo.

„Až zjistím, co to bylo, řeknu vám to.“

„Toho si cením.“

Jenže Jáchym slyšel to, co pod tím bylo. Jestli zjistím. Jestli vám to vůbec budu chtít říct. A cizinec to slyšel taky.

Krátká výměna, dva zdvořilé tóny a mezi nimi nůž.

Když návštěva odešla, hluk Císalkuchu se vracel pomalu. Jako zvíře, které nejdřív vystrčí čenich z nory a teprve pak celé tělo.

Hederich zavrčel cosi o „černých havranech z Vídně“ a zmizel zpátky k pecím. Paní Voršilová dál ošetřovala popáleného učně, který se mezitím pokoušel tvářit hrdinsky. Písaři se rozprchli. A Marie Bylinová zůstala stát vedle Jáchyma u stolu přikrytého tmavou látkou.

„Tak,“ řekla tiše. „Teď už víte dost na to, abyste utekl zpátky do hor.“

„To by bylo dost daleko jen kvůli jedné přivítací ráně.“

„To nebyla přivítací rána.“

„Ne.“

„Byla to zkouška.“

Jáchym přejel palcem po hraně stolu.

„Koho?“

Marie se na chvíli zadívala směrem, kudy odešel muž se stříbrným uzlem.

„Toho se právě bojím.“

Od pece se ozvalo zapraskání a někde vzadu se rozskřípala kladka. Císalkuch se znovu rozběhl, ale ne úplně jako předtím. Teď už každý věděl, že mezi kotli a měděnými trubkami nepracují jen ruce a oheň.

Marie Bylinová se k němu otočila celým tělem.

„Máte uši. Máte oči. A hlavně ještě nejste součástí zdejších zvyklostí. To je cennější, než si myslíte.“

„To zní jako špatně placená práce.“

„Taky bude.“

„Výborně.“

Poprvé za celé ráno se jí v očích mihlo cosi jako pobavení. Hned to ale zmizelo.

„Dávejte pozor, Jáchyme.“

„Na co přesně?“

„Na lidi, kteří mluví příliš hladce. Na poznámky v cizím jazyce tam, kde by být nemusely. Na věci, které se pokazí zrovna tak, aby to šlo vydávat za náhodu.“

Jáchym kývl.

„A na muže se stříbrným uzlem?“

Marie se odmlčela o zlomek vteřiny déle, než bylo pohodlné.

„Hlavně na ty.“

Znovu pohlédl ke vchodu, kde před chvílí stál. Nic tam teď nebylo. Jen rozvířený kouř a pach pelyňku, železa a spáleného cukru.

Ale ten pocit zůstával.

Ne, že se něco stalo.

Spíš že něco právě začalo.

Kapitola III — Zlatá ulička po setmění

Do večera se Císalkuch tvářil, jako by se nic nestalo.

To byl na podobných místech vždycky ten nejhorší druh neklidu. Když něco bouchne, někdo se poleptá, po stolech se válejí střepy a v runách najdeš cizí ruku — a o dvě hodiny později už zase klokotají kotle, škrábou brky, syčí hořáky a mistři se hádají o teplotu, jako by právě to byla jediná věc, na které záleží. Jenže nebyla. Jáchym to cítil v každém pohledu, který se od něj až příliš rychle odvrátil, v každém hlasu, který zněl o něco tišeji než ráno.

Marie Bylinová ho nechala pracovat bok po boku s Hederichem skoro až do soumraku. Ne jako zkoušku důvěry. Spíš jako zkoušku výdrže.

Hederich se ukázal být jedním z těch mužů, kteří si člověka nezařadí podle jména ani podle doporučení, ale podle toho, jestli mu při práci překáží. Jáchym mu nepřekážel. To bylo pro začátek víc než dost.

Míchali protivazbu pro zkaženou směs, přepočítávali časy, rozebírali zbytky chlazení a znovu prohlíželi runy. Čím déle nad tím Jáchym stál, tím méně se mu líbilo, co viděl. Nebyla to práce nadšence ani učedníka, který si chtěl něco zkusit. Bylo to přesné. Chladné. Někdo věděl, o kolik znaky pootočit, aby to nevypadalo jako útok, ale jako únava materiálu. Někdo věděl, co k tomu přihodit do směsi, aby se výsledek rozpadal pozvolna a šel vysvětlit jako chyba v postupu.

To už nebyla zvědavost.

To byl vzkaz.

Když se poslední světlo z oken stáhlo a na skle zbyly jen odlesky lamp, Marie přišla znovu. Bez ohlášení, bez spěchu, ale s výrazem, který Jáchymovi napověděl, že už si v hlavě seřadila několik velmi nepříjemných možností.

„Půjdete ven,“ řekla.

Hederich odtrhl oči od kotle.

„Teď?“

„Ano.“

„A proč zrovna on?“

„Protože vy byste tam přišel jako mistr z Císalkuch a během tří kroků by o vás věděla půlka Zlaté uličky.“

„O něm bude vědět taky.“

Marie se podívala na Jáchyma.

„Je nový. To je někdy totéž co neviditelný.“

Jáchym si utřel ruce do hadru a odložil kleštičky.

„A kam přesně?“

„Do Zlaté uličky. Najdete Matouše Rejchu.“

„Hůlkáře?“

„Mimo jiné.“

To „mimo jiné“ zaznělo tak, že nebylo radno se v tu chvíli dál ptát.

Hederich si odfrkl a vrátil se ke kotli.

„Vyřiďte mu, že jeho poslední bukové násady stojí za houby.“

„Ne,“ řekla Marie.

„Proč ne? Je to pravda.“

„Protože vy u něj máte dluh, který se snažíte řešit uraženou pýchou, a já nepotřebuji, aby mě při první větě vyhodil.“

Hederich cosi zabručel, ale už neodporoval.

Marie sáhla do kapsy u pasu a vytáhla tenkou voskovanou kartičku. Bez pečetě, bez jména. Jen na okraji byl vytlačený drobný znak — prsten, v jehož středu byla místo kamene malá spona.

Jáchym si ji vzal mezi prsty.

„To je co?“

„Dveře, které se tváří jako slušné dveře. Až přijdete k Rejchovi, neklepejte. Položte to na práh.“

„A kdybych se zeptal proč?“

„Řekla bych vám, že bych vás pak musela přetáhnout přes ruce.“

„To zní pracně.“

„To taky bývá.“

Na chvíli se na sebe podívali a Jáchym znovu ucítil, že v Marii Bylinové je cosi z kamene. Ne mrtvého. Starého. Těžkého. Něčeho, co už zažilo dost požárů na to, aby jimi přestalo plýtvat slovy.

Pak řekla tišeji:

„Ještě jedna věc. Na nikoho tam netlačte. Jen se dívejte, poslouchejte a pamatujte si, kdo kupuje věci, které nepotřebuje.“

„Jaké věci?“

„Starší verze Stébel. Výkresy. Mazadla. Některé druhy dřeva. A hlavně otázky, které se pokládají moc opatrně.“

Jáchym zasunul kartičku do kapsy.

„A kdyby se mě někdo ptal, proč jsem tam?“

„Protože vás sem z hor poslala práce. Což je pravda.“

„Jen ne celá.“

„Celé pravdy bývají nejnebezpečnější forma lži.“

Venku už se stmívalo úplně. Hradní nádvoří bylo po večerním dešti vlhké a lampy se v něm třásly jako v černé vodě. Jáchym si přes ramena přehodil plášť, koště Stéblo nechal v komoře vedle zadní dílny a vydal se pěšky. Ne proto, že by to měl daleko. Ale proto, že člověk na koštěti je vidět.

Praha v podvečer měnila kůži.

Ranní mlha byla pryč. Místo ní se mezi domy držel modravý dým, pach uhlí, piva, mokrého kamene a něčeho sladkého z tržiště, které už skoro zavřelo, ale ještě se nevzdalo posledních zbytků dne. Z hospod doléhal smích. Z jedné boční ulice zpěv, z jiné pláč dítěte. Kola vozů drhla o dlažbu. Koňská kopyta čvachtala v blátě. A nad tím vším se občas mihlo tiché svištění něčeho ve vzduchu, tak vysoko, že by si toho všiml jen ten, kdo ví, co hledá.

Zlatá ulička se schovávala, i když ji člověk znal.

Přišel k ní z boku, úzkým průchodem mezi zdmi, kde se držela vlhkost a páchlo to po železe. A pak byla najednou před ním — nízká, křivá, sevřená mezi kamenem a nocí. Zvenčí by vypadala skoro směšně, nebýt toho, jak pečlivě se snažila působit nevinně.

V prvním domku vlevo seděl skutečný střelec a leštil hlaveň arkebuzy. Nebo aspoň tak vypadal. O dva domky dál však bylo za staženou okenicí vidět na okamžik zelené světlo, potom stín ruky držící baňku a zase nic. Z dalšího domu se linula vůně kozlíku, vysušené pomerančové kůry a něčeho, co Jáchymovi připomnělo staré mazání na násady.

Zlatá ulička nelhala. Jen mluvila dvěma jazyky najednou.

Rejchův dům poznal hned. Ne podle vývěsního štítu, ten byl schválně nudný — jen vyřezávaná ruka držící prut. Ale podle okna. V policích za sklem nestály hotové hůlky, jak by člověk čekal. Byly tam jen špalíky dřeva, každý popsaný drobným písmem, a mezi nimi tři misky s jádry, zakryté jemnou síťkou. Vodnické vlasy poznal. Bílé vlákno z věnce lesní víly taky. To třetí ne.

Položil voskovanou kartičku na práh.

Nejdřív se nestalo nic. Pak pod jeho botou tiše cvaklo dřevo. Ne práh. Zámek někde uvnitř.

Dveře se pootevřely samy.

„Jestli jste opilý, běžte o dům dál,“ ozval se ze tmy hlas. „Jestli nejste, stejně si to rozmyslete.“

Jáchym vstoupil.

Uvnitř bylo teplo. Ne útulné. Řemeslné. Vzduch byl prosycený pilinami, voskem, sušenými bylinami a starým dřevem, které už zažilo desítky zim. Podél stěn stály skříně, zásuvky, police, všechno popsané drobnými štítky. U stolu pod lampou seděl muž s tenkými brýlemi nízko na nose a nožem oškrabával z bukové hůlky sotva patrnou vrstvičku.

Matouš Rejcha nevypadal jako někdo, kdo vyrábí nástroje pro velká gesta. Spíš jako člověk, který celý život opravuje cizí chyby a už je z toho unavený. Byl menší postavy, šlachovitý, s rukama tak jemnými, až to vypadalo skoro neslušně vedle mozolů na kloubech. Vlasy měl stažené dozadu koženým řemínkem. Když zvedl oči, Jáchym si všiml, že levé je o odstín světlejší než pravé.

„A vy budete který?“

„Jáchym Kocián.“

„Neptal jsem se na jméno. Ptám se, jestli jste posel, kupec, hlupák, nebo něco horšího.“

„Dneska asi všechno po troškách.“

Rejcha si ho přeměřil a odložil nůž.

„To bude RAKALUM.“

„To se dá poznat?“

„Pozná se, když člověk odpovídá, jako by zkoušel, jestli ho za to hned neprašťím.“

Jáchym se rozhlédl po dílně.

„A nepraštil byste?“

„Kdybych chtěl, už ležíte venku na dlažbě.“

To nebylo machrování. Jen suché konstatování. Jáchym tomu věřil.

„Posílá mě Marie Bylinová,“ řekl.

„Samozřejmě že posílá.“

„Má být samozřejmé i proč?“

Rejcha se zvedl a došel k zadní polici. Chvíli v ní hrabal, pak vytáhl dvě malé hliněné číšky a postavil je na stůl. Do jedné nalil tmavou tekutinu z kameninové lahve. Do druhé nic.

„Sedněte si,“ řekl.

„Která je pro mě?“

„Ta prázdná. Uvidíme, jestli si něco zasloužíte.“

Jáchym si sedl naproti němu.

Zblízka byla dílna ještě podivnější. Na jednom stole rozložené svazky dřeva, na dalším otevřená kniha s náčrty rukojetí, v rohu nízká pec a nad ní zavěšené tři kovové prstence, které nevypadaly jako nic určeného k běžné práci. U stropu se táhla šňůra s navázanými pírky. Některá se hýbala, i když okna byla zavřená.

Rejcha si lokl z číšky.

„Tak povídejte.“

„Někdo se dnes hrabal v runách v Císalkuch.“

„To vím.“

„Víte?“

„Jestli mi chcete říct, že ve Zlaté uličce se věci donesou pozdě, tak jste přišel špatně.“

Jáchym se opřel lokty o kolena.

„Dobře. Tak jinak. Někdo taky kupuje věci, které by kupovat neměl.“

Rejcha položil číšku.

„To už zní líp.“

„Starší Stébla.“

„Ano.“

„Mazadla.“

„Ano.“

„Výkresy.“

„Když se dostane ke správným lidem, tak ano.“

„A ptá se po Hromu 1.“

Tady se Rejcha odmlčel. Ne dlouho. Jen přesně tolik, aby Jáchym viděl, že trefil správné místo.

„Po Hromu se ptá víc lidí.“

„Ale ne všichni stejně.“

„Správně.“

„Tak který?“

Rejcha se mírně pousmál.

„A to vám Marie řekla, že vám odpovím hned?“

„Ne. Jen doufala.“

„Marie často doufá velmi neomaleně.“

Vstal a přešel k polici u okna. Sáhl mezi špalíky dřeva a vytáhl starou násadu od Stébla. Už bez proutí, obroušenou, na několika místech podélně naříznutou kvůli opravám.

Položil ji na stůl před Jáchyma.

„Řekněte mi, co na tom vidíte.“

Jáchym po ní přejel rukou. Dřevo bylo ohmatané, ale poctivé. V místě sevření trochu tmavší od potu. A u přední třetiny…

„Dvojí mazání.“

„Ano.“

„Novější přes starší.“

„Ano.“

„A někdo se snažil odstranit stopu po výrobci.“

„Moc dobře.“

Jáchym zvedl násadu ke světlu.

„Ale úplně se mu to nepovedlo.“

V místě, kde bývá značka, zůstala pod obroušením sotva patrná rýha. Ne písmeno. Symbol. Kruh a uvnitř něco jako zlom.

„To neznám.“

„A právě to je problém,“ řekl Rejcha.

Zvenku prošly kolem dveří dva hlasy. Jeden mužský, druhý ženský. Smích. Pak ticho a odšoupnutí bot o práh vedlejšího domu.

Rejcha snížil hlas.

„Už měsíc ke mně chodí lidé, které neznám. Jeden po druhém. Nikdy ne dva stejní. Nikdy ne moc nápadní. Koupí drobnost, zeptají se na dřevo, na násady, na starší kusy. A pak se nenápadně stočí k tomu, co se teď zkouší v Císalkuch.“

„Jak víte, že patří k sobě?“

„Protože neznám nikoho jiného, kdo by položil špatně správné otázky.“

Jáchym si pomalu položil násadu zpátky na stůl.

„Špatně správné?“

„Takové, které vypadají jako zvědavost, ale jsou už moc přesně mířené. Nezeptají se, jestli je Hrom rychlejší. Zeptají se, jak se chová při bočním větru. Nezeptají se, zda se mazadlo používá. Zeptají se, jestli zasychá před setměním.“

To Jáchymovi něco připomnělo. Pohled mu sjel k Rejchovým rukám.

„A vy jim co říkáte?“

„Většinou lžu.“

„A oni?“

„Většinou předstírají, že mi věří.“

Na chvíli bylo slyšet jen praskání knotu v lampě.

Pak Rejcha znovu vstal a tentokrát vytáhl ze zásuvky úzký svitek pergamenu svázaný černou nití.

„Tohle jsem nechtěl dávat Marii. Ne osobně. Ne přes nikoho z RAKALU. Příliš mnoho uší.“

Položil svitek před Jáchyma.

„Co je v tom?“

„Seznam věcí, které se v posledních třech týdnech ztratily nebo prodaly lidem, kteří se mi nelíbili. Tři starší násady od Stébla. Dvě zkušební lahvičky mazadla. Jedna buková hůlka bez jádra. Jedna javorová s vodnickým vlasem. A jeden výkres, který mi nikdy neměl opustit dílnu.“

„Jak ho vzali?“

„Nejspíš pod nosem. Což mě těší nejméně.“

Jáchym sáhl po svitku, ale Rejcha na něj ještě položil dva prsty.

„Ještě něco.“

„Povídejte.“

„Jednou přišel muž. Mluvil dobře česky, ale ne dost. Na rukávu měl stříbrný steh. Ne nápadný. Jen lem u švu. Kdybyste nevěděl, co hledat, nevšimnete si.“

Jáchym se ani nepohnul.

„Ptal se na dřevo?“

„Nejdřív. Pak na hůlky. Pak na košťata. A nakonec—“

Rejcha se odmlčel a odsunul ruku ze svitku.

„— nakonec na to, jestli ještě existují staré plány z doby Kouzelné spony.“

Jáchym zvedl oči.

„Proč by chtěl zrovna tohle?“

„To byste mi měl říct vy.“

„Já jsem tu první den.“

„Právě proto se ptám vás. Vy ještě nejste prosáklý zdejším sebeuspokojením.“

Jáchym vzal svitek do ruky. Pergamen byl teplý, jako by ležel blízko pece.

„Řekl jste mu něco?“

„Ano.“

„Co?“

„Že kdyby hledal staré plány poctivě, musel by začít v archivu. Kdyby je hledal nepoctivě, začne u lidí.“

„A on?“

„Usmál se.“

„Takže hledá u lidí.“

„Samozřejmě že hledá u lidí.“

Zvenčí se ozvalo trojí zaklepání. Ne na Rejchovy dveře. O dům dál. Chvíli nic. Pak tiché vrznutí a rychlé kroky na prknech.

Rejcha se podíval ke stropu, jako by tam mohl skrz trámy vidět.

„Dnes je rušno.“

„Bývá?“

„Jen když někdo něco shání.“

„A co se shání dnes?“

Rejcha se tentokrát napil přímo z lahve. Pak ji bez omluvy otřel rukávem.

„Váš muž v černém nechodí jen ke mně. V Krámku U Tří Hrotů se dnes někdo ptal na závodní rukavice. U staré Perchty na svazky sušeného hořce. A u Ládovy vdovy po oleji, který se používá jen na vysoké teploty.“

Jáchym si to poskládal rychleji, než by chtěl.

„Hořec. To bylo i dnes u výbuchu.“

„Ano.“

„A olej na vysoké teploty…“

„Pomůže zakrýt pach některých přísad. Nebo spíš přehlušit jiný.“

„Který?“

„Třeba kostní popel.“

V místnosti se na okamžik ochladilo, i když pec pořád hřála.

Jáchym si zastrčil svitek za vnitřní lem pláště.

„Marie měla pravdu.“

„To se jí stává.“

„Někdo tu neshání věci náhodně. Skládá si postup.“

„Ano.“

„A někdo v RAKALU mu musí říkat, co přesně potřebuje.“

Rejcha se na něj díval tím zvláštním, nestejně barevným pohledem.

„Teď už mluvíte jako někdo, kdo v Praze vydrží.“

Jáchym se zvedl.

„To bych ještě nesliboval.“

„To po vás nikdo nechce. Jen jedno.“ Rejcha obešel stůl a zastavil se těsně před ním. „Až se příště objeví někdo se stříbrným stehem, nedívejte se mu na rukáv. Dívejte se, kdo uhne první. Tihle lidé jsou zvyklí, že si jich všimnete pozdě. Když si jich všimnete včas, znervózní je to víc než nůž.“

Jáchym přikývl.

„A ještě něco,“ dodal Rejcha.

„Vy dnes nezníte, že byste chtěl skončit.“

„Nechci. Jen vás upozorňuji, že muž, který se ptal po starých plánech, nebyl sám. Venku čekal druhý.“

„Viděl jste ho?“

„Ne pořádně. Jen odraz v okně.“

„A?“

„Měl vojenský postoj. Ale ne voják. Moc hladký. Moc klidný. Takoví lidé nechodí kupovat násady. Takoví lidé dohlížejí, aby jiní lidé koupili správné násady.“

To už bylo dost. Možná až příliš.

Jáchym sáhl ke klice.

„Kudy ven, aby mě neviděli hned na ulici?“

Rejcha neřekl ani slovo, jen odsunul jednu z nízkých skříní u zadní stěny. Za ní byla úzká dvířka, natřená stejnou barvou jako omítka.

„Tudy. Vyjdete do průchodu za domy. Ale pozor —“

„Na co?“

„Napravo je hospoda, nalevo sklad. A uprostřed obvykle někdo, kdo tam zrovna být nemá.“

Jáchym otevřel dvířka.

Zvenku dýchl studenější vzduch, pach vlhkého dřeva a vzdálené řeky. Vklouzl do úzkého průchodu a dvířka za ním téměř bez zvuku zapadla. Chvíli jen stál v šeru a nechal oči přivyknout tmě.

Pak se ozval hlas.

„Tak co, koupil jste si novou hůlku?“

Nebyl blízko. Ani daleko. Zprava, od ústí průchodu.

Jáchym se neotočil hned. Jen si pomalu stáhl rukáv, aby měl hůlku volněji po ruce.

Ve tmě stál muž opřený o zeď. Kabátec tmavý. Klobouk stažený nízko. V ruce nic. Právě proto působil nebezpečněji.

„Záleží, kdo se ptá,“ řekl Jáchym.

Muž se slabě zasmál.

„Jen náhodný kolemjdoucí.“

„Takových tu dnes chodí nějak moc.“

„Praha je plná náhod.“

Jáchym konečně zvedl oči.

Tvář neviděl celou. Jen ústa. A pod kloboukem krátký záblesk něčeho světlého u švu na rameni.

Ne rukáv. Rameno.

Stříbrná nit.

Nedíval se na ni dlouho. Jen dost.

Pak udělal přesně to, co mu řekl Rejcha. Nedíval se na steh. Díval se na oči.

Muž uhnul první.

Jen nepatrně. Jen o zlomek vteřiny. Ale uhnul.

A v tom mikroskopickém pohybu bylo víc než v deseti přiznáních.

„Máte pravdu,“ řekl Jáchym klidně. „Praha je plná náhod.“

Pak se rozešel přímo k němu.

Muž se nehnul. Počkal, až bude Jáchym sotva tři kroky od něj, a teprve pak se odlepil od zdi.

„Dobrou noc,“ pronesl zdvořile.

„Těžko říct,“ odpověděl Jáchym.

Minuli se tak těsně, že zachytil pach jeho pláště. Nebyl to parfém. Ani běžná vlhkost noci.

Byl v něm olej na vysoké teploty.

A něco hořkého pod tím.

Hořec.

Jáchym pokračoval dál, aniž zrychlil. Teprve na konci průchodu, když za sebou slyšel jen vlastní kroky a vzdálené hlasy z hospody, si dovolil naplno vydechnout.

Teď už to nebyla domněnka.

Byla to stopa.

A nejhorší na ní bylo, jak ochotně se mu sama postavila do cesty.

Kapitola IV — Stíny Kouzlária

Do Císalkuch se vracel oklikou.

Ne proto, že by bloudil. Naopak. Chtěl si být jistý, že za ním nikdo nejde tak dlouho, až to začne být nepříjemně zřejmé. Dvakrát přešel nádvoří, jednou se zastavil u kašny, jako by jen zíral do vody, a pak se stáhl podél zdi do užší chodby, kde byl cítit chlad kamene a starý popel. Když konečně došel ke dveřím zadní komory, měl promrzlé prsty a v hlavě ten tichý, ostrý neklid, který přichází po dobré stopě.

Marie Bylinová čekala uvnitř.

Neseděla. Stála u stolu, opřená konečky prstů o dřevo, a vedle ní doutnala lampa s nízkým plamenem. Hederich nikde. Paní Voršilová taky ne. Jen ona a ticho, které se v dílně po celém dni najednou usadilo tak hluboko, až z něj bolela ramena.

„Tak?“ zeptala se.

Jáchym vytáhl svitek a položil ho před ni.

„Matouš Rejcha vás zdraví tímhle. A Hederichovi vzkazuje, že jeho jazyk je kratší než jeho dluhy.“

Marie po svitku sáhla, ale při té větě se jí v koutku úst mihl stín únavného pobavení.

„To zní jako Matouš.“

„Taky zní jako někdo, kdo už má všeho dost.“

„Matouš má všeho dost od svých sedmnácti.“

Rozvázala černou nit. Oči jí přelétly první řádky, pak druhé. Zpomalila. Jáchym mezitím mlčel. Nechal ji číst. V lampovém světle bylo vidět, jak jí pod kůží u čelisti jednou škublo.

„Tři násady od Stébla,“ zamumlala. „Dvě lahvičky mazadla. Buková bez jádra. Javorová s vodnickým vlasem. Výkres.“ Svinula pergamen zpátky a vzhlédla. „Co ještě?“

„Nejsou sami. Chodí po jednom, ale ptají se po stejných věcech. Hořec. Olej na vysoké teploty. Starší kusy. A někdo se ptal po plánech z doby Kouzelné spony.“

Marie znehybněla.

Ne navenek. Jen trochu. Jen tak, že by si toho všiml málokdo. Ale Jáchym už si na její nehybnost začínal dávat pozor. U ní znamenala víc než výkřik.

„Jste si jistý?“

„Matouš si byl jistý.“

„To není totéž.“

„Tak dobře. Jistý jsem si i já.“

Odložila svitek, jako by se bála, že kdyby ho držela o chvíli déle, roztrhne ho. Pak přešla ke skříni, otevřela ji, vytáhla tmavý kabátec a přehodila si ho přes šaty.

„Půjdete se mnou.“

„Kam?“

„Do míst, kam se noví lidé nevodí.“

„To zní slibně.“

„Není.“

Vzala lampu a kývla ke dveřím.

Nešli přes nádvoří. Marie vedla Jáchyma chodbami, které se nejdřív tvářily jako zásobovací, pak jako servisní a nakonec už se netvářily nijak. Byly prostě staré. Nízké. Křivé. Ze zdí odpadávala omítka, pod nohama vrzaly fošny, jinde zase kámen mlčel tak těžce, že člověk slyšel vlastní dech hlasitěji, než by mu bylo milé.

Klesali hlouběji pod Hrad.

„Je tu vždycky takové hrobové ticho?“ zeptal se Jáchym.

„Ne.“

„Takže tohle je lepší, nebo horší?“

„To záleží, jestli rád víte, kdo vás poslouchá.“

Minuli zazděný výklenek, v němž kdysi zřejmě stála socha. O kus dál úzké schodiště, strmé a ochozené, jako by po něm chodily celé generace lidí s knihami, bednami a tajemstvími. Marie nezpomalovala. Zjevně to tu znala poslepu.

Dole se zastavila u dveří pobitých železnými pásy.

Nevytáhla klíč. Jen položila dlaň na jedno z kování a cosi sotva slyšitelně řekla. Kov se pod prsty zachvěl, jako by si její hlas pamatoval už dávno předtím. Pak dveře povolily.

Za nimi byla knihovna.

Ne velká jako císařské sály. Ne okázalá. O to hůř se z ní odcházelo očima. Police od podlahy ke stropu, schůdky, stoly, zásuvky, skříňky se síťkou proti vlhkosti, kožené hřbety, svazky v plátně, mapové tubusy, krabice se štítky, na nichž byla letopočty, jména rodů, značky dílen, staré pečeti. Ve vzduchu se držel pach prachu, vosku, plísně a inkoustu.

Bylo to místo, kde nic neumírá rychle.

„Tohle je archiv RAKALUM?“ zeptal se tiše.

„Část.“

„A zbytek?“

„Ten byste teď stejně neviděl.“

Položila lampu na stůl uprostřed a otevřela zásuvku. Odtud vytáhla pár tenkých kožených rukavic.

„Navlečte si je.“

„A co když nechci nic osahat?“

„Tak si je vezmete i tak.“

Poslechl.

Marie zatím přešla k zadní polici, vysunula dva svazky, pak sáhla mezi ně a zatlačila někam dozadu. Ozvalo se tiché cvaknutí. Z bočního panelu vyjela úzká schránka.

Jáchym se opřel o stůl.

„Tohle už začíná být skoro neslušně zajímavé.“

„Počkejte.“

Ze schránky vytáhla plochý balík ovázaný šedou stuhou. Položila ho před něj, ale sama ho rozvázala. Uvnitř byly listy. Některé přeložené, jiné volné. Pergamen tenký jako kůže na zápěstí, písmo drobné, přesné. Část latinsky, část německy, část česky. A v několika místech nepravidelné tmavé pruhy, jako by někdo úmyslně začernil celé řádky.

„Dopisy,“ řekl Jáchym.

„Ano.“

„Koho?“

Marie k němu zvedla oči.

„Rudolfa a Katheriny.“

Na okamžik se ozval jen knot lampy.

Jáchym natáhl ruku k prvnímu listu. Ne dotknout se ho, jen si přisunout světlo blíž.

Rukopis nebyl jeden. Jeden kulatější, živější, místy netrpělivý. Druhý ostřejší, přísnější, ale s podivně lehkými ocasy písmen, jako by si pisatelka i při přesnosti dovolovala škodolibost.

„Tohle je pravé?“

„Pokud tu někdo posledních sto let nevyrábí mimořádně přesvědčivé padělky, tak ano.“

„A proč mi to ukazujete?“

Marie sáhla po jednom z listů a položila ho před něj tak, aby viděl jen střed.

„Čtěte.“

Jáchym sklopil zrak.

Nečetl všechno. Jen útržky. Kameny a stříbro. Vzorek. Tavení. Přísady. Dřevo vhodné pro lehčí násady. Neochota přesunout část výroby do Vídně. A mezi tím něco osobnějšího, co se vynořovalo jen na okrajích vět — stesk, vztek, nedočkavost, narážky, kterým by bez zbytku nerozuměl nikdo kromě těch dvou.

Pak další list.

Zmínka o Libušině soše. O vstupu, který už nemá skrývat, ale zvát. O nové akademii. O „české tvrdohlavosti“, která prý umí být nesnesitelná i obdivuhodná zároveň. A níž, téměř u kraje, než text mizel pod starým začerněním, dvě slova, která zůstala čitelná:

… staré plány …

Jáchym k Marii zvedl hlavu.

„Tak proto.“

„Ano.“

„Někdo nejde jen po Hromu.“

„Ne.“

„Jde po něčem starším.“

Marie si stáhla rukavici a přitlačila palec k okraji začerněného místa.

„Nebo po něčem, co se ve starých plánech skrývá.“

Jáchym si přisunul další list. Ten už nebyl dopis. Spíš náčrt. Tenké čáry, popisky, křivky zdiva, schodiště, menší poznámky po stranách. V horním rohu starý znak spony.

„Kouzelná spona,“ vydechl.

„Původní půdorys. Jediný, který zůstal pohromadě.“

„A to začernění?“

„To není inkoust.“

„Tak co?“

„Překrytá vrstva.“

„Kouzlo?“

„Několik vrstev kouzel. A přes ně stará chemie.“

To ho donutilo se pousmát.

„Takže někdo opravdu chtěl, aby si to přečetl jen někdo hodně tvrdohlavý.“

„Nebo zoufalý.“

Marie vytáhla z kapsy tenkou kovovou jehlu s černou rukojetí. Opatrně ji přiložila k okraji začerněného místa. Pod špičkou se vrstva na okamžik leskla dofialova.

„Nesundám to celé. Ne teď. Ale kus už se kdysi podařilo odkrýt.“

Z druhé obálky vytáhla malý proužek pergamenu. Byl na něm přepsaný jen krátký úsek, zjevně čitelný teprve po námaze.

Jáchym ho vzal.

Přečetl jednou. Pak podruhé.

„… druhý vstup zůstane neznačen, jak jsme se dohodli. Ne kvůli císařským, ale kvůli těm z Kouzlária…“

Sjel očima níž.

„… kdyby se kdy rozhodli, že Praha má být jen další jejich komora.“

Místností projel tenký chlad, ačkoli nikdo neotevřel dveře.

„Druhý vstup,“ řekl Jáchym pomalu. „Do čeho?“

Marie vytáhla hlavní plán a rozvinula ho celý.

Na pergamenu se rozevřela spleť starých chodeb, sálů a servisních prostor. Některé Jáchym poznával z Hradu. Většinu ne. Pak Marie položila vedle něj druhý list — novější, přesnější. Půdorys současných prostor RAKALUM, části dílen a okolí Císalkuch.

Dvě mapy. Dvě století. Jedno místo.

„Přiložte to,“ řekla.

Udělali to spolu. Opatrně. Roh k rohu, osa k ose, podle staré nosné zdi a křivky schodiště. Chvíli nesedělo nic. Pak najednou skoro všechno.

A tam, kde na starém plánu vedla tenká neznačená chodba do úzké komory, stál dnes zadní trakt mezi archivem a spodními dílnami.

Jáchym zadržel dech.

„To je pod námi.“

„Ano.“

„A blízko Císalkuch.“

„Příliš blízko.“

Teď už to cítil i v zádech. To nepříjemné zacvaknutí věcí do sebe. Výbuch. Ptaní po starých plánech. Hořec. Olej. Stříbrné stehy. A někde pod tím vším chodba, o které se zřejmě nemělo vědět ani před sto lety.

„Věděla jste o ní?“

Marie mlčela o vteřinu déle, než bylo hezké.

„Věděla jsem, že plán naznačuje dutinu. Ne věděla. Tušila. A doufala jsem, že je to jen chyba v překresu.“

„To nevypadá jako chyba.“

„Nevypadá.“

Jáchym se opřel rukama o stůl a sklonil se nad plány blíž.

„A kdo o tom ví kromě vás?“

„Před hodinou jen já.“

„A teď?“

„Teď vy.“

„To není odpověď.“

Marie k němu zvedla pohled.

„Ne. Ale je to maximum, které ode mě právě dostanete.“

V tu chvíli něco jemně cinklo.

Nebyl to hlasitý zvuk. Spíš drobný, křehký dotyk kovu o sklo. Přesto oba ztuhli.

Zvuk přišel z druhého konce místnosti.

Marie pohybem ruky ztlumila plamen lampy, až z něj zůstala jen nízká jantarová slza. Archiv se ponořil do pološera. Regály najednou nevypadaly jako police, ale jako řady lidí stojících příliš tiše.

Jáchym už měl hůlku v dlani.

Marie ukázala doleva.

Rozdělili se beze slova. On obešel stůl z jedné strany, ona z druhé. Každý krok opatrný, měkký. Mezi regály byl chlad. Tma tu voněla starou kůží a myšinou. Kdesi nahoře zaskřípalo dřevo.

Pak znovu to tiché cinknutí.

Tentokrát Jáchym uviděl odkud.

V nejzadnějším rohu, u skříně s mapovými tubusy, se nepatrně kývala zavěšená skleněná kapka. Čidlo. Někdo o ni zavadil. Nebo kolem ní prošel.

Jáchym naznačil Marii směr. Přikývla.

Došli ke skříni zároveň. Za ní nic. Jen úzká mezera a nízké dvířko v obložení, pootevřené na šířku dvou prstů.

Marie zasyčela mezi zuby tak tiše, až to skoro nebyl zvuk.

„To bylo zavřené.“

Jáchym přitiskl dlaň na dřevo dvířek.

Bylo ještě teplé.

Ne od ohně. Od ruky.

Přikrčil se a nahlédl do škvíry. Za dvířky vedla krátká šachta do tmavší chodby, než byla tahle. Zespodu šel slabý průvan a s ním pach mokrého kamene.

A ještě něco.

Olej. Hořký, těžký, známý.

Jáchym se narovnal.

„Byl tady.“

„Jeden?“

„Nevím.“

Marie otevřela dvířka dokořán. Na vnitřní straně zámku byl tenký škrábanec, čerstvý a světlý. Ne násilí. Dovednost. Někdo se dovnitř nedobýval. Jen nechtěl zanechat víc stop, než musel.

Sešla pohledem k podlaze. U prahu ležel drobný šedý drobek, sotva větší než nehet. Zvedla ho a promnula mezi prsty.

„Vosk.“

Jáchym přičichl.

„Ne obyčejný.“

„Pečetní.“

Podala mu ho. V šeru vypadal bezbarvě, ale když ho pootočil k lampě, v hloubce se kratičce zablesklo cosi stříbrného.

„Stříbrná příměs,“ řekl.

Marie nic neřekla.

To ticho teď bylo horší než všechna předchozí. Už to nebylo ticho místa, kde se přemýšlí. Bylo to ticho místa, kde se někdo opozdil o několik minut.

Vrátili se ke stolu. Marie rychle, ale pečlivě zavázala dopisy i plány, schovala je zpět do schránky a tu zasunula do stěny.

„Takže někdo věděl, kam jdeme,“ řekl Jáchym.

„Nebo věděl o archivu už předtím.“

„A čekal jen na vhodný okamžik.“

Marie zhasla lampu úplně. Teď je osvětloval jen tenký pruh světla z chodby za dveřmi.

„Od této chvíle předpokládejte obojí.“

„Výborně.“

„Nevtipkujte.“

„Když přestanu, začne to být nepříjemné.“

„To už je.“

Přešla ke dveřím a naslouchala. Pak je otevřela na škvíru, zkontrolovala chodbu a kývla mu ven. Zavřela za nimi a tentokrát přes kov přejela prsty tak pomalu, až se zámek sevřel se slyšitelným, definitivním cvaknutím.

Stáli znovu v úzké kamenné chodbě. Tady byl vzduch chladnější, prostší, skoro uklidňující. Jenže už bylo pozdě na uklidnění.

„Co teď?“ zeptal se Jáchym.

Marie se opřela zády o zeď a na okamžik zavřela oči. Když je otevřela, vypadaly tvrději než předtím.

„Teď si přestaneme namlouvat, že jde jen o průmyslovou špionáž.“

„To slovo zní draze.“

„Tak si ho spojte s něčím levnějším. Třeba se zradou.“

Jáchym sjel pohledem po vlhké podlaze chodby.

„Myslíte, že hledají ten druhý vstup?“

„Ano.“

„Kvůli tomu, co je za ním?“

„To bych ráda věděla.“

„A vy nevíte.“

„Ne.“

„Ale něco tušíte.“

Marie se odlepila od zdi.

„Tuším, že Rudolf nebyl tak pošetilý, jak si o něm lidé rádi vyprávějí. Když se rozhodl něco skrýt před Kouzláriem, měl k tomu důvod.“

Pomalu se rozešli zpátky ke schodům. Tentokrát mlčeli oba. Když vystoupali do vyšší chodby, bylo slyšet vzdálené dunění Hradu, kroky stráží, šramot nádobí z kuchyní, někde i smích. Obyčejný život nahoře. Tady dole to působilo skoro drzým dojmem.

U posledního schodiště se Marie zastavila.

„Od teď budete dělat dvě věci.“

„Poslouchám.“

„Za prvé: nikomu neřeknete o dopisech. Ani Hederichovi. Ani Rejchovi.“

„Dobře.“

„Za druhé: zítra ráno půjdete do spodních skladů pod zadním traktem.“

Jáchym se na ni podíval.

„Sám?“

„Ne. Se mnou. Ale vy půjdete první.“

„To zní, jako byste mi zrovna vysvětlovala, že jsem nahraditelný.“

„To jste.“

„Děkuji.“

„Nemáte zač.“

Zvedla ruku, jako by tím chtěla uzavřít věc. Jenže ji ještě neuzavřela.

„A ještě jedna věc, Jáchyme.“

„Ano?“

„Muž se stříbrným stehem není nejvyšší článek. Jen nejviditelnější.“

„Jak to víte?“

Marie sklopila oči k vlastní dlani, v níž ještě před chvílí držela drobek vosku.

„Protože lidé, kteří opravdu velí, si nenechávají nic přišívat na rukávy.“

Pak vykročila nahoru a nechala ho jít za sebou.

Jáchym stoupal po schodech a v hlavě se mu pomalu skládala nová, nepříjemnější mapa. Už ne jen Hrad, Císalkuch, Zlatá ulička, archiv. Ale také mezery mezi nimi. Dutiny. Prázdná místa v plánech. Cesty, které nejsou zakreslené, a přesto jimi někdo chodí.

A právě ta bývají nejhorší.

Kapitola V — Druhý vstup

Do spodních skladů šli ještě před rozedněním.

Hrad v tu hodinu nepatřil ani noci, ani dni. Zdi byly studené, po dlažbě se držela vlhkost a v otevřených průchodech se ozývalo to duté ranní ticho, v němž je slyšet každý krok dvakrát. Jednou pod botou. Podruhé v hlavě.

Marie Bylinová nesla jen malou krytou lampu a u pasu svazek tří klíčů, z nichž žádný podle Jáchyma nevedl ke dveřím, které se dají otevřít poctivě. On měl přes ramena starší pracovní plášť, pod ním hůlku, v kapse kus vosku se stříbrnou příměsí a v žaludku ten známý sevřený pocit, který přichází těsně před tím, než člověk sáhne do místa, do něhož sahat neměl.

Zadní trakt za Císalkuch byl za dne plný běžného nepořádku. Bedny, soukromé zásoby mistrů, koše s uhlím, plátěné pytle, nepotřebné železo, staré baňky, které bylo škoda vyhodit a zbytečné opravovat. Ráno však všechno působilo jinak. Jako kulisy odložené po představení.

Marie odemkla první dveře. Pak druhé. U třetích už klíč nepoužila. Jen přejela nehtem po vnitřní hraně zárubně a cosi tiše sykla. Jáchym cítil, jak mu po předloktí přeběhlo jemné mravenčení.

„Hlídací vrstva?“ zeptal se.

„Bývala.“

„A teď?“

„Teď někdo ví, jak ji obejít.“

Vešli dovnitř.

Sklad byl nízký a dlouhý. Po obou stranách regály, mezi nimi barely, zavěšené svazky bylin a tři rozebrané měděné kotle. Vzduch tu byl těžký, prosycený suchým pelyňkem, starým plátnem a zatuchlou dřevěnou moučkou. Kdesi shora pomalu kapala voda. Každá kapka se rozlehla jako malý výsměch.

Marie zvedla lampu.

„Podle plánu je to někde za touhle stěnou.“

Ukázala na zadní čelo skladu, kde se kámen ztrácel za policemi a hromadou beden. Na první pohled nic zvláštního. Jen kus staré zdi, o něco tmavší než zbytek místnosti.

„A na druhé straně?“ zeptal se Jáchym.

„Slepá servisní chodba. Aspoň oficiálně.“

„To slovo se mi přestává líbit.“

„Mně už dávno.“

Odklidili první bednu. Pak druhou. Dřevo skřípalo, prach se zvedal a lepil do nosu. Marie pracovala mlčky, rychle, bez zbytečných pohybů. Když se Jáchym sklonil k dolní řadě kamenů, všiml si rozdílu okamžitě.

Ne ve zdi samotné.

Ve spárách.

Tři spodní řady byly vymazané jinou maltou. Starší, tvrdší, a přitom jemnější, jako by se do ní přidávalo něco, co už dnes nikdo běžně nepoužíval. A mezi dvěma kameny vlevo zůstala tenká svislá linka, skoro neviditelná.

Přitiskl k ní hřbet prstů.

Chlad.

Pak nic.

Pak znovu chlad. Ale ne mrtvý. Proudící.

„Tudy táhne.“

Marie si klekla vedle něj.

„Kde?“

Ukázal.

Položila ke spáře vlastní ruku. Chvíli nic neříkala.

„Ano.“

„Takže dutina.“

„Nebo chodba.“

„To jste věděla.“

„Tušila.“

„A doufala jste v dutinu.“

„Dutiny bývají méně zlomyslné.“

Jáchym přejel po kameni prsty znovu. Na bříškách mu zůstal jemný prášek. Rozemnul ho.

„Tohle není jen malta.“

„Co?“

„Popel. Ale jiný než z pece.“

„Jak jiný?“

„Čistší. Jako po spáleném pergamenu.“

Marie k němu otočila hlavu.

„Jste si jistý?“

„Bohužel.“

To už nebyla stará stavební hmota. To byla stopa po něčem, co se někdo snažil skrýt v opravě.

Marie vstala a obešla zadní stěnu. Pomalu, se zvednutou lampou, jako by prohlížela obraz. Jáchym zůstal dole. Spára byla nepravidelná, ale jen do chvíle, než si její nepravidelnost člověk přeložil správně. Nebyla náhodná. Vytvářela část něčeho většího.

Naklonil hlavu.

„Počkejte.“

„Co?“

„Zhasněte na chvilku.“

Marie to udělala.

Sklad se ponořil do tmy, v níž nejdřív nebylo nic než pach bylin a jejich vlastní dech. Pak si oči pomalu zvykly. A Jáchym to uviděl.

Do kamene byl kdysi vyrytý znak. Téměř obroušený, zašlý, zatlačený pod čas i prach. Ale byl tam.

Ne spona. Prsten.

Přerušený v jediném místě.

„To je starší než Rudolf,“ řekl potichu.

„Ano.“

„Kouzelná spona?“

„Její starší vrstva. Nebo něco, co z ní zůstalo při přestavbě.“

Jáchym nahmatal u pasu kousek vosku se stříbrnou příměsí. Přiložil ho ke spáře. Nic. Jen studený kámen.

Pak ho otočil a zkusil druhou stranu, tu hladší.

Kámen pod voskem sotva slyšitelně cvakl.

Marie okamžitě znovu přikryla lampu dlaní.

Oba ztuhli.

Zeď se nepohnula. Jen někde uvnitř cosi s klidem starého stroje přeskočilo o zub dál.

„To se mi nelíbí,“ zamumlala.

„Mně se to líbí až moc.“

„A to je problém.“

Jáchym zkusil jemně zatlačit na levou stranu zdiva. Nešlo to. Na pravou. Taky nic. Pak nahmatal níž nepatrný výstupek, sotva znatelný pod kamenem. Vsunul do něj nehet, pak špičku hůlky.

Zabral.

Kus zdi se odsunul dovnitř o šířku dlaně a vzduch ze škvíry je ovanul vlhkým chladem.

Byl v něm kámen. Voda. Stará hlína.

A cosi kovového, pálivého.

Marie nadskočila k mezeře první.

„Dovnitř.“

„Tak rychle?“

„Než si to rozmyslí.“

Protáhli se škvírou bokem. Za nimi se zeď s tichým, téměř uraženým vrznutím přisunula zpátky.

Ocitali se v úzké chodbě, sotva na dva lidi vedle sebe. Klenba nízko, stěny vlhké, pod nohama drobný štěrk a zbytky dřeva. Tohle místo nebylo opuštěné věky. Bylo jen dlouho nepoužívané. Rozdíl poznal člověk po čichu. Po tichu. Po tom, jak se prach chová na zemi.

Marie odkryla lampu jen trochu.

Chodba vedla oběma směry. Vlevo mírně stoupala. Vpravo klesala.

„Plán?“ zašeptal Jáchym.

„Podle plánu doprava.“

„Takže půjdeme doleva?“

Pohlédla na něj.

„Ne.“

„Škoda. Začínám mít rád špatná rozhodnutí.“

Vydali se doprava.

Kroky dusil vlhký prach. Ze stěn tu a tam vyrůstaly železné držáky na pochodně, dávno prázdné a oloupané rzí. Jednou o ně Jáchym zavadil ramenem a z kouta se sesypal jemný štěrk. Oba se zastavili. Naslouchali.

Nic.

Jen voda někde hluboko.

Pak si všiml stop.

Ne úplných. Ne jasných.

Někdo tudy šel nedávno v měkkých botách. Na zemi zůstaly stěží patrné otlaky, sem tam stěr jemnějšího prachu, jednou šikmý smyk. Kdo tudy procházel, snažil se našlapovat tiše. To samo o sobě bylo dost výmluvné.

Marie klesla do dřepu.

„Kolik?“

Jáchym se zadíval na zem.

„Dva. Možná tři.“

„Možná?“

„Jeden je jistý. Druhý taky. Třetí mohl jít v jejich stopách.“

„To není uklidňující.“

„Nemělo by být.“

Chodba se po několika krocích rozšířila do malé komory. Uprostřed stál nízký kamenný stůl. Na něm nic. Jen vrstva prachu a v ní dvě čistší místa ve tvaru obdélníků.

„Něco tu leželo,“ řekl Jáchym.

Marie přejela po hraně stolu dvěma prsty.

„Nedávno.“

„Jak nedávno?“

Přitiskla prsty k sobě, promnula prach a pak si k nim přičichla.

„Dost na to, aby to ještě nesedlo zpátky.“

Vedle stolu ležela na zemi utržená kožená šňůrka. Jáchym ji zvedl.

Byla tenká, jemná, dražší práce. A na jednom konci zůstalo malé kovové očko.

„Na pečeť?“ zeptal se.

„Na svazek listů,“ řekla Marie.

„Někdo si tedy něco odnesl.“

„Ano.“

„A přišel před námi.“

„Ano.“

To už začínalo být únavné.

Komora měla dva další výstupy. Jeden zasutý sutí. Druhý zakrytý shnilými prkny, která kdysi nejspíš tvořila dveře. Marie do jednoho šťouchla špičkou boty. Dřevo se poddalo a s tichým zapraskáním se otevřelo dovnitř.

Za ním byl menší prostor. Ne sklad. Ne cela. Spíš pracovní nika.

Ve zdi police. Na polici střepy po baňkách, kamenná miska, zbytky vosku, stará železná lžička a úplně vzadu cosi zabaleného v hadru. Jáchym to vytáhl.

Byl to kus dřeva.

Krátký, dutý, obroušený.

Násada.

Ne celá. Jen zadní část.

Přesto ji poznal hned.

„Stéblo.“

Marie přistoupila blíž.

„Jste si jistý?“

„Jistější už být nechci.“

Podal jí kus dřeva. V místě, kde bývalo sevřené proutí, zůstaly stopy po novějším zásahu. Někdo původní zakončení odřízl. Hrubě, ale ne hloupě. Jako by potřeboval jen dutý vnitřek a zbytek odhodil.

„K čemu by to bylo?“ zeptala se.

Jáchym se rozhlédl po nice. Pak ke stropu. Nízký, klenutý, uprostřed zčernalý od dávného kouře.

„Jako trubice. Nebo držák. Nebo přenosný obal na pergamen.“

„Na pergamen?“

„Stébla byla dělaná tak, aby něco vydržela. Sucho, vlhko, náraz. Když někdo nechce, aby se mu listy promáčely, dutá násada není špatná volba.“

Marie sevřela čelist.

„Takže Rejchovy ztracené kusy nejsou náhodný sběr.“

„Ne.“

Jáchym ještě jednou přelétl pohledem niku. Vpravo na zdi bylo cosi naškrábané. Dvě čáry. Křivka. Ne nápis. Spíš spěšná značka.

Sklonil lampu blíž.

„Tady.“

Marie se naklonila vedle něj. Na kameni, pod vrstvou prachu, byl jemně vyškrábaný znak připomínající špičku šípu a pod ní krátkou příčnou čárku.

„To neznám,“ řekla.

„Já taky ne.“

„Tak si to zapamatujte.“

Vtom se z chodby ozval zvuk.

Ne kroky.

Dech.

Někdo prudce, jednou, tlumeně vydechl. Pak šelest látky o kámen.

Marie zhasila lampu tak rychle, až Jáchym skoro nic neviděl. Jen černou, hustou tmu. Ruka mu automaticky sjela k hůlce. Druhou rukou nahmatal okraj police, aby neztratil rovnováhu.

Zvuk přišel z komory, kterou právě prošli.

Někdo tam byl.

Marie se pohnula tak tiše, až ji slyšel jen proto, že věděl, kde stojí. Přitiskla se k levému boku dveří. Jáchym k pravému. Mezi nimi černý otvor, za nímž byla starší, vlhčí tma.

Minuta se protáhla.

Pak další.

Nakonec se ozvalo škrtnutí křesadla.

Kratičké světlo olízlo hranu zárubně a zhaslo. Jen to stačilo. Jáchym zahlédl siluetu ramen, klobouk nebo kapuci, a ruku, která hledala po zdi.

Ten člověk tu nebyl doma.

Hledal.

Marie se lehce nadechla. Ne k řeči. K útoku.

Jenže dřív než stihla cokoliv udělat, z komory zazněl jiný zvuk.

Cvaknutí.

Pak hluboké, pomalé zabručení kamene.

Silueta venku ztuhla stejně jako oni.

„Do háje,“ vydechl cizí hlas. Mužský. Ne ten se stříbrným stehem. Mladší.

A v téže chvíli se celá chodba zachvěla.

Zasunutý výstup zasypaný sutí kdesi za komorou se s rachotem pohnul. Prach se zvedl, kamínky se rozkutálely a odkudsi z hloubi staré stavby zaduněl mechanismus, který se probudil po velmi dlouhé době.

Cizí muž v komoře zaklel a uskočil.

Marie využila jediný okamžik.

Vyrazila ze tmy, narazila do něj ramenem a srazila ho bokem ke stolu. Jáchym vyletěl hned za ní. Muž byl rychlý, ale ne dost. Stačil jen napůl vytáhnout hůlku, když mu Jáchym vrazil předloktí do zápěstí. Hůlka odlétla po kameni a zazvonila v rohu.

Muž sykl, otočil se a vrazil do Jáchyma čelem. Tma, prach, kámen, loket, zuby. Všechno v jedné vteřině.

Nebyl to voják. Ale uměl se prát tak, aby to bolelo.

Jáchym ho chytil za kabátec. Látka pod prsty byla hladká, kvalitní. Muž se škubl, pokusil se vykroutit a v té chvíli se mu rukáv vyhrnul až k zápěstí.

Žádný stříbrný steh.

Na kůži měl vypálenou malou značku.

Kruh. A v něm zlomenou čáru.

Přesně ten symbol, který viděli na staré násadě.

Muž pochopil, že si toho všiml. A hned poté udělal jedinou rozumnou věc.

Praštil Jáchyma hlavou do nosu, vytrhl se a skočil do polorozpadlého výstupu, který se právě pootevřel ve zdi. Marie po něm hmátla, ale zachytila jen lem pláště. Látka jí zůstala v ruce a muž zmizel v suti a tmě za ní.

„Za ním!“ vyštěkl Jáchym.

„Ne!“

„Proč ne?“

Marie ukázala ke stropu.

Omítka se sypala dolů v jemných proudech.

Mechanismus, který cizí muž spustil, neotvíral jen průchod. Probouzel celé to staré místo.

„Jestli tam vlétneme teď, pohřbí nás to,“ řekla.

Jáchym polkl krev a prach.

Nenáviděl, když měla pravdu.

V polotmě našli odhozenou hůlku toho muže. Nebyla drahá. Běžný buk, průměrná práce. Jen krytí. Zato v kapse utrženého pláště bylo cosi tvrdého.

Marie to vytáhla.

Malá kovová schránka, dlouhá sotva jako dlaň.

„Otevřít?“

„Teď hned.“

Nepotřebovala hůlku. Jen nehet a správný tlak na boční zámek. Schránka cvakla. Uvnitř ležel složený proužek tenkého papíru a drobný plíšek s vyraženým číslem.

Marie rozvinula papír.

Četla jednou. Pak podruhé. A tentokrát zbledla doopravdy.

„Co je tam?“

Podala mu to.

Na papíře nebyla věta. Jen seznam.

Libuše — spodní trakt. Půdorys. Vstup II. R / K. Po vyjmutí ihned předat.

Dole byl jediný znak. Šíp s příčkou.

Jáchym přejel prstem po posledním řádku.

„R a K.“

„Rudolf a Katherina,“ řekla Marie.

„Nebo RAKALUM a Kouzlárium.“

„Právě.“

Oba na chvíli zmlkli. Kolem nich pracovalo staré zdivo. Dýchalo. Vzdáleně vrzalo. Jako by se po staletích zase jednou rozhodlo, že si nenechá všechno líbit.

Marie sklapla schránku.

„Jdeme pryč.“

„A ten průchod?“

„Vrátíme se.“

„S kým?“

Tentokrát se na něj podívala tak, že odpověď pochopil dřív, než ji řekla.

„S někým, komu už nebudeme moci nic zamlčet.“

„Hederich?“

„Ne.“

„Rejcha?“

„Ne.“

Jáchym si otřel nos hřbetem ruky. Na kůži zůstala tmavá šmouha.

„Tak kdo?“

Marie zastrčila kovovou schránku pod kabátec a vzala z podlahy cizí hůlku.

„Císař.“

To slovo v té staré, vlhké chodbě nezaznělo slavnostně.

Zaznělo jako další problém.

Vyšli zpátky tak rychle, jak si mohli dovolit, aniž by začali utíkat. Za nimi chodba dál pracovala, vrzala, sesedala si. Když se protáhli ven do skladu a zeď za nimi znovu zapadla, oba na okamžik zůstali stát s rukama na kolenou, lapali dech a poslouchali ticho obyčejného světa.

Byliny. Sudy. Dřevo. Kapání vody.

Nic víc.

Jenže to už nestačilo.

Marie se narovnala první.

„Odteď se všechno mění.“

Jáchym si sáhl na oteklý nos.

„To říkáte dost často.“

„Tentokrát bohužel nelžu.“

Pak sebrala lampu, otočila se ke dveřím a bez dalšího slova vyšla ven.

Jáchym šel za ní.

A v kapse pláště ho při každém kroku tlačil kus utržené látky. Hladký, drahý lem z mužova kabátce.

Na jeho vnitřní straně bylo vyšité jediné písmeno.

K.

Kapitola VI — Císařova komnata

K Rudolfovi se nechodilo.

K Rudolfovi se čekalo, bylo se k němu voláno, případně se kolem něj celé hodiny kroužilo v naději, že si někoho všimne mezi baňkami, astroláby a lidmi, kteří předstírali důležitost tak usilovně, až z toho bolela hlava. Marie Bylinová ale šla rovně. Přes nádvoří, podél arkád, kolem dvou stráží, které ji znaly natolik dobře, že se ani nepokusily zastavit ji slovy. Jen pohledem.

Jáchym šel půl kroku za ní a cítil, jak ho po nočním prachu ve sklepeních teprve teď začíná bolet nos doopravdy.

Nevstupovali do slavnostních prostor. Ani do sálu, kde by člověk čekal císaře. Marie vedla cestu do staršího křídla, kde byla okna užší, chodby tmavší a v omítce zůstávaly mapy vlhkosti jako obrysy dávno zmizelých zemí. Tady Hrad nepůsobil jako sídlo moci. Spíš jako místo, které si moc zvolila jen proto, že se jinde nevešla.

Před posledními dveřmi stál Hederich.

Nespal. Jen tak vypadal. Opíral se o kamenné ostění, ruce složené do rukávů, tvář nezúčastněná způsobem, který u něj Jáchym čím dál víc podezříval z dlouhého cviku.

Když je uviděl, narovnal se.

Pohled mu nejdřív sjel k Marii, pak k Jáchymovi, zastavil se u naraženého nosu a šmouhy prachu na plášti.

„To nevypadá jako dobré ráno.“

„Není,“ řekla Marie.

„Takže jste si to rozmyslela a řeknete mi, co děláte po nocích pod Hradem.“

„Ne.“

Hederich si povzdechl tak tiše, až to bylo skoro obdivuhodné.

„Pak doufám, že aspoň víte, že dneska není v náladě.“

„Kdy je?“

„Včera mezi třetí a čtvrtou ráno. Ale to už je pryč.“

Marie sáhla pod kabátec, vytáhla kovovou schránku a beze slova mu ji ukázala. Ne podala. Jen ukázala.

To s ním pohnulo víc, než by Jáchym čekal.

Ne výrazem. Tím, jak rychle přestal být unavený.

Hederich pohlédl na Marii znovu, tentokrát ostřeji.

„Kde?“

„Spodní trakt.“

„A otevřeli jste to.“

Nebyla to otázka.

Marie jen přikývla.

Hederich zavřel na vteřinu oči. Pak se otočil ke dveřím a bez klepání vstoupil dovnitř. Zmizel tam jen na chvilku. Když vyšel zpátky, uhnul stranou.

„Jděte. A vy,“ kývl na Jáchyma, „mluvte jen tehdy, když víte, co říkáte.“

„To mám od vás rád,“ řekl Jáchym.

„To ještě není náklonnost.“

Vešli.

Komnata byla menší, než by odpovídalo pověsti muže, který v ní sedával. A mnohem podivnější. Žádná jednolitá výzdoba, žádná císařská pompéznost. Místo toho směs věcí, které spolu podle zdravého rozumu neměly být v jedné místnosti a přesto spolu nějak držely pohromadě.

Stoly s mapami. Police s vázanými svazky. Skříňky s minerály. Vysoké sklo plné tmavých kapalin. Astronomické nákresy připíchnuté vedle alchymických schémat. Na jednom podstavci bronzová hlava s dutýma očima. Na jiném kamenná miska plná kovových pilin, které se čas od času samy od sebe zavlnily, jako by si vzpomněly na magnet.

A u okna, kde bylo nejvíc světla, stál Rudolf.

Nebyl oblečený slavnostně. Tmavý kabátec měl rozepnutý u hrdla, na levém rukávu stopu zaschlého vosku, na prstech inkoust a cosi stříbrného, co mohlo být prachem po kovu nebo popílkem po nepovedeném pokusu. Když se otočil, nepůsobil ani majestátně, ani slabě. Spíš jako člověk, který už několik nocí spal méně, než je bezpečné, ale právě kvůli tomu začal vidět některé věci ostřeji než ostatní.

„Marie,“ řekl.

Pak pohlédl na Jáchyma.

„A tohle je ten nový, který se dívá tam, kam nemá?“

„Ano, císaři.“

„To bývá užitečný druh.“

Jáchym se uklonil. Ne přehnaně. Ani málo. Tak akorát, aby neriskoval, že to bude působit jako ironie.

Rudolf přistoupil ke stolu uprostřed místnosti.

„Hederich řekl, že jste přišla s něčím, co nesnese odklad. U vás to obvykle znamená, že mám odložit tři jiné pohromy a soustředit se na čtvrtou. Tak prosím.“

Marie položila schránku na stůl. Vedle ní cizí hůlku. Pak proužek látky s vyšitým K.

Rudolf se podíval nejdřív na schránku. Potom na látku. A teprve nakonec na Marii.

„Kdo všechno to už viděl?“

„Já. Jáchym. Hederich jen schránku zvenčí.“

„Matouš?“

„Ne.“

Rudolf lehce přikývl.

„Dobře.“

Otevřel schránku s rychlostí někoho, kdo ten zámek znal. Ne přesně ten kus. Ten princip. Rozvinul lístek, přečetl první řádek a znehybněl.

Jen na okamžik.

Pak si Jáchym všiml, že Rudolf papír nečte znovu. Už si jen ověřuje, jestli tam slova pořád jsou.

„Tak přece,“ řekl tiše.

Marie ho pozorovala.

„Ten znak znáte.“

Rudolf odložil lístek a položil na něj dva prsty, jako by tím chtěl umlčet i papír samotný.

„Znám horší věc. Znám člověka, který ho kdysi kreslil.“

V místnosti bylo najednou slyšet všechno. Prasknutí uhlíku v malé stolní misce. Cinknutí řetízku u okna. Tiché zabzučení muchy, která sem zabloudila příliš brzy na jaře.

„Kdo?“ zeptala se Marie.

Rudolf se ale podíval na Jáchyma.

„Vyprávějte od začátku. Bez ozdob. A nic nevynechte jen proto, že si myslíte, že to není důležité. Většina lidí dělá tu chybu, že považují za důležité jen to, čemu rozumějí.“

To byla výzva, ne rozkaz. O to hůř se odmítala.

Jáchym tedy mluvil.

O skladu. O rozdílné maltě. O prstenu vyrytém do kamene. O vosku se stříbrnou příměsí. O skryté chodbě. O komoře s prázdnými obdélníky ve vrstvě prachu. O zbytku násady Stébla. O symbolu naškrábaném na zdi. O muži, který je našel. O značce vypálené na kůži. O útěku do probuzeného průchodu.

Rudolf ho během toho ani jednou nepřerušil.

Jen jednou zvedl hlavu prudčeji. Když Jáchym zmínil, že muž měl na vnitřní straně zápěstí vypálený kruh se zlomenou čarou.

A podruhé, když došlo na písmeno K.

Po vyprávění nastalo ticho.

Rudolf obešel stůl. Vzal kus látky mezi prsty a obrátil jej ke světlu.

„Tohle není značení Kouzlária,“ řekl.

Jáchym si s Marií vyměnili krátký pohled.

„Není?“ zeptala se.

„Ne. Kouzlárium je příliš hrdé na to, aby si dávalo písmeno na podšívky. Ti lidé mají raději celé erby a velké pečeti. K je tady kvůli nositeli, ne kvůli instituci.“

„Kdo tedy?“

Rudolf položil látku zpátky.

„Kaspar.“

Marie se narovnala.

„Ten je ve Vídni.“

„Měl být.“

„Neviděla jsem ho od podzimu.“

„Já od léta.“

To jméno nic neříkalo Jáchymovi, ale oba starší je vyslovili tak, jako by jim mezi zuby zůstala střepina.

„Kdo je Kaspar?“ zeptal se.

Rudolf k němu otočil hlavu.

„Člověk, který měl kdysi výjimečný dar nacházet cesty tam, kde žádné nebyly. A ještě výjimečnější dar prodávat je těm nejhorším lidem.“

„Kouzelník?“

„Víc než obyčejný. Méně než moudrý.“

Marie sevřela opěradlo židle, která stála vedle stolu.

„Pracoval pro ni?“

Rudolf se na okamžik zadíval mimo ni, někam za její rameno. K oknu. K nebi. Nebo ještě dál.

„Pracoval pro všechny, kdo zaplatili dost. A když nezaplatili, vzal si něco jiného.“

„A Katherina?“

To jméno v místnosti změnilo vzduch.

Rudolf nehnul ani brvou. Jen prsty levé ruky se mu na hraně stolu sevřely o něco pevněji.

„Katherina není hloupá,“ řekl klidně. „To z ní nedělá neomylnou.“

Marie neodpověděla hned.

„Takže si myslíte, že o tom ví?“

„Myslím, že pokud o tom ví, pak ne všechno. A pokud o tom neví, je to skoro horší.“

Jáchym se zadíval na lístek ve schránce.

Libuše — spodní trakt. Půdorys. Vstup II. R / K.

„Ta zkratka,“ řekl. „Nemusí znamenat jen Rudolf a Katherina.“

„Vím,“ řekl Rudolf.

„Ani RAKALUM a Kouzlárium.“

„Vím.“

„Tak co tedy?“

Rudolf se pousmál. Nebylo v tom pobavení. Jen únava člověka, který už jednou došel tam, kam ostatní teprve míří.

„To je právě to nepříjemné. Může znamenat oboje. A někdo to tak chtěl.“

Marie sáhla po lístku, ale nedotkla se ho.

„Rozděl a zmátni.“

„Ano.“

„A proti komu?“

Rudolf konečně zvedl oči přímo k ní.

„Proti mně. Proti RAKALUM. A možná i proti ní.“

To „ní“ nezvýraznil. Nemusel.

Jáchym si všiml, že na bočním stolku leží několik složených dopisů převázaných tmavomodrou stuhou. Jeden z nich byl otevřený. Z dálky z něj nešlo přečíst nic než pár řádků a v dolním rohu tenký tah písma, které nepřipomínalo Rudolfovu ruku.

Katherina.

Ta myšlenka probleskla hlavou dřív, než ji stačil zastavit.

Rudolf si toho všiml. Ne směru pohledu. Tónu ticha po něm.

„Ano,“ řekl bez jakéhokoliv vysvětlování. „Píše mi stále.“

Marie na něj pohlédla ostřeji.

„A vy jí?“

„Když to stojí za odpověď.“

„Tohle už stojí.“

„Ještě ne.“

Ta věta v ní něco pohnula.

„Ne? Někdo vám leze pod akademii, otvírá staré průchody, vynáší plány a značí si to tak, aby to vypadalo jako hra mezi Prahou a Vídní. A vy řeknete ne?“

Rudolf neuhnul.

„Řeknu ne proto, že dopis do Vídně cestuje déle než lež po Hradu. Jestli pošlu zprávu teď, do zítřka bude po městě deset verzí a ani jedna nebude moje.“

Marie na něj chvíli hleděla. Pak pomalu vydechla.

Nesouhlasela. Ale přijala to jako pracovní podmínku.

Rudolf se otočil k Jáchymovi.

„Vy jste viděl toho muže zblízka.“

„Ano.“

„Poznal byste ho znovu?“

„Možná.“

„To je málo.“

„Pak ano, pokud znovu udělá tu chybu, že se ke mně otočí zápěstím.“

Rudolf se pousmál o něco zřetelněji.

„Dobrá odpověď.“

Přešel ke skříni s mapovými tubusy, vytáhl jeden z nich a rozvinul jej na vedlejším stole. Nebyl to plán Hradu. Spíš průřez. Staré vrstvy, přístavby, zazděná schodiště, dutiny, studny, prostupy. Pod některými byly poznámky vlastní rukou, pod jinými jiným písmem.

Jáchym poznal Mariino.

Rudolf ukázal na místo pod zadním traktem.

„Tady je Vstup II, jak o něm víme.“

Pak přejel prstem níž, dál do hloubky, do prostoru, který už nebyl popsán tak jistě.

„A tady začíná problém.“

„Nevíte, kam to vede,“ řekl Jáchym.

„Naopak.“ Rudolf se na něj podíval. „Vím až příliš dobře, kam by to vést mohlo.“

Marie zvedla hlavu.

„Ke Komoře?“

Rudolf neodpověděl hned.

„Kdysi pod starou Sponou existoval uzavřený prostor, který neměl být součástí akademie. Nebyl určený studentům. Ani dílnám. Ani mně.“

„Komu tedy?“ zeptal se Jáchym.

„Tomu, co mělo zůstat stranou, dokud nepřijde čas.“

„To nezní jako dobrý nápad.“

„Většina starých nápadů nezní dobře, když je vyslovíte nahlas.“

Marie k mapě přistoupila blíž.

„Co tam je?“

Rudolf sklopil pohled k jejímu prstu na pergamenu.

„Nevím jistě.“

„To jste řekl schválně.“

„Ano.“

„Tak to zkuste jinak.“

Rudolf se opřel dlaněmi o stůl.

„Když jsme s Katherinou četli nejstarší plány a dopisy, narazili jsme na opakující se zmínku o schránce, která není schránkou. O místě, jež má být otevřeno jen tehdy, až budou pohromadě tři věci.“

„Jaké?“

„To se právě nedochovalo celé.“

Jáchym si vybavil prsteny tří sester. Kouzelnou Sponu. Zasunuté chodby. Všechno to najednou v hlavě vrhalo delší stíny.

„Tři věci,“ zopakoval.

„Ano. Jedna z nich mohly být plány. Druhá přístup. Třetí…“ Rudolf zavrtěl hlavou. „To nevím.“

Marie si přitiskla dva prsty ke kořeni nosu.

„Výborně. Takže někdo sbírá části něčeho, o čem ani my nevíme, co dělá.“

„Přesně tak.“

„A vy zníte téměř spokojeně.“

„Ne spokojeně. Jen potvrzeně.“

To slovo Jáchyma zarazilo.

„Vy jste čekal, že se to stane.“

Rudolf pohlédl na něj a tentokrát v něm nebyla únava, ale cosi suššího. Přesnějšího.

„Čekal jsem, že jednou někdo zkusí hrabat pod základy toho, co tu stavíme. Protože každý nový dům stojí na starším. A staré domy mají paměť. Jen jsem doufal, že budeme mít ještě rok.“

„Nemáme,“ řekla Marie.

„Zjevně ne.“

Hederich bez zaklepání otevřel dveře a zastavil se ve škvíře. To samo o sobě znamenalo, že jde o něco, co nemá čas čekat na dvorské zdvořilosti.

„Císaři.“

„Co?“

„U Libušiny sochy je ruch.“

Marie ztuhla.

„Jaký ruch?“

Hederich se podíval nejdřív na ni, pak na Rudolfa.

„Ne veřejný. Dva vaši lidé tvrdí, že slyšeli zpěv, i když socha má být zticha. A před chvílí tam někdo nechal koš s bylinami, který nikomu nepatří.“

Rudolf se narovnal.

„Koš?“

„Ano. Hořec. Pelyněk. A mezi nimi stříbrné piliny.“

V místnosti to zchladlo.

Jáchym si vzpomněl na vosk. Na popel ve spárách. Na seznam. Na znak v nice.

Marie už stála u dveří.

„To je vzkaz.“

„Ano,“ řekl Rudolf.

„Nebo návnada.“

„Také.“

Jáchym se pohnul hned za ní, ale Rudolf ho zastavil jedinou větou.

„Vy půjdete se mnou.“

Jáchym se ohlédl.

„A Marie?“

„Marie půjde napřed.“

To ji očividně nepřekvapilo. Jen přikývla a byla pryč dřív, než Hederich uhnul úplně.

Rudolf zůstal u stolu ještě okamžik. Vzal otevřený dopis se štíhlým písmem, rychle na jeho spodní okraj připsal jedinou větu, složil ho a zapečetil tak rychle, až se vosk sotva stačil rozlít.

Pak podal dopis Hederichovi.

„Okamžitě. Ale ne běžnou cestou.“

Hederich přikývl a zmizel.

Jáchym se na pečeť podíval jen letmo. Ne znak. Jen do vosku vmíchaný nepatrný stříbrný prach.

Rudolf si toho všiml.

„Teď už to stojí za odpověď,“ řekl.

Pak konečně sáhl po hůlce, kterou dosud neměl v ruce, a jeho hlas se zúžil do té zvláštní klidné polohy, která bývá nebezpečnější než křik.

„Pojďte. Uvidíme, kdo si myslí, že může zpívat místo Libuše.“

Kapitola VII — Studentka z hor

U Libušiny sochy už čekali tři lidé z RAKALUM, dva střelci a jeden písař, který se tvářil, že je tam omylem, a přitom očima sbíral každé slovo, které by se dalo později zapsat jako cizí vina.

Socha stála nehybně v chladném ranním světle, vysoká, kamenná, s prstenem na pravé ruce a s tím zvláštním výrazem, který nevypadal ani moudře, ani laskavě. Spíš jako obličej někoho, kdo ví víc, než je slušné. U podstavce ležel koš. Prostý, vrbový, ničím nápadný, jen jeho obsah bil do očí až příliš.

Hořec. Pelyněk. Svazky mateřídoušky. A mezi nimi rozsypané stříbrné piliny, tenké jako rybí šupiny.

Marie už klečela u koše, když Rudolf s Jáchymem přišli.

„Nedotýkal se toho nikdo?“ zeptal se Rudolf.

„Jen pohledem,“ řekla.

„To bývá u některých lidí horší.“

Jáchym se zastavil vedle ní a dřepl si. Z bylin stoupala trpká, hořká vůně. Ne nemocná. Naopak čerstvá. Jako by je někdo řezal sotva před hodinou. Stříbrné piliny se v ranním světle leskly jemně, ale neklidně; při každém slabém závanu se maličko sesypaly, a přitom si držely tvar, jako by v nich něco drželo směr.

„To není jen vzkaz,“ řekl.

Rudolf stál za ním, ruce za zády.

„Ne. Je to pokus o rozhovor.“

Marie vytáhla z kapsy tenkou kostěnou jehlici a zlehka nadzvedla jednu vrstvu bylin. Pod ní ležel plochý kamínek, hladký, světle šedý, na povrchu popsaný sotva viditelnými čárami.

„Runy?“ zeptal se Jáchym.

„Ne úplně,“ řekla Marie. „Spíš směs. Někdo nevěděl, čemu víc věřit.“

Rudolf se podíval k soše.

„A ten zpěv?“

Jeden ze střelců se ošil.

„Bylo to jen krátce, císaři. Ne ten obvyklý nápěv. Jako by… hledala tón.“

„A našla ho?“

„Na chvíli. Pak ztichla.“

Všichni se podívali na Libuši.

Jáchym nevěděl, co čeká. Že promluví? Že zůstane němá? Že budou stát jako hlupáci před kusem kamene a dělat z něj svědka? Jenže pak se vzduch kolem podstavce nepatrně zachvěl. Ne zvukem. Spíš vzpomínkou na zvuk.

A Libuše skutečně zazpívala.

Nehlasně. Jen v tenkém, téměř kovovém nádechu hlasu, který se vyloupl z kamene a hned se zase stáhl zpátky.

„…vstupte hlučně…“

Pak ticho.

Marie ani nemrkla.

Rudolf zavřel oči, jako by tím chtěl slyšet líp.

„Znovu,“ řekl tiše.

Nic.

Jen vítr přes nádvoří a šelest bylin.

„Co to bylo?“ zeptal se střelec.

„Spouštěcí ozvěna,“ řekl Rudolf. „Někdo chtěl, aby socha odpověděla na něco, co tu dnes ráno nebylo.“

Jáchym se znovu sklonil ke koši. Vtom si všiml, že na spodku jednoho svazku mateřídoušky je uzel uvázaný zvláštním způsobem. Ne prostě na smyčku, ne na přehoz. Dvakrát zatočený, s drobným přehmatem na konci.

Znal ho.

Ne přesně. Ale něco na tom v něm cuklo. Hory. Bylinkářky. Zápěstí starých žen, které vázaly stejně rychle, jako mluvily. Uzel z míst, kde se šňůrka nekrátí nožem, ale nehtem.

„Tohle není pražská práce,“ řekl.

Marie k němu okamžitě vzhlédla.

„Odkud?“

„Sever. Nebo aspoň někdo, kdo se to učil tam.“

„Krkonoše?“ zeptal se Rudolf.

Jáchym pomalu přikývl.

„Mohly by být.“

Jeden z mužů postávajících opodál si odkašlal. Nebyl to střelec. Mladší sluha z vrátnice, s čapkou v rukou a s tím provinilým výrazem, který nosí lidé, když si uvědomí, že už měli dávno promluvit.

„Pane…“

Marie se po něm otočila.

„Co?“

„Je tu dívka. Přišla s doporučením kvůli zápisu. Tvrdí, že má nastoupit dnes ráno. Čeká tamhle pod arkádou a pořád říká, že ten koš není její.“

Všichni se podívali tím směrem.

Pod stínem arkády stála mladá žena v tmavém vlněném kabátci, ještě trochu moc teplém na pražské jaro. Na zádech měla opotřebovaný ranec, v ruce svírala přeložený list a vedle nohy úzké cestovní koště omotané plátnem. Nebyla ustrašená. Jen napjatá způsobem člověka, který dorazil do cizího města a velmi rychle poznal, že se dostal doprostřed něčeho, co se v přijímacím listě nepsalo.

Měla tmavé vlasy s měděným odleskem a oči až nepříjemně bystré.

Když si všimla, že se na ni dívají, narovnala se ještě víc.

„To není moje,“ řekla dřív, než kdokoliv promluvil. „Koš myslím. Jen jsem šla kolem.“

Marie si ji chvíli měřila.

„Pojďte blíž.“

Dívka přišla. Krok jistý, ale ne vyzývavý. Jakmile došla ke koši, tvář jí na okamžik ztvrdla.

„Kdo vás poslal?“ zeptal se Rudolf.

Překvapilo ji, že se ptá právě on. Poznala ho až po vteřině, a to poznání na ní bylo skoro hmatatelné. Přesto se uklonila jen krátce. Spíš poctivě než dvorsky.

„Mistr Janec z Horní Rokytné. Poslal mě studovat byliny a… další věci.“ Pak se podívala na Marii. „Na RAKALUM.“

„Jméno,“ řekla Marie.

„Dorota Vejrychová.“

Jáchyma v té chvíli víc než její jméno zarazilo něco jiného. Neuhýbala očima ke koši. Naopak se na něj dívala jako na chybu v receptu, kterou lze odhalit, když člověk ví, kde začít.

„Poznáváte něco?“ zeptal se jí.

Krátce na něj pohlédla. Ten pohled v sobě měl něco opatrného, ale ne ustrašeného. Spíš rychlé poměřování.

„Ten uzel,“ řekla a ukázala bradou na mateřídoušku. „Ten se váže u nás v horách. Jen ne na byliny pro vaření. Na byliny pro označení cesty.“

Marie vstala.

„Označení cesty kam?“

Dorota pokrčila rameny.

„To záleží, kdo to váže. Ale většinou ne tam, kam byste měla jít poctivě po silnici.“

Rudolf se na ni zadíval dlouze, zkoumavě. Jáchym ten typ pohledu znal. Císař si ji nepamatoval podle obličeje. Už ji někam zasouval mezi možnosti.

„Kde jste se to naučila?“ zeptal se.

„Doma se váže ledacos.“

„A drží vám tam jazyk na místě?“

„Jak kdy.“

Poprvé se Rudolfovi pohnul koutek úst.

„To je přijatelná odpověď.“

Marie se znovu sklonila ke koši.

„Jáchyme.“

Bylo v tom jediné slovo a všechno, co potřeboval. Přikročil, Dorota vedle něj. Společně, téměř bez domluvy, začali byliny opatrně rozebírat po vrstvách. Dole pod hořcem našli druhý kamínek. Pod pelyňkem třetí. A mezi nimi tenký proužek pergamenu stočený tak úzce, že vypadal jako usušený stvol.

Marie ho vzala do ruky.

„Neotevírat tady,“ řekl Rudolf.

Přikývla. Pergamen zmizel v její dlani stejně rychle, jako se objevil.

Dorota zůstala klečet u koše a mezi prsty promnula drobek stříbrných pilin. Přičichla k nim, pak se zamračila.

„Tohle není čisté stříbro.“

Jáchym k ní otočil hlavu.

„Co v tom je?“

„Něco hořkého. Spáleného. Jako by to míchali s usušenou kůrou nebo popelem.“

Marie se na ni podívala ostřeji.

„To poznáte po čichu?“

„Vy ne?“

To nebyla drzost. Jen upřímné překvapení.

Jáchym málem skryl úsměv. Skoro.

Rudolf udělal malé gesto ke střelcům.

„Nádvoří vyčistit. O ničem nemluvit. A kdyby se socha znovu ozvala, pošlete pro mě, ne pro písaře.“

Písař sklopil oči a tvářil se velmi zaměstnaně vlastním mlčením.

Marie se obrátila k Dorotě.

„Měla jste dnes nastupovat?“

„Ano.“

„Tak nastoupíte. Jen o něco méně poklidně, než bývá zvykem.“

„Na poklid mě nikdo nelákal.“

„To jste na správném místě.“

---

Dopoledne v RAKALUM plynulo, jako by se nic nestalo. Což bylo přesně to, co v takových domech dělá největší hluk.

V horních patrech se učilo. V prostředních se vařilo, krájelo, zapisovalo a hádalo nad poměry přísad. Ve sklepních sálech čistí alchymisté předstírali, že je Pražský hrad jen drahá pec, do níž občas vstoupí císař. Chodby byly plné kroků, šustění papíru, cinkání skla a vůně, která se během jediného patra stačila změnit od meduňky přes síru až po rozpálený kov.

Dorotu poslali nejdřív za zapisovačem, pak za skladnicí, pak ke starému knihovníkovi Štěpánu Havlovi, který jí přidělil úzký svazek se základními pravidly, aniž by zvedl oči od stolu.

„Nejste první, kdo přišel z hor a tváří se, že ho Praha nepřekvapí,“ zamumlal.

„A byli druzí den ještě naživu?“ zeptala se Dorota.

Starý Havel konečně vzhlédl. V očích mu přelétlo cosi jako uznání.

„Někteří.“

Jáchym to sledoval zpovzdálí. Ne pořád. Jen mezi vlastními povinnostmi. Měl jít do Císalkuchu zkontrolovat dva kotle, pak konzultovat úpravu mazadla pro Hrom 1, pak zpátky k Marii kvůli pergamenu z koše. Místo toho se přistihl, že si pamatuje, kudy Dorota zrovna prošla.

Připomínala mu domov způsobem, který ho popouzel.

Ne tím, jak vypadala. Tím, jak se dívala na cizí místo. Ne s obdivem. Se zkouškou.

Když ji po poledni znovu potkal, stála v bylinkové komůrce u prostředního patra a přebírala sušené svazky do přihrádek, kam ji poslala skladnice. Na prstech měla prach z heřmánku a v obličeji výraz, který mladým lidem slušel jen do chvíle, než zjistili, kolik chyb umí svět skrývat za řádem.

„Už vás zapřáhli?“ zeptal se.

Ani se neleknula. Jen pootočila hlavu.

„To bude asi součást studia.“

„A jak se vám líbí Praha?“

„Smrdí jinak, než jsem čekala.“

„To je docela přesné.“

Dorota položila svazek routy do police.

„Je to tu plné kouře, inkoustu a lidí, kteří mluví rychleji, než přemýšlejí.“

„Taky přesné.“

Teď se na něj podívala celá.

„Vy jste z hor.“

Nebyla to otázka.

„Byl jsem.“

„To člověku nezmizí.“

Než na to stačil odpovědět, někdo z chodby zavolal jeho jméno. Musel pryč. Jen jí kývl a odešel do laboratoře, kde na něj čekaly dva nedočkavé kotle, jeden nespokojený pomocník a Marie s pergamenem z ranního koše.

Ukázalo se, že pergamen byl prázdný.

Nebo se tak aspoň tvářil.

Při ohni nic. Nad párou nic. Pod světlem se objevily jen dvě šmouhy a otisk něčího prstu na kraji. Marie byla kvůli tomu ještě stručnější než obvykle. Rudolf se neukázal; poslal jen vzkaz, že bude do večera zaneprázdněn a že Jáchym nemá nikam odcházet sám.

To poslední bylo zbytečné. Po včerejší noci už na samotné toulky neměl chuť ani náhodou.

Odpoledne přeteklo do podvečera. V RAKALUM utichly první učebny, ale laboratoře ne. Císalkuch dýchal dál vlastním žárem, Zlatá ulička za zdmi Hradu se pomalu probouzela do večerního ruchu a v nižších chodbách se rozlévala únava s vůní vosku a mokrého kamene.

Jáchym se vracel z prostředního patra, když uslyšel běh.

Ne kroky ve spěchu. Běh někoho, kdo nechce být slyšet a přesto je.

Dorota vyběhla z postranní chodby tak prudce, až málem narazila do jeho ramene. Zastavila se na poslední chvíli, dech zkrácený, tváře rozpálené.

„Vy.“

„Já,“ řekl. „Co se děje?“

Rozhlédla se za sebe.

„Ne tady.“

To nebyla prosba. Instinkt.

Vzal ji do prázdnější chodby k malé místnosti na mytí nádob, kde bývalo teď navečer mrtvo. Zavřel dveře a opřel se o ně.

„Tak.“

Dorota chvíli jen dýchala. Pak sáhla do rukávu a vytáhla kousek spáleného pergamenu.

„Našla jsem to v bylinkové komůrce.“

„Našla?“

„Dobře. Sebrala. Ale nejdřív jsem slyšela je.“

„Koho?“

„Dva chlapy. Z přízemí. Jeden mluvil německy, druhý česky, ale tak tou tvrdou školenou češtinou, co člověk používá, když se v ní narodil jinde.“

Podala mu útržek.

Byl očouzený, křehký, na jednom kraji natržený. Přesto na něm zůstalo pár slov. Německy. A dole kus pečetního vosku, tmavého, s tenkou linkou stříbra v lomu.

Jáchymovi ztuhly prsty.

„Říkali něco?“ zeptal se.

„Nevšimli si mě. Byla jsem za policí. Mysleli si, že jsem odešla se skladnicí. Ten vyšší řekl, že zpráva musí jít zpátky do Kouzlária ještě dnes. A ten druhý se bál, že po ranním poplachu se všechno zavře.“

„Použili to slovo? Přímo?“

„Ano.“

„Jste si jistá?“

Dorota se urazila dřív, než to stihla skrýt.

„Umím poslouchat.“

„To vidím.“

Vzal pergamen blíž ke světlu. Dalo se rozluštit jen málo. …zweiter Zugang… pak kus řádku pryč. …Silber… a pod tím něco, co mohlo být jen polovina jména nebo kód. Pečeť byla horší. Ne celá. Jen část kruhu a v ní krátká svislá linka.

„Spálili to proč?“ zeptal se.

„Možná aby po sobě nic nenechali.“

„A vy jste jim to vzala z ohně?“

Dorota lehce přikývla.

„Ještě žhnul. Proto tohle.“ Zvedla levou ruku. Na bříškách dvou prstů měla jemný, čerstvý puchýř.

Jáchym se na něj zadíval a v hrudi ho nepříjemně píchlo. Ne soucitem. Uvědoměním, jak mladá vlastně je. A jak snadno by ji tohle místo semlelo, kdyby ji nechal běhat v cizích hrách bez opory.

„Viděli vás?“

„Nevím.“

„To není dobrá odpověď.“

„Lepší nemám.“

Přešel místností sem a tam jednou, dvakrát. Pak se zastavil přímo před ní.

„Od této chvíle nebudete nic sbírat z ohně holýma rukama.“

„Takže mi věříte?“

„Věřím pergamenu. A tomu, že jste dost odvážná na to, abyste udělala hloupost.“

Dorota se nadechla k odseknutí, ale on zvedl ruku.

„To není urážka. Jen popis.“

Na vteřinu se zlomilo napětí. Jen na vteřinu.

Pak zase vytáhl útržek mezi dva prsty.

„Kde přesně to bylo?“

„V bylinkové komůrce u spodních schodů. Vpravo za zásobami pelyňku. Je tam úzký výklenek. Zvenku vypadá jako slepá police, ale když si člověk stoupne bokem, je za ní místo pro jednoho.“

„A ti dva?“

„Jeden měl tmavý kabát bez znamení. Druhý zástěru od barviv, ale čistší, než by měl někdo, kdo opravdu pracoval.“

Jáchym si vybavil spoustu obličejů a ani jeden mu zatím neseděl dost jistě.

„Komu jste to řekla?“

„Nikomu. Vám prvnímu.“

„Proč mně?“

Dorota zaváhala. Poprvé.

„Protože jste se ráno na ten koš díval stejně jako já.“

Bylo to zvláštní vysvětlení. A přesto dávalo smysl.

Jáchym se opřel o stůl s měděným lavorcem a chvíli mlčel. Bylo slyšet jen vzdálené hučení domu. Nad nimi někdo posouval lavici. O patro níž se ozval krátký smích a pak cinknutí skla.

„Dobře,“ řekl nakonec. „Uděláme to takhle. Oficiálně jste nová studentka, která se má držet učebnic a nepřekážet mistrům. Neoficiálně za mnou přijdete pokaždé, když uslyšíte něco, co sem nepatří.“

„To zní skoro jako práce.“

„Je to horší. Je to tajná práce.“

Dorota zúžila oči.

„A co z toho budu mít?“

To ho konečně donutilo ke krátkému, unavenému pousmání.

„Možnost přežít první měsíc na RAKALUM bez toho, aby vás někdo použil jako hloupou schránku na vzkazy.“

„To není málo.“

„Není.“

Sáhl po její poraněné ruce. Ne rychle. Aby mohla ucuknout, kdyby chtěla. Neucukla. Vzal z police malou lahvičku měsíčkové masti, vetřel jí tenkou vrstvu na puchýře a prsty jí přitom skoro necítil. Měla ruce chladnější, než čekal.

„Tohle si nechte.“

„Vrátím.“

„Ne. Přestanete být hrdinka a necháte to zahojit.“

Dorota stáhla ruku zpátky.

„Tohle mi doma říkali, jen když to bylo opravdu zlé.“

„Tak vidíte.“

Otevřel dveře, ale hned je zase přivřel. Na chodbě někdo prošel. Dva hlasy. Mužské. Jeden hlubší, druhý unavený. Zastavili se o kus dál a na chvíli ztichli.

Jáchym přiložil prst ke rtům.

Dorota okamžitě znehybněla.

Za dveřmi se ozvalo jediné slovo. Německy. Krátké. Tvrdé.

Pak druhé. „Kouzlárium.“

Vyslovené tiše, ale dost jasně na to, aby se nedalo přeslechnout.

Jáchym zavřel oči jen na zlomek okamžiku.

Takže ne šeptanda. Ne studentské domněnky. Ne stopy, které se dají ještě vysvětlit jinak.

Byli uvnitř.

Když kroky odezněly, obrátil se k Dorotě.

„Odteď už se mě držte nablízku.“

„To jste říkal, že nesmím běhat za mistry.“

„Tohle je jiná věc.“

„Jak jiná?“

Jáchym schoval ohořelý pergamen do vnitřní kapsy.

„Taková, kvůli které se z lidí v tomhle domě stávají jména v cizích seznamech.“

Dorota na něj hleděla déle, než bylo pohodlné.

Pak pomalu přikývla.

„Dobře.“

Ven vyšli odděleně. Ona první, po chvíli on. Když Jáchym došel na hlavní chodbu, byl dům zase plný běžného večera: učeň táhl bednu se sklem, dvě studentky si šeptaly nad svazkem bylin, odněkud z hloubi Císalkuchu přišel dutý úder kovu o kámen.

Jenže nic z toho už nebylo běžné.

Na konci chodby u úzkého okna zahlédl Marii. Stála v šeru, ruce založené, jako by tam čekala už delší dobu. Jakmile se jejich pohledy setkaly, věděl, že neuniklo nic. Ani Dorota. Ani spěch. Ani to, že se další nit právě napnula.

„Máte něco nového?“ zeptala se tiše.

Jáchym k ní došel.

„Mám studentku.“

Marie sotva pohnula obočím.

„To bývá normálně méně znepokojivé.“

„Tahleta přišla i s důkazem.“

Podal jí ohořelý útržek.

Marie se na něj podívala, a tentokrát jí k tomu stačila jediná vteřina.

„Kde?“

„Bylinková komůrka.“

„Kdo?“

„Zatím nevím.“

Marie složila pergamen do dlaně.

„A ta dívka?“

Jáchym se krátce ohlédl. Dorota mizela za rohem do studentského křídla. Šla klidně. Až příliš klidně na novou příchozí, která před hodinou vytahovala žhnoucí špehýrský vzkaz z cizího ohně.

„Ta je odteď s námi,“ řekl.

Marie si ho změřila tím svým tichým, nepříjemně přesným pohledem.

„Doufejme, že to přežije.“

Pak se otočila a vyšla směrem k Rudolfovým komnatám.

Jáchym zůstal stát u okna ještě o chvilku déle. Dole pod Hradem se stmívalo. Věžím se na hranách drželo poslední světlo a mezi střechami se mihlo jediné koště, rychlé, nízko letící, než zmizelo za zdí.

V kapse ho tížil ohořelý pergamen. V hlavě nový hlas. Dorotin hlas z horského kraje, který do Prahy přinesl uzly na bylinách a schopnost slyšet to, co jiní přeslechli.

Bylo to dobré.

A tím pádem nebezpečné.

Kapitola VIII — Trojí tvář RAKALU

RAKALUM nebyla jen škola. Byla to stavba postavená na vrstvách pýchy, z nichž každá si myslela, že drží ty ostatní.

Jáchym to cítil pokaždé, když musel projít celou budovou odshora dolů. Nahoře, kde sídlili čistí kouzelníci, voněl vzduch ozonem, starým papírem a tichem. Byla to patra dlouhých plášťů, drahých hůlek a lidí, kteří považovali míchání bylin za něco, co přísluší kořenářkám, nikoliv mistrům. Když tam Jáchym ráno přednášel základní obranná kouzla, dívali se na něj jako na šikovného řemeslníka. Snesli ho, ale u stolu si vedle něj nesedali.

Prostřední patro patřilo alkoumistům. Tady byl Jáchym doma. Tady to páchlo pryskyřicí, spáleným dřevem a kovem. Tady se na stůl pokládaly hůlky vedle měděných vah a nikdo neřešil, jestli lektvaru víc pomohla chemie, nebo správně pronesené zaříkadlo, dokud to fungovalo. Byla tu špína, hluk a energie.

A pak bylo podzemí.

Tam, pod těžkými kamennými klenbami, dýchala Císalkuch.

Sestoupit do Císalkuch znamenalo vejít do žáru, který člověka okamžitě praštil do tváře. Čistí alchymisté neměli rádi magii. Brali ji jako podvod na přírodě. Věřili v síru, rtuť, oheň, přesné poměry a tvrdou práci. A od nedávného výbuchu, který Jáchym vyšetřoval, se vzduch dole změnil z pouhé nedůvěry v otevřenou zášť.

Když Jáchym sešel z posledního schodu, hned u dveří do Císalkuch do něj téměř vrazil mistr Klement. Měl na sobě koženou zástěru propálenou na třech místech a v ruce svíral prázdnou křivuli tak pevně, až mu bělaly klouby.

„Zase vy,“ odfrkl si Klement.

„Taky vás rád vidím, mistře,“ odpověděl Jáchym a setřel si z čela první kapku potu. Žár z hlavních pecí byl dnes obzvlášť dusivý. „Přišel jsem zkontrolovat ty prasklé svorky na destilační koloně.“

„Svorky praskly, protože se do nich cpal někdo z vašeho patra se svou slavnou hůlkou,“ zavrčel starý alchymista. Zastavil se a píchl křivulí Jáchymovi směrem k hrudi. „My nepotřebujeme, aby nám někdo očarovával kovy. My potřebujeme klid na práci. Celá Císalkuch by fungovala dvakrát rychleji, kdybyste nás nechali dělat věci poctivě. Ale císař raději poslouchá kejklíře.“

Jáchym chtěl odpovědět něco o tom, že poctivá chemie naposledy vyhodila do povětří polovinu stěny, ale dřív, než otevřel ústa, ozval se za ním cizí hlas.

Hladký. Klidný. Až příliš dokonalý.

„Mistr Klement má ovšem v jednom bodě nezpochybnitelnou pravdu. Mistrovské dílo vyžaduje řád. A řád se špatně udržuje tam, kde se míchají tři různé jazyky a doufá se, že z toho vznikne jedna píseň.“

Jáchym se otočil.

Mezi dvěma chladnoucími pecemi stál muž, kterého tu Jáchym ještě neviděl. Byl vysoký, oblečený v tmavém, precizně střiženém kabátci, na kterém navzdory všudypřítomnému popelu v Císalkuch nebylo jediné smítko prachu. Neměl zástěru. Neměl ani hůlku, alespoň ne viditelnou. Ale způsob, jakým stál – s rukama volně podél těla a mírným úsměvem – jasně říkal, že se tu cítí jako majitel, ne jako host.

Klementův výraz se okamžitě proměnil. Zášť zmizela a nahradila ji zvláštní, úslužná hořkost.

„Pan Valerius z Vídně,“ představil ho Klement Jáchymovi, i když tónem, jako by představoval záchranu. „Host samotného císaře. Přijel se podívat na naše... podmínky.“

„A shledávám je fascinujícími,“ řekl Valerius. Udělal pomalý krok vpřed. Oči měl šedé, téměř bezvýrazné, ale pozorné jako zrcadlo. „Máte tu nesmírný talent. Byla by tragédie, kdyby se utopil v organizačním chaosu. U nás v Kouzláriu držíme obory striktně oddělené. Alchymista má svůj klid, mág své knihy. Respektujeme hranice.“

Ta slova padla do Císalkuch přesně tak, jak měla. Klement a dva další tovaryši opodál souhlasně, i když opatrně, přikývli.

Jáchymovi se zrychlil tep, ale na tváři nenechal nic znát.

„Jáchym Kocián,“ řekl a nepodal ruku. Valerius o to ostatně ani neusiloval. „Takže vy jste tu přes organizační chaos.“

Valerius se tiše, hrdelně zasmál. „Jsem tu jako pozorovatel. Císař mě pozval, abychom si vyměnili poznatky. A vy musíte být ten slavný alkoumista, kterého přivedla Marie Bylinová. Ten, co se snaží spojit dřevo, magii a ocel do jednoho stroje. Hrom 1, říkáte tomu?“

Jáchym ucítil na zátylku tenký mráz. Hrom 1 byl tajný projekt. Vědělo o něm pár lidí na RAKALUM a dvůr. Ne oficiální hosté z Vídně.

„To je spíš teorie,“ řekl Jáchym lhostejně. „Většinou tu jenom hlídáme, aby nám neshořela střecha nad hlavou.“

„Samozřejmě,“ usmál se Valerius. Ten úsměv nedosáhl k očím. „A přesto se zdá, že oheň u vás hoří častěji, než je zdrávo. Možná by Praha potřebovala pevnou ruku někoho, kdo umí plameny řídit, ne jen hasit.“

Valerius se otočil zpět ke Klementovi, položil mu ruku na rameno, jako by byli staří přátelé, a tichým hlasem pokračoval v debatě o vlastnostech čistého hořčíku. Klement mu visel na rtech.

Jáchym stál ve stínu pece a najednou to viděl úplně jasně.

Nebylo to jen o krádeži plánů. Zloděj, který se vloupal do podzemí, byl jen nástroj. Tohle byl skutečný útok Kouzlária. Valerius chodil po Císalkuch, poslouchal ukřivděné mistry, dával jim za pravdu, hladil jejich ega a pomalu, nenápadně jim nabízel alternativu. Vídeň. Místo, kde si jich budou vážit. Kde jim žádný kouzelník s hůlkou nebude vyhazovat práci do povětří.

Zrádci se na RAKALUM nemuseli kupovat za zlato. Stačilo jim dát pocit důležitosti, který jim Rudolf s Marií v tomhle chaosu neuměli zajistit.

V tu chvíli se za jedním z měděných kotlů mihl stín.

Jáchym pootočil hlavu. Byla to Dorota.

Měla na sobě šedou hrubou zástěru, přes rameno přehozený špinavý hadr a v rukou nesla těžkou dřevěnou bednu s uhlím. Vypadala přesně jako jedna z desítek bezejmenných pomocných sil, které Císalkuch polykala každý den. Prošla kolem pece, obličej zčernalý od sazí, a když se na okamžik ocitla v Jáchymově zorném poli, vůbec se nezastavila.

Ale její oči se na zlomek vteřiny zvedly.

Pohlédla na Valeria. Pak na Jáchyma. A jedním okem nepatrně mrkla, než sklonila hlavu a zmizela ve dveřích do skladu paliva.

Jáchymovi se sevřel žaludek. Valerius v tmavém kabátci. Klement v propálené zástěře. To oni byli včera v bylinkové komůrce.

Hra se právě změnila. Valerius nebyl jen charismatický diplomat z Kouzlária; byl to muž, který stál přímo u zdroje špionážní sítě a spálil pergamen.

Jáchym od pece odešel, aniž by se rozloučil. Nemělo to cenu. Císalkuch v tuhle chvíli patřila někomu jinému. Když stoupal po chladných kamenných schodech zpátky k prostřednímu patru, měl v hlavě jen ten tichý, nebezpečný hlas a prázdný prostor pod Hradem.

Musel Marii přesvědčit, že jestli něco neudělají rychle, Kouzlárium jim neukradne jen výkresy, ale i lidi, kteří je kreslí.

Kapitola IX — Past v Císalkuch

Fáma potřebuje správnou půdu, aby zapustila kořeny. Nesmí se křičet na chodbách. Musí se utrousit jako stížnost.

Dorota to zvládla s přirozeností, která Jáchyma až děsila. Odpoledne u výlevek ve středním patře záměrně upustila hadr do kbelíku se špinavou vodou, přesně ve chvíli, kdy kolem procházel mistr Klement s jedním ze svých tovaryšů. Zasténala, otřela si čelo špinavým hřbetem ruky a začala nahlas nadávat, že musí do noci drhnout stoly v Císalkuch, protože mistr Kocián si usmyslel míchat finální mazadlo pro Hrom 1. Klement nezpomalil, ale Jáchym, který to sledoval ze stínu schodiště, jasně viděl, jak starý alchymista na zlomek vteřiny ztuhl.

Slovo bylo venku. Koště, které mělo v rychlosti i výšce letu překonat všechna stará Stébla v říši, dostane dnešní noci svou hlavní přísadu.

O pět hodin později už Císalkuch dýchala jen těžkým, pomalu chladnoucím teplem.

Pece byly vyhaslé, ale kámen si pamatoval denní žár a vracel ho do tmy v podobě suchého, dusivého vzduchu. Jáchym stál v nejhlubším stínu za velkým měděným destilačním přístrojem. Neopíral se. Kdo se opře, ten povolí svaly, a on potřeboval zůstat napnutý. Hůlku svíral v pravé ruce tak pevně, až cítil jemná léta javorového dřeva.

Na hlavním pracovním stole ležel svitek nákresů – ve skutečnosti jen složitě pomalované náčrty odvodnění Hradu – a vedle něj skleněná baňka. Byla plná husté, jantarově zbarvené tekutiny. Obyčejná borová smola smíchaná s drceným světélkujícím mechem. V šeru laboratoře to vypadalo jako tekuté zlato.

Ticho rušilo jen občasné zapraskání chladnoucí strusky.

Pak se ozval zvuk, který tam nepatřil.

Ne skřípění dveří. Těžké kované veřeje do Císalkuch se otevřely s hladkým, nepřirozeným syknutím, jako by někdo panty předem potřel olejem ticha.

Dovnitř vklouzl stín.

Postava byla menší než Valerius. Měla na sobě dlouhý plášť splývající až k zemi a tvář skrytou pod hlubokou kapucí. Pohybovala se s jistotou někoho, kdo to tu zná. Žádné tápání, žádné zkoušení cesty. Šla přímo ke stolu.

Jáchym zpomalil dech. Počkal, až ruka v černé kožené rukavici sáhne po baňce.

„To mazadlo ještě není zralé,“ řekl do tmy.

Postava strnula.

Jáchym bleskově zvedl hůlku a sekl s ní vzduchem směrem k podlaze. Z úst mu vyklouzlo jediné, úsečné slovo.

Kolem stolu se měl okamžitě uzavřít kruh vázacích run, které Jáchym odpoledne vypálil do kamenných dlaždic. Měly zazářit modrým světlem a vytvořit neprostupnou stěnu z tvrdého vzduchu.

Kruh se skutečně rozsvítil. Ale jen napůl.

Ozvalo se ostré zasyčení, jako když voda dopadne na rozpálené železo. Tři z osmi run na levé straně prskly, zčernaly a začaly vydávat štiplavý, kyselý kouř. Past se zhroutila dřív, než se stačila uzavřít.

Jáchymovi se rozšířily zorničky. Někdo mu znehodnotil ukotvení.

Vetřelec neváhal. Místo aby utekl, udělal bleskový výpad. Ruka v rukavici sáhla do záhybů pláště a mrštila po Jáchymovi malou hliněnou kuličku.

Zasáhla destilační přístroj těsně vedle Jáchymovy hlavy.

Výbuch nebyl hlasitý, ale světlo, které z něj vyšlehlo, mělo barvu čistého, spalujícího hořčíku. Jáchym instinktivně zavřel oči a strhl si předličí pláště přes obličej, ale i tak se mu do sítnic vypálila oslnivá bílá skvrna. V uších mu zalehlo.

Naslepo máchl hůlkou a poslal před sebe odhazovací kouzlo. Ozval se třesk tříštícího se skla a pád něčeho těžkého, ale to už slyšel i rychlé, prchající kroky.

Když po několika vteřinách dokázal znovu zaostřit přes slzící oči, stůl byl prázdný. Baňka i falešné nákresy zmizely.

„K čertu,“ zasyčel.

Vyběhl za stínem. Dveře do Císalkuch zůstaly pootevřené. Jáchym se vyřítil na chodbu a sledoval slabý pach síry a ozonu, který po vetřelci zůstával. Nezamířil k hlavním schodům nahoru, kudy se chodilo k alkoumistům. Stopy vedly hlouběji do tmy. K boční chodbě směrem ke sklepním zásobárnám RAKALU. K místům, kde se drolila stará omítka a kde zdi pamatovaly ještě časy původní Kouzelné spony.

Běžel úzkým tunelem, hůlku před sebou jako malou pochodeň. Minul zamčené sudy se sanitrem, zaprášené hromady vyřazených kotlů, až doběhl na křižovatku tří starých chodeb.

Bylo tam prázdno.

Zastavil se a naslouchal. Nic. Těžké, hluché ticho podzemí. Žádné kroky, žádné dechy. Vetřelec se rozplynul.

Zezadu se ozvaly rychlé kroky a mihlo se světlo lucerny. Byla to Dorota, s pláštěm přehozeným přes noční košili, a hned za ní Marie Bylinová. Zjevně čekaly o patro výš, dokud neuslyšely hluk.

„Máte ho?“ zeptala se Marie ostře, jakmile k němu došla. Světlo lucerny jí ostře řezalo rysy v obličeji.

„Zmizel,“ řekl Jáchym a snažil se popadnout dech. „Někde tady.“

„To není možné,“ zavrtěla hlavou Marie. „Tohle křídlo je slepé. Končí u starých archívů a ty jsou od včerejška pečetěné dvojitým zámkem. Šli jsme mu naproti od schodů.“

„Musí tu být tajný průchod. Nebo odkloněné schodiště,“ namítl Jáchym.

Dorota mezitím prošla kolem nich a sklonila se k zemi na křižovatce chodeb. Prstem přejela po kameni a pak si k němu přičichla.

„Ztratil se tady, to máte pravdu,“ řekla tiše. „Ale do Císalkuch se musíme vrátit hned. Něco tam hoří.“

Jáchym si až teď uvědomil ten pach. Nebyl to oheň ze dřeva. Byla to ostrá, chemická spálenina.

Všichni tři se rychlým krokem vrátili zpět.

Když vešli do Císalkuch, dým už se držel pod klenbami jako šedý jedovatý mrak. Nehořel stůl. Hořela podlaha.

Jáchym poklekl k místu, kde předtím stála jeho past. Tři zčernalé runy stále doutnaly. Kámen kolem nich byl vyžraný a bublal.

Marie si dřepla vedle něj. Zblízka si prohlédla narušenou kresbu.

„Tohle není hrubá síla,“ řekla a hlas jí nebezpečně klesl. „Někdo ty runy přetřel neutralizační pastou. Z leptavého draslíku a drceného dračího drápu.“

Jáchym zavřel oči. Došlo mu to se stejnou palčivostí jako nedávný záblesk hořčíku.

„Pasta z dračího drápu reaguje na magii. Jakmile jsem kouzlo spustil, sežrala ho zevnitř dřív, než se kruh spojil.“

„A přesně věděli, kam tu pastu nanést,“ dodala Marie. Podívala se mu přímo do očí. „Čistý alchymista z podzemí neví, jak vypadá kotevní bod vázací runy. A čistý kouzelník zeshora by k odpojení použil protikouzlo, ne chemii.“

Dorota, která stála za nimi, si překřížila ruce na hrudi.

„Takže to musel být někdo z prostředního patra,“ shrnula to do ticha Císalkuch. „Někdo od vás.“

Jáchym se pomalu narovnal. Hůlka ho v ruce najednou tížila. Valerius mohl být mozek, Klement mohl dodávat náladu, ale tohle – to byla odborná práce. Někdo z jeho vlastních kolegů alkoumistů, někdo, s kým Jáchym každý den obědval, se nechal koupit Vídní. Kouzlárium nebylo jen za hradbami. Bylo přímo mezi nimi.

„To znamená, že ví přesně, jaké ochrany používám,“ řekl Jáchym do ticha.

„To znamená,“ opravila ho Marie chladně, „že od teď nevěříte na RAKALU nikomu, kdo s vámi umí mluvit stejným jazykem.“

Kapitola X — Pražská buňka Kouzlária

Když hledáte někoho, kdo krade ve stínech, nesmíte se dívat do světla. Musíte jít tam, kde stíny končí.

Jáchym strávil dopoledne v laboratoři, předstíral výuku a sledoval ruce svých kolegů alkoumistů. Díval se na mozoly, na skvrny od kyselin, na způsob, jakým drželi hůlky. Hledal stopu po pastě z dračího drápu, po jemném popálení, které by zrádce prozradilo. Nenašel nic. Kdo znehodnotil jeho runy, byl příliš pečlivý, než aby po sobě nechal tak levný důkaz.

Dorota mezitím sledovala pachy.

Setkali se odpoledne na půli cesty mezi RAKALUM a městem, u zídky nad Jelením příkopem. Dorota vypadala, jako by právě vylezla z komína, a páchla rybinou, česnekem a mokrým dřevem.

„Máte něco?“ zeptal se Jáchym.

„Mám stopu,“ řekla a odplivla si přes zídku. „Ten stín z Císalkuch voněl po síře a ozonu, to jsme věděli. Ale pod tím byl ještě olej na zbraně. Konkrétně lněný olej míchaný s lojem. Zbrojířská práce. A ta pasta, co vám rozleptala runy...“ Podívala se na něj. „Víte, čím se ředí prášek z dračího drápu, aby netvrdl?“

„Octovou esencí.“

„Přesně. A víte, kde v Praze páchne ulice tak silně po octu a oleji, že se z toho zvedá žaludek i psům?“

Jáchym nemusel dlouho přemýšlet.

„U lázní pod Karlovým mostem. Staré koželužny a dílny pod hladinou řeky.“

Dorota přikývla.

„Sledovala jsem ten pach přes celou Malou Stranu. Ztrácel se, ale u jednoho ze starých domů hned vedle řeky byl tak silný, že by se dal krájet.“

Vyrazili hned po setmění.

Z mlhy nad Vltavou stoupal chlad, který zalézal pod kůži. Dům, ke kterému je Dorota dovedla, se tvářil jako sklad kůží a barviv. Byla to úzká, šikmá stavba, která se krčila mezi dvěma vyššími domy, jako by doufala, že si jí nikdo nevšimne. Okenice v přízemí byly zavřené, ale ne zabedněné.

„Zezadu,“ zašeptal Jáchym a ukázal na úzký průchod vedoucí k říční náplavce.

Proklouzli tam. U zadních dveří, které vypadaly, že drží na jednom zrezivělém pantu, Jáchym přejel rukou přes dřevo. Cítil jemné chvění. Varovná síť.

„Odstupte,“ kývl na Dorotu.

Z hluboka se nadechl a vytáhl hůlku. Tentokrát žádná velká slova ani okázalá gesta. V horách se naučil, že nejlepší způsob, jak obejít složitý zámek, je nenápadně rozložit jeho základ. Přiložil špičku javorové hůlky ke dřevu, našel vlákno magie a poslal jím jemný impuls – ne útok, jen šum. Jako když do tiché písně přidáte falešný tón, který zmátne uši. Kouzlo povolilo s tichým lupnutím.

Jáchym opatrně zatlačil. Dveře se bezhlesně otevřely.

Ocitli se v chodbě, která klesala hluboko pod úroveň ulice. Ze stěn stékala vlhkost a vzduch byl těžký prachem a starými plány. Na konci chodby prosvítalo tlumené žluté světlo a ozývaly se hlasy.

Připlížili se blíž a skryli se ve stínu za mohutným dřevěným sudem.

Místnost před nimi byla větší, než jak zvenku vypadal celý dům. Sklepení s klenutým stropem, podpírané silnými kamennými pilíři. Uprostřed stál dlouhý stůl posetý mapami, svitky a otevřenými truhlami.

Jáchym zadržel dech.

Nebyl to jen úkryt zlodějů. Byla to celá operační místnost. A nebyla prázdná.

U stolu stálo pět lidí.

Jedním z nich byl Valerius z Vídně. Měl na sobě stejný dokonalý kabátec jako včera v Císalkuch a držel v ruce Jáchymovu láhev s „mazadlem“ pro Hrom 1. Naproti němu stál muž v plášti – zřejmě noční vetřelec. A vedle Valeria seděl na hraně stolu někdo, koho Jáchym poznal až příliš dobře.

Mistr Severin. Alkoumista z prostředního patra. Kolega, se kterým Jáchym předevčírem večeřel a probíral vlastnosti borové smůly.

Severin právě krčil rameny.

„Udělal jsem, co jste chtěl. Odpojil jsem mu runy. Ale Kocián je rychlejší, než vypadá. Málem vás dostal.“

Valerius pomalu otáčel lahví v prstech. Prohlížel si tekutinu proti světlu lucerny.

„Kocián je talentovaný, ale průhledný,“ řekl Valerius klidně. „Tohle,“ zvedl lahev, „je obyčejná smola s mechem. Věděl jsem, že to bude past. Proto jsem tam poslal Kaspara a nešel sám.“

Muž v plášti – Kaspar – si odfrkl.

„Příště si ty své pastičky zkoušejte sami. Ten jeho záblesk mi málem vypálil oči.“

„Nebuďte malicherný, Kaspare,“ pousmál se Valerius. Otevřel lahev a vylil zlatavou tekutinu na kamennou podlahu, jako by to byla splaška. „Past splnila svůj účel. Zatímco Kocián hlídal falešné plány v Císalkuch, Klement mi otevřel cestu do archívu nahoře. Máme, co potřebujeme.“

Jáchym vedle sebe ucítil, jak Dorota ztuhla. Klement nahoře? To znamenalo, že alchymisté a vídeňští agenti pracují společně na všech úrovních RAKALU.

Valerius přešel k čelu stolu a rozvinul jeden ze svitků.

„Plány pro Hrom 1 a toho jejich slavného Golema jsou bezvýznamné, dokud má Rudolf vůli je chránit. Kouzlárium nepotřebuje bojovat s Prahou. Potřebuje ji řídit.“

Rozhlédl se po lidech u stolu. Oči se mu zaleskly v teple lucerny.

„Zítra je velká dvorská slavnost. RAKALUM otevře brány. Císař bude pít ze svého osobního poháru, který mu ponese jeho ochutnavač. Ten už je náš.“

Severin se nervózně pohnul.

„Jste si jistý tím lektvarem? Jestli ho to zabije, rozpoutáme válku.“

„Nezabije,“ odvětil Valerius tiše a z náprsní kapsy vytáhl malou, stříbrem tepanou ampulku. „Tohle není jed. Je to Pouto. Lektvar vázanosti, starý recept, který Katherina míchala ještě v době, kdy si Rudolf myslel, že mu Vídeň rozumí. Kápneme to do vína.“

Jáchymovi přejel mráz po páteři. Znal teorii Pouta. Byla to hluboká, temná alchymie, neviditelná a pomalá. Neměnila mysl naráz, ale jako voda podemílala břehy přesvědčení. Pokud Rudolf vypije Pouto podané člověkem spojeným s Kouzláriem, každé jeho budoucí rozhodnutí o magii se stočí ve prospěch Vídně. Z Prahy se stane provincie a Rudolf si bude myslet, že to byl jeho vlastní nápad.

„Jak to dostaneme do Císalkuch na stůl?“ zeptal se Kaspar.

„Severin má směnu u přípravy nápojů pro vrchí pódium,“ řekl Valerius. „Ampulku předá v nestřežené chvíli. Než císař dopije první číši, bude RAKALUM patřit nám.“

Zjevně padla dohodnutá slova, protože Valerius svinul pergamen a ostatní se začali sbírat k odchodu.

Jáchym se naklonil k Dorotě tak blízko, až cítil její dech.

„Musíme pryč. Teď hned.“

Otočili se, ale Dorota ve spěchu zavadila nohou o prázdnou plechovku opřenou o zeď.

Kov zazvonil o kámen. Zvuk se v úzké chodbě rozlehl jako výstřel.

Hlasy ve sklepení okamžitě zmlkly.

„Zadní chodba!“ křikl Kaspar.

Jáchym nečekal. Popadl Dorotu za rukáv a vyrazil ke dveřím. Slyšel za sebou dupot těžkých bot a syčení tasených hůlek. Vyřítili se ven do mlhy.

„Nahoru k mostu!“ zavelel Jáchym.

Běželi úzkou, smradlavou uličkou podél řeky. Mlha je chránila před přímým pohledem, ale za nimi se ozval výkřik a následoval suchý svist magie. Kus kamene ze zdi metr od Jáchymovy hlavy explodoval v oblaku prachu a šrapnelů.

Jáchym se otočil za běhu, máchl hůlkou přes rameno a poslal k zemi jednoduché obranné kouzlo – Odrážející vrstvu. Mlha se na vteřinu zableskla stříbrně, když do ní narazila další kletba od pronásledovatelů, a odrazila ji do řeky s hlasitým šplouchnutím.

Doběhli ke schodům vedoucím na Karlův most. Dorota vyrazila po mokrých stupních jako kočka, Jáchym hned za ní. Nahoře na mostě bylo prázdno, jen sochy se tyčily ve tmě jako mlčenliví svědci.

Zastavili se až v polovině mostu, lapali po dechu a zírali do mlhy pod sebou. Nikdo je nesledoval. Valerius a jeho lidé nechtěli riskovat otevřený poprask na ulici, ne večer před tím, než měli změnit historii.

„Měli by to,“ vydechla Dorota a opřela se o chladný kámen parapetu. „Měli by to hned pod nosem císaře.“

Jáchym schoval hůlku, ale ruce se mu stále třásly adrenalinem.

„Mají to,“ opravil ji temně. „Náš vlastní člověk. Valerius tu celou dobu tahá za nitky, štve alchymisty proti nám a zítra chce Rudolfovi nalít jed do krku.“

Podíval se k Hradu, který se rýsoval v dálce nad řekou jako obrovský, spící obr.

„Zítra je slavnost. A my ji musíme celou rozebrat zevnitř."

Kapitola XI — Slavnost na RAKALU

Když RAKALUM slavilo, nedělalo to potichu.

Už od odpoledne se na hlavním nádvoří hromadily vozy s dary od pražských měšťanů, ačkoliv málokdo z nich tušil, co přesně tahle „akademie učenců“ vlastně zkoumá. Zlatá ulička mezitím zažívala manévry. Hůlkaři, prodejci a bylinkářky narychlo měnili vývěsky a skrývali předměty, které byly příliš kouzelnické i na Rudolfovu dobu, a nahrazovali je měděnými astronomickými přístroji a knihami o pohybu hvězd [1].

Socha Libuše u hlavního vstupu dostala leštící kúru, kterou nesnášela. Její kamenný povrch se teď leskl a po celou dobu, co kolem ní proudili hosté z Vídně, němečtí alchymisté a čeští vyslanci, vytrvale, slabě, ale neomylně zpívala onen slavnostní popěvek: „Alchymisté, kouzelníci, vědci, mágové a kejklíři, vstupte hlučně v Rudolfově dvorním soužití.“ [1] Jáchym, který prošel kolem, přísahal, že ve slově „kejklíři“ socha vždy mírně zabrala na chraplavé lince [1].

„Slyšel jste to taky?“ zeptala se Dorota. Měla na sobě čisté šaty z tmavomodré vlny, s nenápadně střiženými rukávy, do kterých se vešla její cestovní hůlka i malá dýka.

„Slyším jen to, že tu máme víc cizinců, než kolik se jich vejde do Císalkuch,“ řekl Jáchym.

Šli rychle chodbou prostředního patra. Nebyl čas na obdivování výzdoby. Jáchym s Marií a Dorotou měli plán, a ten byl zoufale jednoduchý, protože na nic složitějšího nebyl čas.

„Severin má na starosti nápoje pro vrchní stůl,“ zopakoval Jáchym, když zabočili za roh do prázdné učebny. „Donese Rudolfovi víno, ve kterém bude Lektvar Pouta. My ho nenecháme dojít ani na kraj sálu. Zastavíme ho v přípravně.“

Marie, která je v učebně čekala, stála u okna a pozorovala nádvoří.

„Přípravnu má na starosti Klement a jeho tovaryši z podzemí,“ řekla, aniž by se otočila. „Nemůžete tam prostě vejít a sebrat mu pohár. Jestli je polovina Císalkuch na Valeriově straně, ukamenují vás dřív, než něco dokážete. Musíme je rozdělit.“

„A to udělám já,“ řekla Dorota s nečekaným klidem.

Jáchym se na ni podíval s pochybami.

„Doroto, tam dole to teď bude jako v úlu. Klement nemá rád magii ani lidi z hor. Sežere vás zaživa.“

„Klement má rád pořádek,“ usmála se kysele. „A já mám ráda nepořádek. Vezmu si s sebou hrst suchého kořene blínu a hodím ho do jednoho z odkládacích kotlů s vodou u vchodu. Až se to rozběhne, bude přípravna prázdná dřív, než stihnete mrknout. Blín dýmá modře a smrdí jako spálené maso. Na to musí vyběhnout každý.“

„A vy vyběhnete první, je to jasné?“ řekl Jáchym. „Až to uděláte, jdu dovnitř já, najdu Severina a prohodím Rudolfův pohár.“

Z chodby k nim dolehl hluk trubačů. Slavnost začínala. Rudolf byl právě uváděn do hlavního sálu.

Rozdělili se.

Jáchym sešel po bočním, úzkém schodišti, které používali sluhové a učni. Přípravna byla dlouhá, klenutá místnost před hlavním sálem. Když k ní dorazil a vyhlédl zpoza těžkého závěsu, uviděl Severina. Stál u stříbrného podnosu a otíral z něj neviditelné smítko. V ruce pak sevřel těžký, zlatem pobitý pohár.

Byl tam i Klement, který zrovna křičel na dva učně kvůli špatně postaveným mísám s ovocem.

A pak se to stalo.

Od dveří vedoucích směrem k Císalkuch se ozvalo tupé puknutí. Okamžik ticha. A pak sykot, jako když se roztrhne obří had. Z chodby se vyvalil oblak sytě modrého, odporně páchnoucího kouře.

„Co to k čertu je?!“ zařval Klement. „Kotle! Někdo nezavřel chlazení!“

Zahodil utěrku a vyřítil se z přípravny k modrému dýmu. Oba učni běželi za ním, kašlajíce.

Místnost byla na okamžik prázdná, až na Severina, který strnul, stále svíraje císařův pohár.

Jáchym vystoupil zpoza závěsu.

„Dej to sem, Severine.“

Severin se prudce otočil. V očích mu bleskla panika, ale rychle ji potlačil. Místo toho sáhl volnou rukou po hůlce, kterou měl zasunutou za opaskem.

„Odstupte, Kociáne. Tohle je pro císaře.“

„Tohle je Lektvar Pouta. Vím, že jsi včera byl pod mostem. Vím o Valeriovi. Vím, že jsi odpojil ty runy.“ Jáchym udělal krok blíž. Svou vlastní hůlku neměl v ruce. Nechtěl vyvolat souboj v místnosti plné skla a jídla. Chtěl ho přesvědčit. „Děláš z nás provincii, Severine. Proč?“

„Protože Rudolf je blázen!“ vyštěkl Severin. „Nechává nás vařit v Císalkuch s čistými alchymisty, kteří si myslí, že magie je chyba, a nad námi sedí byrokrati z prvního patra, kteří si hrají na bohy. Kouzlárium má řád. Vídeň má řád.“

Zvedl hůlku.

V tu chvíli se za Jáchymem otevřely boční dveře.

Nevstoupil jimi Klement. Nevstoupila jimi Dorota.

Byl to Valerius. Oblečený v temně rudém sametu, klidný a tichý.

„Máte zpoždění, Severine,“ řekl s mrazivým klidem vídeňský agent. „Císař čeká na své víno.“

„Málem mě dostal,“ odsekl Severin a ukázal na Jáchyma.

Valerius se na Jáchyma shovívavě usmál. „Pan Kocián je jako ostražitý hlídací pes. Štěká, ale nakonec zůstane u boudy.“ Udělal gesto směrem k Jáchymovi a bez jediného slova nebo viditelného kouzla poslal Jáchyma prudce vzad.

Jáchym narazil do dřevěného regálu. Ozvalo se praskání a na zem popadalo několik mís. Zkusil tasit hůlku, ale neviditelný tlak ho přitiskl ke dřevu. Valeriova magie nebyla z hůlky, ani z bylin. Byla čistá, bezslovná a těžká.

„Myslel jste si, že jsem nevěděl, že nás sledujete?“ řekl Valerius, zatímco k němu pomalu přecházel. „Věděl. Jen jsem potřeboval, abyste byl tady dole, zatímco my převezmeme kontrolu nahoře. Klement a jeho podzemní přátelé už zavřeli boční vchody. Ochrany kolem RAKALU jsou přepsány.“

Severin vzal pohár a rychle vyšel do hlavního sálu.

„Zastavím ho,“ zasípal Jáchym a snažil se prolomit neviditelný stisk.

„Nezastavíte,“ odpověděl Valerius tiše. „Zůstanete tady, dokud neuslyšíme slavnostní přípitek. A pak budete mezi prvními, koho pošleme zpátky do hor.“

Valerius se k němu otočil zády, sebevědomý a nezranitelný.

Něco v Jáchymovi se vzepřelo. Nejen zlost na vídeňskou aroganci, ale instinkt kluka, který kdysi míchal elixíry pod smrkovými kořeny. Nešlo použít hůlku. Nemohl hýbat rukama. Ale mohl mluvit.

Soustředil se na drcený heřmánek a sušenou diviznu, které byly rozsypané na stole hned vedle Valeria.

Nepotřeboval hůlku na to, aby probudil spící sílu bylin. Znal tu magii ze svého dětství.

Jáchym polohlasně pronesl staré, téměř zapomenuté krkonošské slovo, ne delší než výdech.

Byliny na stole prudce vzplanuly. Ne ohněm. Ale obrovským oblakem oslepujícího žlutého pylu a štiplavého dýmu, který explodoval Valeriovi přímo do tváře.

Neviditelný stisk okamžitě povolil. Valerius zařval, zakryl si oči a zapotácel se dozadu.

Jáchym se odrazil od zdi, chytil těžký měděný tác a praštil jím Valeria z boku do ramen, až vídeňský agent upadl na kolena. Jáchym se nezastavil. Nečekal, jestli se Valerius zvedne.

Vběhl do hlavního sálu.

Prostor zářil světlem stovek svící. Vzduch voněl pečeným masem a drahými parfémy. Uprostřed sálu seděl u obrovského stolu Rudolf II., obklopen dvořany a biskupy.

A k němu právě přistupoval Severin. V rukou svíral zlatý pohár s otráveným vínem. Císař už po němatahoval ruku.

„Stát!“ zařval Jáchym na celou místnost.

Hlas se odrazil od kleneb. Rudolf se zarazil, ruka ve vzduchu. Hudba okamžitě zmlkla. Stovky očí se upřely na zakrváceného, zpoceného alkoumistu.

Severin zpanikařil. Místo aby pohár nabídl, udělal krok zpět a instinktivně sáhl pod plášť.

To byla chyba.

Z ochozu nad sálem zaznělo tiché, ostré slovo. Bylo to Odzbrojovací kouzlo. Nevyšlo od Jáchyma, ale z hůlky Marie Bylinové, která celou dobu stála nahoře ve stínech.

Severinova hůlka vyletěla do vzduchu a s třeskotem dopadla na mramor.

Rudolf vstal, obličej ztvrdlý zlobou.

„Co to má znamenat, Kociáne?“ zahřměl císař.

Jáchym došel rázným krokem až k Severinovi a vytrhl mu ztuhlým prstům pohár.

„Znamená to, Výsosti, že někdo chtěl, aby dnešní víno chutnalo příliš po Vídni.“

Otočil se k hlavnímu vchodu, odkud se potácel omámený a zaprášený Valerius. Oči mu stále slzely od bylinného pylu. Když uviděl Jáchyma s pohárem v ruce a císaře, který vše sledoval s ledovým klidem, uvědomil si, že plán selhal.

Valerius nevysvětloval. Neschovával se za diplomacii.

Sáhl do kapsy, vytáhl něco, co vypadalo jako hladký kus dřeva, a než mohl kdokoliv zareagovat, vyhodil to do vzduchu. Byla to upravená, zkrácená verze Hromu 1 – nouzové cestovní koště, poskládané tak, aby se vešlo do kabátu.

Skočil na něj přímo uprostřed sálu, rozrazil velká vitrážová okna a vyletěl ven do pražské noci. Tříštící se sklo se sneslo na hosty jako déšť.

„Uteče nám!“ vykřikla odněkud Dorota.

Jáchym nezaváhal. Hodil pohár nejbližšímu střelci, proběhl suterénem, vykopnutím otevřel zadní dveře a vyrazil ke stojanu, kde stál zaparkovaný jeho vlastní experimentální prototyp.

Kapitola XII — Zlomené pečetě

Noc nad Prahou byla chladná a prořízlá jen světly z RAKALUM a hvězdami. Jáchym věděl, že na pronásledování má jen několik minut. Valerius měl náskok a mířil k něčemu, o čem nikdo nevěděl, kde to přesně je — k tajnému přemisťovacímu kruhu, který Kouzlárium muselo vybudovat někde na okraji Hradu [1].

Jáchym naskočil na svůj zkušební Hrom 1. Tohle koště nebylo jako stará Stébla, která létala pomalu a stabilně [1]. Hrom sebou škubl, jakmile ucítil magii, a vystřelil vzhůru s takovou razancí, až Jáchymovi zaléhlo v uších. Rychlost byla omračující.

Před sebou, o několik střech dál, zahlédl tmavou siluetu. Valerius.

Letěl nízko, těsně nad chrliči katedrály svatého Víta, a snažil se využít stínů věží. Jáchym se přitiskl k rukojeti a pobídl Hrom k ještě větší rychlosti. Vítr mu rval slzy z očí.

„Stůj, Valerie!“ zařval Jáchym do tmy, i když věděl, že ho vídeňský agent sotva uslyší.

Valerius se místo odpovědi ohlédl přes rameno a máchl rukou. Z jeho hůlky nevylétl blesk, ale hustý černý dým, který se ve vzduchu okamžitě srazil v těžká, lepkavá vlákna. Temná alchymie, rozptýlená ve vzduchu.

Jáchym strhl koště do strany. Vlákna ho minula jen o vlásek a přilepila se na kamennou věžičku pod ním, kde s tichým syčením začala leptat kámen.

Doháněl ho. Byli už nad severním opevněním, směrem k Jelenímu příkopu. Valerius začal klesat k malé, opuštěné baště. Na její ploché střeše slabě pulzoval fialový kruh. Přemisťovací bod.

Jáchym věděl, že jestli Valerius dosedne, zmizí zpátky do Vídně s informacemi o všech ochranách RAKALU, se jmény zrádců a hlavně s vědomím, že Rudolfova Praha je zranitelná [1]. A že císařova snaha vybudovat centrum pro všechny kouzelníky a alkoumisty stojí na hliněných nohou [1].

Tasit hůlku za letu na Hromu a trefit cíl bylo skoro nemožné. Jáchym potřeboval alchymii.

Sáhl do koženého váčku u opasku, kde nosil nouzové přísady. Vytáhl malou skleněnou lahvičku naplněnou tekutým smolným základem, smíchaným s prachem z drceného čediče – látkou, kterou alkoumisté používali k okamžitému tuhnutí trhlin v kotlích.

Zuby vytrhl zátku.

Valerius byl už jen třicet metrů od bašty a začal brzdit.

Jáchym napřáhl ruku a mrštil lahvičkou ne po Valeriovi, ale do dráhy jeho letu. Sklo se roztříštilo o hranu střechy bašty a tekutina se rozprskla do vzduchu.

Jáchym na ni namířil hůlku a vykřikl jediné zcelující slovo.

Tekutina ve vzduchu explodovala do obrovské, tvrdé sítě z kamenné smůly. Valerius do ní vletěl v plné rychlosti. Jeho zmenšený Hrom narazil do překážky, zablokoval se a vídeňský agent vyletěl ze sedla. Tvrdě dopadl na kamennou střechu bašty, jen kousek od zářícího fialového kruhu.

Jáchym přistál vzápětí.

Valerius se s hekáním zvedal. Z nosu mu tekla krev a drahý kabátec měl roztržený. V ruce už ale zase svíral svitek pergamenu – dokumenty, které předtím ukradl a které nesly pečeti a staré dohody mezi Rudolfem a Katherinou, důkazy, které mohly celou akademii kompromitovat [1].

Viděl, že Jáchym má namířenou hůlku přímo na jeho hruď.

„Tohle nezměníte, Kociáne,“ zasípal Valerius s úsměvem, který křivil jeho zakrvácenou tvář. „Kouzlárium už ví, jak jste tu slabí [1]. A když tyhle dopisy shoří, Rudolf ztratí poslední vazbu na starou magii Vídně. Zbyde mu jen chaos.“

Valerius přiložil ruku k pergamenu. Než Jáchym stačil vyslat odzbrojovací kouzlo, Valeriovy prsty vzplanuly temným plamenem a staré dopisy a plány se proměnily v popel.

Vítr rozfoukal ohořelé zbytky přes okraj bašty do noci. Část historie, část plánů, které mohly spojit nebo zničit dva magické světy, byla nenávratně pryč.

Jáchym beze slova vyslal omračující kouzlo. Červený paprsek zasáhl Valeria přímo do hrudi. Agent Kouzlária se sesunul k zemi vedle pulzujícího kruhu a zůstal ležet v bezvědomí.

Jáchym sklonil hůlku. Dýchal ztěžka. Vyhráli. Zastavili ho. Ale při pohledu na popel poletující nad Jelením příkopem věděl, že skutečná válka ve stínech právě začala.

Kapitola XIII — Cena za ticho

O dva dny později bylo na RAKALU ticho, které připomínalo klid po bouři [1]. Slavnost sice navenek proběhla úspěšně, ale mezi zdmi akademie se věci změnily.

Jáchym stál v Rudolfově pracovně, místnosti plné složitých mosazných astrolábů a starých vitrín. Císař seděl za svým těžkým dubovým stolem. Vypadal starší a unavenější než obvykle. Naproti němu stála Marie Bylinová, s rukama sepjatýma a tváří nečitelně klidnou [1].

„Klement byl přesunut k čistým řemeslníkům,“ řekla Marie. „Severin je zamčený v nejhlubším sklepení. A Valerius... ten podstoupil výslech. Řekl jen to, co chtěl, a my se tváříme, že mu věříme.“

Rudolf pomalu přikývl. Oči měl upřené na mapu říše, která ležela před ním.

„Vídeň se mi včera ozvala,“ řekl císař hlasem, který zněl jako suché listí. „Oficiální cestou. Kouzlárium vyjádřilo politování nad 'politováníhodným omylem' jednoho ze svých úředníků. Navrhují, abychom Valeria v tichosti vrátili výměnou za to, že... přestanou zpochybňovat naše metody v Císalkuch.“

„To je vydírání,“ řekl Jáchym ostře. „Jestli jim ho vrátíte, přiznáte, že si tady mohou dělat, co chtějí.“

Rudolf na něj zvedl zrak. Nebyl to pohled blázna, jak se o něm na dvorech šuškalo. Byl to pohled vladaře, který ví, kolik si může dovolit ztratit.

„Je to politika, Kociáne,“ odpověděl Rudolf. „Kdybychom Valeria popravili nebo ho soudili veřejně, Vídeň to vezme jako záminku k otevřenému střetu. A na ten RAKALUM ještě není připravené [1]. Nemáme jednotu. Naše síla je roztříštěná mezi kouzelníky, alkoumisty a čistými alchymisty [1]. Tichá dohoda je jediná cesta.“

„Takže jim ustoupíte?“ zeptal se Jáchym nedůvěřivě.

„Něco jim dám,“ opravil ho Rudolf. „Budeme s nimi sdílet některé starší výzkumy. Zdánlivě. Necháme je myslet si, že dohlížejí na naši práci, aby měli pocit kontroly. Ale ty důležité věci... Golema, nová Stébla, čistou magii... to půjde hlouběji do stínů.“

Marie se mírně pousmála. „A na to budeme potřebovat někoho, kdo ty stíny zná, Jáchyme. Někoho, kdo rozumí oběma stranám. Kdo ví, jak se vaří i jak se bojuje.“

Jáchym se zarazil. Pohlédl z Marie na císaře a pak zpět.

„Chcete po mně, abych s nimi jednal? Abych se stal... prostředníkem?“

„Chci, abyste se stal naší zdí,“ řekl Rudolf. „Oficiálně budete vyslancem pro výměnu zkušeností mezi RAKALUM a Kouzláriem [1]. Neoficiálně budete tím, kdo dohlédne na to, že do Vídně odejdou jen lži a polopravdy. Že už žádný Valerius nepřekročí naše hradby nezpozorován.“

Bylo to nabídnutí života ve lži. Znamenalo to, že Jáchym už nikdy nebude jen mistrem alkoumistou, který vaří pryskyřici a zkouší nová košťata. Bude žít s jedním okem neustále upřeným do tmy, zkoumat tváře přátel, hledat známky zrady a vážit každé slovo.

„A co Dorota?“ zeptal se Jáchym tiše.

„Slečna Vejrychová,“ řekla Marie a podala mu tenký svitek. „Ta ráno dostala oficiální pochvalu od vedení RAKALU za to, že včasným zpozorováním požáru v přípravně zachránila dvorskou slavnost. Byla přeřazena do pokročilého studia bylin. O tom, co udělala doopravdy, neví nikdo kromě nás tří.“

Jáchym vzal svitek do ruky. Bylo to chytré. Ocenit ji, ale ponechat ji ve stínu, mimo zorné pole vídeňských špehů.

„Přijímám,“ řekl Jáchym.

Císař pomalu přikývl. „Dobře. V tom případě, mistře Kociáne... vítejte ve válce.“

Když Jáchym o hodinu později procházel prostředním patrem RAKALU, vzduch voněl smolou a hořícími bylinami přesně tak, jak to měl rád. U výklenku pod schody uviděl Dorotu. Zrovna drhla zčernalý kotel a když ho spatřila, napřímila se.

Nemuseli říkat nic. Způsob, jakým se na něj podívala – ostražitě, chytře a bez jakýchkoli iluzí o světě kolem nich – mu potvrdil, že má pravdu. Praha zůstala magická [1]. Ale odteď za tu magii budou muset platit tichem.

Epilog — Ztracené listiny

Čas na RAKALUM neplynul rovně. Motal se ve smyčkách jako dým nad křivulemi, občas zrychlil v letech objevů a jindy ustrnul pod prachem archivů.

O mnoho desetiletí později – dávno poté, co Rudolf II. i Marie Bylinová opustili tento svět a hory už nevysílaly do Prahy tolik kořenářek – narazil mladý úředník z nedávno založeného Kouzelnického ministerstva Rakousko-Uherska (KMR) na starou, okovanou složku. Ležela v nejspodnějším regálu podzemního archivu RAKALU, zamčená pod kouzlem, které se časem a vlhkem natolik rozpadlo, že stačilo obyčejné ťuknutí hůlkou.

Uvnitř byly dopisy.

Dopisy s polámanou vídeňskou pečetí. Byly plné cenzury. Celé odstavce o „Lektvaru Pouta“, o tajném přemisťovacím kruhu na baště a o jakémsi „incidentu v Císalkuchu“ byly nenávratně přeškrtnuté starou magickou inkoustovou rzí, která po pokusu o přečtení vždy sežehla kousek pergamenu. Jména chyběla. Zůstaly jen útržky jména Katherina a stížnosti na jistého „alkoumistu, který se plete, do čeho nemá“.

Mladý úředník si složku prohlížel a mračil se. Příběhy o tom, jak se kdysi dávno Kouzlárium pokusilo jedné noci ovládnout Prahu a podrobit si císaře, zněly chodbami RAKALU pořád. Ale byly to jen zkazky starých mistrů, poloviční legendy, do kterých se přidávali draci nebo oživlí Golemové, aby zněly lépe u vína. Pravda zjevně chyběla.

Nevěděl, že kousek od něj, ve stínu horního patra, stojí starý muž.

Jáchym Kocián měl vlasy bílé jako drcený hořčík a záda mírně ohnutá celoživotním skláněním nad alchymistickými stoly a hlášeními pro Vídeň. Jeho jméno bylo teď mezi studenty pojmem. Učilo se o jeho vylepšeních Hromu 1, o jeho pojetí runových kruhů. Ale nikdo se už neučil o tom, kolik nocí probděl, aby odhalil zrádce ve vlastních řadách, nebo jak pomáhal Rudolfovi hrát tu tichou, nebezpečnou hru s Kouzláriem.

Jáchym sledoval úředníka, který nakonec zklamaně zavřel složku a strčil ji zpět do prachu.

Bylo to tak v pořádku. Dorota, která se později stala jednou z nejuctívanějších znalkyň bylin v říši, mu to jednou řekla: *Městu nesvědčí vědět, jak blízko bylo k pádu. Město potřebuje věřit, že stojí pevně.

Jáchym se potichu otočil a vyšel z archivu. Prošel chodbami Císalkuchu, kde teď vládli jiní mistři s jinými křivulemi, až na hlavní nádvoří .

Pražský vzduch voněl deštěm. RAKALUM pulzovalo životem, z prvního patra se ozývalo cinkání hůlek a zdola hučely pece .

Došel k soše Libuše. Kámen byl letitý, ošlehaný větrem, s drobným prstenem na ruce, který si pamatoval dávné kouzlo tří sester. Jáchym se u ní zastavil a prstem se zlehka dotkl jejího lemu.

Nezpívala nahlas. Ne to své obvyklé, slavnostní o alchymistech a kejklířích.

Místo toho se v kameni zachvěl hluboký, tichý rezonanční tón. Melodie bez slov, spíš jako uvolněný povzdech. Bylo v tom něco z horského větru, z pachu síry a z tvrdého lněného plátna. Byla to vzpomínka. Píseň jen pro něj, která potvrzovala to jediné podstatné: že historie si svá největší tajemství nechává pro sebe schválně, aby ti, kdo přijdou po nás, měli vůbec odvahu na nich stavět.

Jáchym se usmál. Zastokl si hůlku do rukávu, otočil se k městu věží a pomalým krokem se rozešel do ulic, ve kterých už nemusel bojovat.